Ze zápisků Schpachova Čtenáře
aneb podsvětní pasáže toku kostí v Tokkosti

Kutil / Loď bláznů - kompilované X

Obsah

Ilustrace

U Vincenta doma

Vincent se po probuzení zdál sám sobě nový. Asi to bylo tím vydatným spánkem, který ho ale překvapivě spíš vyčerpal. Nejspíš kvůli tomu celonočnímu snu, ze kterého si dohromady dokázal vybavit jen několik neostrých obrysů. Měl ale tušení, že se mu během dne vrátí do paměti.

Okna byla zatažená a oheň ješte slabě plápolal. Z postele dohlédnul na stíny uzlíků na vláknech mašiny, jen ztěží rozeznatelných v dohořívajícím světle ohně.

Tento nový Vincent vstal, aniž by rozhrnul závěsy. Tedy nebyl zas až tak zásadně nový, na denní světlo by musel být ještě o něco novější. Starý Vincent totiž po ránu holdoval pokojnému přítmí. Dobelhal se až ke spíži, ze které vytáhl zbytek dortu ze včerejšího kvasu a dózu s vyschlými mušími těly.

Dort si donesl ke stolu a pokračoval dál s dózou až k desce zavěšené na masivních lanech, nad níž se až ke stropu křižovaly vlákna pavučinového komplexu. Do toho chuchvalce chrstnul nacvičeným pohybem z dózy dávku much. A ještě druhou, ať se kluci pomějou. Pak zasedl ke stolu.

Dnes měl volno, které chtěl využít k návštěvě trhu. Už proto, že zásoba much se krátí. Ale všeho dočasu, přemýšlel žvýkaje marcipánovou krustu.

Vychutnat si právě polykané sousto mu znesnadnil pocit sebeznechucení. Nedalo se přehlídnout, že ty pavouky svým způsobem zotročil. Jistě, nedá se to srovnat s tím, jak se k nim chovají v pavoučích velkolíhních. Ale v jeho Vlákeném městečku bylo takřka čtyři krát tolik pavouků, než kolik byl schopen uživit průměrný přísun hmyzu v místnostech, které obýval. Takže byli silně odkázáni na přísun potravy od Vincenta. A on tuhle situaci využíval ke svému účelu, tedy i svému prospěchu. Prospěch tmaví účely, účel světlí prozpěšky. Doufal, že to snad odčíní tím dnešním plánovaným nákupem.

"Jak to jen udělat, nikoho nepodělat?", zněla mu v hlavě sloka notorického popěvku pocestných mnichů. "A bolí mouchy bolest?", brblavě mrmlal ve snaze odpovědět na tu řečnickou otázku nějak konstruktivně. To se mu poslední dobou honilo hlavou. No, možná ne přímo honilo, honění je až moc aktivní proces. Spíš si to tam tak hovělo. I když to je zas nepatřičně pohodové označení pro tak smutnou záležitost. Spíš si to tam tak, hnilo. Hnilo hlavou. Se mu jestli mouchy bolí bolest. Protože ten mechanizmus mají patrně stejný jak lidi, proto si říkal že mouchy mají bolest. Otazka však je, jestli je tam ten Kdo, koho bolí. A jestli jo, tak u čeho se už vytratí. Bolí bolest výpočty na mašinách? Uždibuje z poslednýho majstrkusu marcipánu, kterýžto si škudlil nakonec.

Teď měl rozpracovány hlavně své závěsné škatule. Ty mu hlavu přímo okupovaly, visely mu v hlavě i u stropu. S tím jak mu zase vytanuly na mysl si začal rozpomínat na část svého snu. Tam už měl ty škatule plně pod kontrolou svých cvičených pavouků. Co cvičených! Většina z nich se rozhodovala sama, kde co upřede.

To byl ale zatím bohužel jen sen. Škatule které měl teď zavěšené u stropu byly o dost jednoduššího ražení. Byly to z venku dřevěné krabice o velikosti asi jakou má lidská hlava. Nejmenší škatulky byly tenké jak Vincemtův ukazováček, spíš to byly takové okrouhlé trubičky, povětšinou z větví. Oproti tomu ty největší boxy oplívaly jednoduchými ostrými geometrickými rysy a rozměry trupu ovčáckého psa.

Vršky škatulí v sobě měly jeden nebo i více otvorů. Už dojedl dort, ale furt měl ještě chuť. Zlehka ji potlačil, zatímco se ztěžka zvedal ze židle. Přišoural se ke křeslu, které mu v poslední době sloužilo jako skříň. Z hromady oblečení vytáhl zežvejkaný kabátec, který si automaticky hodil přes záda a vzniklý předek sešněroval. Z části kvůli teplu, z části aby schoval co má pod kabátcem. Na módu dbal pragmaticky.

O škatulích může přemýšlet i cestou na trh. A dojí se něčim, co si tam koupí, mlsně kalkuloval. Zase se snaží přebít vidinou žvance vidinu spánku, jak typicky Vincentní. Jak typicky ubohé. Přistoupil k mramorovému umyvadlu a zlehka si chrstnul hrst vlažné vody na obličej s naivním cílem zmírnit tupost raního uvažování.

Na Trhu

Horajze Schpacha jeho práce vlastně docela bavila. Pravda, někdy se těsně po usnutí s trhnutím probudí a vyděšeně se snaží zahnat divoké obrazy, které se formují při pádu do limbu. Kdyby byl kupec jako jeho otec, pronásledovaly by ho tak nanejvíš položkové sumáře. Sumáře jsou snesitelnější než ty šílené grimasy. Stohy škrabošek. Děti plovoucí v peří.

Za deního světla ho však nic podobného netrápilo. Jakožto služebně starší člen tereního sboru dostával důležité a choulostivé případy, což u tohoto platilo oboje.

Na svůj současný subjekt dnes vyčká na náměstí Wubuzzu-Ziff, na místním trhu s živým i mrtvým. Doufal, že nebude čekat nadarmo. Dostal echo od jednoho jejich veřejného informátora. A přeci jenom veřejní bývají méně spolehliví, než interní.

Seděl na svém klasickém pozorovacím místě, na lavičce ve stínu velkého stromu v klidnějším konci náměstí. Sedával tu i mimo službu, takže mu přišlo, že tu ve službě nemůže být nápadný.

Sotva dokouřil třetí napěchování Mdlé, subjekt se opravdu dostavil. Horajz ho nenápadně sledoval z povzdálí.

"Subjekt podle očekávání zamířil přímo ke stanu s živými kachnami. Zatím nezaznamenán žádný vedlejší projev anarchie," obratně uzloval. V uzlování byl Horajz Schpach přeborník, a tak dokázal nenápadně uzlovat ve tmě své hluboké kapsy.

"Subjekt nakoupil dvě klece, každá po třech živých kachnách,"přiuzlovaly hbyté prsty.

Jeho současný subjekt se jmenoval Vincent Schwab, jehož příjmení mu hned prozrazdilo, že by se mohlo jednat o člena slovutného rodu dávných vazačů, dnes jedné z nejvlivnějších rodin provaznického cechu. Nahlédnutí do tajných archiválií mu tuto domněnku potvrdilo.

Teď je tedy otázka, zda půjde koupit ještě něco dalšího, nebo už opustí trh.

Anarx Otraal

Ve vsi to smrdí a já tam rozhodně smrdět nebudu. Proto trousím moudra jinde, za vsí, ve svý schovce, kde se mnou nikdo nebrouzdá obilnym polem.

Posloucháme vnitřní monolog pana samo-mudrce Bogrooda Fokberta, který nerespektuje své jméno a ani ho neříká ostatním. Těm říká, že se jmenuje Anarchtral, Anarch Otraal, nebo jak ho to zrovna napadne, ale většinou to má podobnej zvuk něčemu takovýmu. Žil ve vsi dost dlouho a to se právě mění. V zásadě ho serou lidi, ale dost sere i sám sebe, protože je člověk. To se snad ale brzo zvrtne. Žil i jinde a bude žít zas úplně jinde. Tohle si aspoň pouští do tý svý vnitřní budky trubkou na fretky. Je to iluzionista náhodnosti a člověk chatrného vousu.

<[ Pak by to možná chtělo ubrat/zvolnit na šohajskosti, ale tak nějak prostě Anarx přemejšlí, tak je to trochu v koncentrovanější podobě halt, aby měla jeho osobnost možnost naboptnat. ]>

To jeho jméno, co si nad nim tak přede, zjišťoval si co znamená. A dalo mu to i práci, ale zjistil to. “Anarchj” v starém jazyce, který mnozí nudní provazníci považují za smyšlený, ve Starošohajštině, to znamená “pojídat písek”. A “Oth-Raëll” zas v jinym, ještě staršim, ale míň zpochybňovany jazyce znamená “červ stonohý”, něco takovýho... ty slovníkový špůly měly dost otahaný uzle. Ale takový překlady se mu líbí a myslí si, že to tohle znamená - stonohý písek požírající červ. A souhlasí s tim, protože on rozhodně neni ten divněj vykuk, co ho vídá v hladině řeky.

Vůbec, má pochyby o tom světě, kde se odehrává, jak on s chutí přemýšlí, jeho příběh. S chutí si odplivnout. A nemluvíme tu o tom světě jako takovym, ten je divnej bez pochyby a neni na tom nic divnýho. Jeho spíš znepokojuje ten jeho konkrétní, divnej příběh co… no teď nemá ty správný slova.

Ale prostě si příde jak v podhoubí tohodle světa, toho světa co v něm žije. Ale většinou se s tim umí vyrovnat. S timdle prapasmradem svýho vlastního vřetena se vyrovnává pečlivě hejčkanou leností a to je metoda mocná, robustní. Prostě ví, kdy uplně nemusí myslet nad něčim, z čeho by jinejm naskakovala žilka na spánku. Něchutna cukává mrška.

A taky už ví, jak se z týhle prdele vykope. Pojede na lodi, protože ty jedou daleko a líně. Řeka je tu rozvláčná, a tak bude dost času se někde vysadit, když to tam bude slibně nehnít. Na to, že je to tu taková prdel tu totiž staví docela dost lodí. Vona to je prdel spíš koncepčně, jinak je to tu jako celkem rozlehlý. Přístav to tu má pořádnej a to von zas umí ocenit. On neni za každou cenu zapšklej - a tak teda přístav, ten oceňuje. Ten je skoro až městskej, ale jak ujde člověk pár ulic, tak je zas v tom smrdutym hliněnym střevě. A v blbejch směrech je o pár ulic dál už člověk většinou na poli. Anebo na sever, v bažině, co se líně mění v les. To se mu zas líbí a tu teď je. Má tu tuhle svojí skovku, a tady se mu nejlíp osnuje osnova.

Mám vyhlídnutý dvě lodě, kde by mělo bejt celkem snadný se uchytit. Ta první přímo hledá nový členy posádky a na tom něco smrdí, možná že jen práce, ale i ta smrdí nelibě. Ta druhá co připlula se zdá o dost pohodovější, co se týče nějakejch povinností a pravidel. Až teda možná i trochu nepohodlně pohodová - i když, něco takovýho vůbec existuje? Vyděl jsem jí připlouvat, takhle lodě normálně nepřiplovaj. Takhle z lodí normálně nevystupujou pasažéři. Většinou prostě ta loď přijede dost blízko k mólu, někde tam svěsí mostek, nebo hodí nějaký prkno, připadně prostě přeskočej tu mezeru - záleží na typu lodi a zhejčkanosti pasažérů. Ale u týhle kocábky zvolili asi tři nebo čtyři opustě: pár chlapů vyskočilo ještě za jízdy a docela hnusně si natloukli. Bylo jim to ale úplně jedno, vyskočili, chechtali se a chytali lana, co jim ostatní házeli. Vyházeli hrozně moc lan a začli je svazovat navzájem a k okům u móla. Až z toho byla taková pavučina, po který začli slejzat jak pavouci další … lidi. U špíčky lodi ta pavučina postupně houstla a to jí už nemuseli vůbec dělat, tou lodí by v tu chvíli neutrhly ani povodně, rozhodně ne ty co pamatuju já.

Většina posadky byla dost spoře odděná, ale některý naopak vypadali jak v nějakejch obřadních rouchách nebo co, tak tři čtyři z nich. No a ty právě šli na příď a začali tam skrz ty lana soukat všelijaký prkna. Vypadalo to chaoticky, ale postupně se začal rejsovat klikatej mostek vycházející přímo z přídě a vedoucí někam k mólu. Po týhle stavbě přešli tyhlety kapucíni. Ale tohodle ciátru - s pavučinama a kapucínskym mostem - toho se účastnila jen tak třetina posádky. Většina pasažérů totiž přeskákala tak, jak by to udělal normální plavebník, když loď připoutaj k mólu dost šikovně, že tam neni moc mezera. Nakonec tam, asi pro starší osazenstvo, dali prkno, zase poměrně klasický. Vylezli snad úplně všichni, ale dost jich nervózně pošlapovalo na pevnině a pak se zas vrátili na palubu. To sem ale už moc nehodlal sledovat, protože mě zaujali ty kapucíni. Ty jsem se taky vydal sledovat.

Skupina kapucínů, kterou sem sledoval, byla šestičlená, ztoho dva nebo tři se neučastnili stavění mostku. Ty polonahý tkalci, co tkali tu síť, s nima nešli. Jako kdyby to byly dvě skupiny, co spolu jen symbiontěj. Kápě měli v různejch barvách a nevěděl jsem esli se bavěj nebo jdou mlčky. Šli v celkem uspořádaný formaci. Vypadalo to, že ves neznaj ale zároveň moc netápali. Jen bylo podle cesty kterou ulicema volili jasný, že nejdou někam na jisto. A jestli jo, tak dost pošahaně, což by k nim zase docela sedělo. Nakonec vlezli do hospody U Huňatý tety, kolem který šli už dvakrát předtim. Abych nebyl nápadnej (nebo abych byl ještě nápadnější?), tak jsem ještě jednou obešel blok a vešel taky do Huňatý tety. Dým z Mdlý tam byl podobně huňatej jako teta samotná. Kapucíny sem nikde neviděl, a tak sem odhad, že asi zamířili do podzemního brlohu. Tam byl dým ještě hustší, takže mi dalo celkem práci je najít. Ale dobře jsem odhadl, že budou v jedný z koncovejch komůrek. Někde pěkně v soukromí. No ty komůrky tam vypadaj jako že jsou v dost odlehlejch koncích navzájem a že sou obložený masivnim dřevem, jenže to je trochu architektonickej klam Huňatý tety. Většina komůrek má svojí protikomůrku, která s ní zdílí většinu dřeva. Jen cesta k nim je uplně jiná. V Huňatici to znám a rád to tam mám, a tak sem věděl, jak se de k jejich protikomůrce. Měl jsem štěstí a byla volná - maj jich tam fakt hodně a proto tak nezvyklá architektura, aby to bylo celý skladnější.

Živim se jako provazník a tak u sebe nosim vrtáky na dřevo. Ve vejšce svýho ucha jsem si opatrně poklepal, abych zjistil, jestli tam neni něco opřenýho. Mám už na to takovejs svůj grif. Znělo to dobře a tak sem si vyvrtal díru doufaje, že tam fakt nikdo nesedí opřenej. Neseděl. Tak přiložim ucho a poslouchám.

<[ Chtěj nabrat jinýho člena, otázka je jak na to koukaj oni, jak se tahle chuť vyslovuje v jejich ideoologii? No napíšu to zatim z pohledu jeho, jakože to nejak rychle odbyje, že jim moc nerozuměl, ale že v jednu chvíli dírou vilítl slušnej obláček mdlý smíchanej s něčim co z toho udělalo fakt silnej staf. Kapucíni totiž budou disponovotat tajnou zbraní - napojenim na Dhe Mon Ah (pracovní název, chce to něco míň teplýho možná). ]>

Moc jsem tomu nerozuměl, ale jestli jsem se v tý jejich hartmatilce aspoň trochu zorientoval, tak sou celý vilný rozšířit svý řady o další zbloudilou kachýnku. A tak o tom začínám uvažovat jako o možnosti, jak se z týhle prdele vyškrábnout. Ale jsou to teda fest pošuci, takže je to fakt na zvážení. No utýct můžu kdykoliv, a když neujedem za tu dobu moc daleko, můžu se vrátit klidně sem, jakoby se nechumelilo. <[ nebo by spíš Anarchotrál měl začít chtít s nima odejít až po tom, co se potká s Dhé? No spíš je divný že chce utýct a voni hledaj kachýnku, přirozenější bude, když začne formulovat tu myšlenku když to uslyší ]> Jak si tak rozjímám a představuju si různý scénáře, odtáhnu ucho od škvíry - bylo to nepohodlný a vůbec začli mluvit o něčem nepochopitelnym. Opřel jsem se pohodlnějc o stěnu kóje, koukaje stále na tu vyvrtanou díru. Srandovně z tý dírky tekl ven obláček mdlý, asi si vedle dost dopřávali. Chvíli se na to zálibně dívám, ale pak mi na tom něco začlo připadat divný. Nebo mě první trkla ta vůně?

Začal jsem ten kouř do sebe vtahovat, ani ne že bych si to vědoměne naplánoval, prostě jsem se přistih, jak to dělám. Ta chuť. Tekutá chvějivá dobrota. A v břiše to tak pěkně šponovalo, jako když se člověk bojí něčeho, na co se těší. To neni jen tak obyčejná mdlá, určitě v tom je, ale je to něčim řízlý. Nebo je to nějaká mě neznámá odnož. Chtě nechtě jsem se čim dál víc blížil k dírce. Začínalo to nějak tepavě působit na moje vnímání, protože nevěřim, že by ten kouř mohl houstnout jen díky tomu, že sem ho víc tahal. Nebo moch? Byl sem už rtama skoro u tý díry (zdálo se mi, jako by se trochu zvětšila, jak zornička v noci) a tahal jak divej, když do mě vjel jakejsi cucek tekutýho kouře. Než jsem se stačil rozkašlat tak se jak šlahoun vrátil zase zpátky a cestou ven mi to stihlo olíznout jazyk. Příjemnost toho oblíznutí mě na chvilku ochromila a já si jen užívám vzpomínku na tu koncovku, co ten šlaušek načrtnul na špičce mýho jazyka. Jak jsem přestal tahat, tak koukám jak mi z pusy nahoru odtejkaj zbytky kouře, co sem vysrkal. Co to ty hnojpera vyhulujou za matro, dyť vono to teče zpátky do tý už zase smrštěný díry!?

Dál už de ven jen klasická mdlá se slabou příchutí vzpomínky na těkavost předchozýho dýmu, ale je poznat, že ta přidaná substance už dohrála svou podívanou. No jestli jsem byl na pochybách, kam se vydat na svym příštim vandru, tak teď už nejsem.

Anarx Otraal v zajetí pavučiny

“Ve vsi to smrdí a já tam rozhodně smrdět nebudu.” Projelo v lepkávé mysli Morgovi Pačitálovi, pavouku poslanému na přesnování sítě nad Anarxem, lanovým technikem mířícím na loď bláznů. Jeho potvorku si ráno pořádně prolézal. Mají ho zavěšeného v prvním patře hned u tnoucí tiče jedna-šesnáct. Přesnovám to nad ní a pak to vyvezu nahoru k obtočení houbám. Pak to projedou kucí z dvanáctky a já se na to zas vrátim a podívam se, jak to nateklo. Ještě si přesnoval kopii dalšího vlákna: “Proto trousím moudra jinde, za vsí, ve svý schovce, kde se mnou nikdo nebrouzdá obilnym polem.” Hmm, složim si je do jednoho, proběhlo Morgovi hlavou. Vzal to trochu flopem a nasoukal tam. “Ves mi zasmrádla má moudra v tísni svých zdí, před čímž jsem se schoval.” Tyhle slepenčí vlákna tim vždycky trochu škubnou a posunou tak kapky do jiné protnuté konstalační vidiny. Další věty přesoukal na: “Radši bych nebyl Bogroodem Fokbertem. Cítim se Anarxem.” Tyhle vlákna potřebují ze stropu trochu šupulu, a přidal šupulační vlákna : “Což je moje hlubinná záliba. Lnu k ní šupulačním vláknem, minimálně dvěmi vlákny.” Na to Morga užilo, tyhle trans-tríčky. Co znamená v kontextu alternativního textu slovo šupuláční, když se jeho význam neukotvil ani v jeho vlastním pavoučím příběhu? To už pavouci umí vycítit, tomu zase věřte. Šupulační tu zní jako náhodná blbost, ve zkutečnosti je to proměná dopočítatelná fix-point-operátorem tohodle srandovního textu. Čím vlastně lne k příběhu Anarxa, jak to pomůže jeho dětem a manželkám. Jak jim to dopomůže k litější šťávce? “Odžil jsem si tu svý.” Cejtil, že takhle by to dál nešlo, chybí tomu trefnější klodyha, herbetrální pohokladka. Ale než se uplete síť, to halt chvilku trvá. První vlákna bejvaj takhle kostrbatý.

K projetí: V zásadě ho serou lidi, ale dost sere i sám sebe, protože je člověk. To se snad ale brzo zvrtne. Žil i jinde a bude žít zas úplně jinde. Tohle si aspoň pouští do tý svý vnitřní budky trubkou na fretky. Je to iluzionista náhodnosti a člověk chatrného vousu.

<[ Tohle je trochu divný, těžko se operuje větu po větě. Možná by bylo přirozenější zprohánět víc vět najednou a pak až zpětně docejtit příběh jednotlivejch vět pavoučího snování zpětně. ]>

Vincent operuje nad nemrtvým

Po tom, co ho paralizoval bylo nutno vyjmout hrudní koš jeho břišní mozkovny. Rozšíření nervové kapacity pomocí implantu cizí mozkovny je trochu pokročilejší technika, hlavně pak příprava implantu. Přeimplantace už hotového modulu je však o poznaní snazší úloha, na kterou si už troufal. Aby byl modul životaschopnější v krušném používání, jakému byl běžně vystavován v těle nemrtvého, bývá opatřován ochranou schránkou v podobě hrudního koše, nejčastěji z domestikované drůbeže. V tomto případě to byl hrudník kachny. Vyjmout takto ošetřený modul je možno poměrně na hrubo, pouze pokud nejaká vlákna kladou znatelnější odpor je bezpečnější je odříznout břítkem. Zvykem je vyznačné kanály nechávat na dobře znatelných místech, která člověk snadno lokalizuje orientací podle koše. Pod přední kostí bývají drženy výstupy k motorickým svalům, ty jsou totiž duležitější než senzorické kanály - slepá zombie ještě paseku může natropit, zato vidící nehybná potvora je méně praktická. Standardní kanálování samozřejmě není dodržováno pokud si chce autor držet tajemství o své konstrukci; zde se ale Vincentovi zdálo, že je klasická šablona dodržena: motorická vlákna stočena za přední kostí, senzorická klubka tam, kde měla kachna kdysi krček a vývody pro hormonální řečiště v kloakální části koše.

Tyto znalosti měl Vincent nastudovány převážně z toho zacuchance od Grendolfeëra. Jeho cucky se mu čím dál častěji zjevovali i při bdělosti: tu v potrhané pavučině, tu v chuchvalci říčních řas i v chuchvalcích racčího peří, které Dortmund trousí po palubě. Ale nejvíce si toho načetl v Dolfírově sklepení sníce v klidu svého lůžka.

Polety Z Dun Dana Páva

Tímto zakladám na postavu jménem Zdundan Páv, prazvláštní svobodnou a svobodomyslnou postavu. Její svoboda je v tom, že nemusí hrat frašku toho, že by nevěděla v čem že je to zapletená. Taky v tom k čemu měl sloužit Anarx a vlastně i pavouci, jenže Zdundan v tom má ještě větší svobodu. Skoro by se dalo říct, že Zdundan je ješte explicitnější pokus o sebeprojekci autora do tokukostí než je Anarx a pavouci. A je to dobře, že jsou různý stupně explicitity.

Nejede přímo na lodi, i když občas se sveze. Spíš ho náhodně potkávají v pevniských místech. A on je přirozeně často sleduje. A umí lítat. Řiká o sobě, že je dědek renegát, někdy zas, že dědek čekatel.

Zrovna teď se kouká jak Vincent kope na hřbitově díru. Kope jí s cílem obstarat si materiál pro svou konstrukční činnost. Kouká na Vincenta ve snu nebo v realitě? A kdo klade tuhle otázku? Klade jí Zdundan nebo autor? Čí hlas zachycují řádky této věty? Tím, že se příběh rodí z mlhy, není jednoznačně vidno, zda se to odehrává ve snu. Nejprve se to odehrává v Zdundanově snu, ale zdá se mu o Vincentově snu? Z dun Dan prokáže snovou bdělost rozhodnutím, že Vincent tu opravdu kope v bdělém stavu - na opuštěném hřbitově, kam za starých dob občané Šnekova Kloubce podle rozhodnutí tehdejšího hlavnosty pohřbívaly blázny, popravené a potraty. Hřbitov byl kousek za hranicí města.

Odehráváme se v noci dne, kdy jejich loď připlula do města a kdy se Anarx poprvé střetnul s Dé U Huňaté tety. Tedy v době kdy se ještě Vincek a Anarx neznali. Však se brzo poznají. Budeme si na tyto Danovi vidiny muset zvyknout, nekteré budou mlžnější než jiné a některé nedojdou naplnění: v tom tkvi ta jeho svoboda.

Dundan seděl na tom samém hřbitově na svém skládacím štokrdleti schován za mohutným náhrobkem nenarozeného syna pradávného kloubeckého šlechtice. Pohodlí pro něj mělo poměrně vysokou prioritu.

Prelude Horajse Shpacha

.. Výše je trochu rozšířená verze tohodle začátku, z piety to tu zatím nechávám, plus tu jsou ještě další poznámky ...

Horajse Shpacha jeho práce vlastně docela bavila. Pravda, někdy se těsně po usnutí s trhnutím probudí a vyděšeně se snaží zahnat divoké obrazy, které se formují při pádu do limbu. Kdyby byl kupec jako jeho otec, pronásledovaly by ho tak nanejvíš položkové sumáře. Sumáře jsou snesitelnější než ty šílené grimasy. Stohy škrabošek. Děti plovoucí v peří.

Za deního světla ho však nic podobného netrápilo. Jakožto služebně mladý člen tereního sboru dostával jednodušší případy. Na svůj dnešní subjekt vyčká na náměstí Wubuzzu-Ziff, trhu s živým i mrtvým. Doufal, že nebude čekat nadarmo. Přeci jenom veřejní informátoři bývají méně spolehliví, než ti interní.

Sotva dokouřil třetí napěchování Mdlé, subjekt se opravdu dostavil. Horajs ho nenápadně sledoval z povzdálí.

"Subjekt podle očekávání zamířil přímo ke stanu s živými kachnami. Zatím nezaznamenán žádný vedlejší projev anarchie," obratně uzloval. V uzlování byl Horajs Shpach přeborník, dokázal uzlovat nenápadně ve tmě své hluboké kapsy.

"Subjekt nakoupil dvě klece, každá po třech živých kachnách," přiuzlovaly hbyté prsty.

<[ pak subjekt vypouští kachny ven, tiše s nimi rozmlová (s kachnama) ale z dálky není jasné o čem ]>

<[ Horais Shpach je agent, který udá patrně Vincenta za to divný chování ke kachnám. Následuje proces [bylo by možná vtipný ho napsat přeposílánim dialogu já(Vincent)-garik(Soudní mašinerie)] kterého se učastní i Horajs a který má vliv na to že Horajsovi definitivně hrábne. Takže je nakonec poslán na loď společně s Vincentem. Shpach trpí schizofrenií která má za důsledek, že neví jestli je Shpach nebo Vincent. (Další napad jak by ta fikaná Shpachova schizofrenie mohla vypadat: Myslí si, že je blázen, že je shizofrení a že jeho alterego je právě Vincent (případně ho má jako halucinaci v 3. osobě jako to měl Nesh v Čistý duši), ale je jakoby zodpovědnej blázen a snaží se stim bojovat, snaží se popřít vincentovu existenci - čimž do něj prudí (a možná se ho bude snažit i zabít) - tzn bláznovství projevující se humorně opačně než bejvá zvykem.) To si předstravuju je taky hlavní zdroj nepohodlí přes den na lodi pro Vincenta (minimálně než loď dopluje na Hřbitov který zná Vincek ze snu, ale to by mělo bejt až pozdějc v ději) totiž psycha s tim spojená (že tam je týpek co si pulku času myslí že je on). Dědci by meli tenhle fakt používat k “šikaně” Vincenta, totiž drobit tu lini mezi Vincentem v psycho snu a Shpachem ve svém schizofrením poblouznění. Vincentovým pravým bláznostvím je jeho propojenost s hráčem/čtenářem. Schizofrenie je jakoby forma vypsychlýho hráčstvý/čtenářství. Další forma šikany od dědků by mohla bejt ta, že udelaj aby občas videl ve snech svět z očí Shpacha. ]>

<[ Je otázka jak pojmout idliku plavby. Plavbu si asi představuju víceméně idilickou (alespoň ze začátku) přes den, hlavní psycha se dějou bláznům osamotě a typicky v noci, výbežky šílenosti však občas vyskočí i na dení světlo. Zdá se mi hezký, kdyby emergentně vznikající řád na lodi byl v něčem utopie sociálního systému ala vyhulenci si to jedou po svym. Ale samozřejmě je to jen nápad kerej sem ochotnej celkem jednoduše zahodit. ]>

Cesty dědci nekrokrtci

Cesta je multimacatá. V její mnohonohosti se ve stínu kývá jedna archetypální pouť. Pohlédneme-li na ní skrz krystal dědka Grendolfeëra, uvidíme jednu její instanci; jednu z cest, které sněvý sobol prolézá, špikujíce ocáskem. Zvolený úhel pohledu - to, jak směrujeme své oko do Grendolfírova krystalu - rozhoduje o konkrétním cáru cesty, který je nám dovoleno projít. A nejinak tomu bude tentokrát, v tomto exkurzivním výběžku explorace čistých mezer. Ale, ať už je to jaká chce instance, tak cesta je to naučná. Ukáže nám leccos o svalstvu sobolí vlasti, tokkosti. A s průvodcema opatrně, nejsou to jen tak nějací pohounci, oni holdují vybraným zálibám jinčího, než čistě kratochvilného ražení. Spíš tnou dost do hloubky, tak bacha na ty holoubky.

Většinou se začíná rozlousknutím vejce. V něm se od sebe dělí bílek a žloudek, chcete-li dost nešikovnou metaforu. Bílek snílek formál-výžbrebt. Žloud paperžé žaloud lijánovej oud. A pak potkáš geronta. Zahraje ti představení, podle svojí nátury a pak čekej zas trochu toho poučení. Vtip je v tom, že tokkost je dost skládankovej kraj. A když hodinovej strojek přestane tikat musí přijít hodinář co naučí ho tokkat. Když dědek vypráví, člověk dostává obtíž, že je snad svět napajcovanej naruby: Že snad maso co se do něj řízne se začne vyšklebovat až když se na něj má kdo kouknout. Že ale v době klidu a tichýho ševelení sme snad tenčí než skleněný ostříčko. A když se naučíš tnout bez toho všelijakýho šklebení, tak se dá operovat s poměrně čistejma ubrusama. Ale neni to tak jen na tý dědčí luna-parcele?

Vincent a tekutý dědci

Když si Vincent začal připadat na lodi více v bezpečí, realizoval svůj starý plán deníku snů. Každé ráno se před otevřením očí zamyslel, co že se mu to v noci zdálo. Když si co největší úsek v paměti několikrát projel, otevřel oči a pokusil se to zapsat. Za neklidně houpavých nocí nebylo až tak neobvyklé, že se probudil až několikrát za noc. V takových případech se snažil přemoci svou lenost a zapsat si, co si pamatoval, ještě než usne. Rano už si totiž většinou pamatoval jen několik posledních snů.

Na psaní si vyhradil jeden ze svých tří sešitů <[TODO: předělat na psaní pomocí uzlování provazů]>, ktere si zabalil sebou na palubu. Zabíraly sice dost místa, ale věřil, že se mu na palubě budou hodit. Zvlášť když v době, kdy si narychlo balil batoh, neměl žádné vyhlidky na to, jak bude plavba probíhat. A protože to nevypadalo, že by se mu v dohledné době mohla naskytnout příležitost pořídit si další sešit, volil velmi droboulinké písmo. Přesto jak dny plynuly, strany se pozvolna zaplňovaly. Pár stran po straně čtyřicet tohoto sešitu se nacházel následující zápis:

Sen si pamatuju od fáze, kdy jsem lenošil na letní louce. Přestože byla noc, teplota byla ideální na tričko. Zvláštní na té situaci bylo, že jsem sebou měl takový kovový předmět. Byl válcovitého tvaru a chladný na omak. Chladu jsem si hned všimnul, protože ve snech nemívám tepelné vjemy, ale najednou tu byly. Byla na něm zhruba v ⅝ rýha točící se dokola. Věnoval jsem pozornost hvězdnému nebi a v ruce si pohrával s chladivým předmětem.

V jednu chvíli jsem zabral za protější konce válce opačným směrem a předmět se rozlousknul na dvě části. Pohledl jsem na svoje ruce držící dva do sebe zaklesnuté kusy kovu. Tím, že jsem pohlédl na své ruce mi naběhla lucidita. Vše co jsem viděl nabralo na plasticitě. Koukal jsem na ty dva kusy, měly navzájem rozdílný charakter, ale vzájemně do sebe perfektně zapadaly. Jak je od sebe moje ruce rozplétaly, vypadalo to jakoby řešily nějaký složitý hlavolam, přesto však stačilo točit oběma konci tak nějak náhodně. Přístroj se pod rukama zdál komplikovaný, ale asi po minutě se mi povedlo oba díly oddělit. Nevím, zda jsem měl štěstí nebo to jinak nešlo. Skusil jsem je dát zase dohromady, ale to už se mi nepovedlo. Napadlo mě, že bych na to mohl použít lucidní příkaz a slepit oba konce přáním, ale to jsem se rozhodně nechystal provést, protože jsem se bál, že bych tím předmět rozbil nebo vyplašil.

Oba díly jsem začal pečlivě prohlížet. Větší z nich vypadal spíš jako něco vyrobeného člověkem nebo strojem, něco mezi tvarem kaskádovytých mnohapodlažních budov na složitě členitém tělese a neprakticky poličkovaným nábytkem, protkaným jemným žebrovým, něčeho co by šlo popsat jako síť tkalcovských kladkostrojů. Druhý díl působyl mnohem organičtěji, jedotlivé výčnělky evokovali tvary krovek, lián, rohů, kapek gelu, bublin, žlaz, chlupů, vaty. Přestože byly oba díly takto rozdílných stylů, byly si vzájemně formami, do kterých perfektně zapadaly. Alespoň co se mi povedlo odpozorovat při jejich rozplétání. Když již byly rozpleteny, nešlo tuto doměnku ověřit pro dva díly jako celek, protože se během rozplétání jednotlivé podčásti obou dílů všmožně otáčeli a menily vzájemné úhly. Do poslední chvíle nebylo pro některé části jasné na jaké polovině nakonec zůstanou. Když však člověk pozoroval delší dobu nějaký detail na prvním kusu vždy po chvi našel na druhém kusu někde místo, kam tento kus dokonal pasoval. Proto bylo tak zvláštní pozorovat rozdílnost stylů na obou kusech; ačkoli se vzájemně doplňovaly jako díly dětské skládanky, každý z nich vykazoval zcela jiné charakteristyky jako celek.

Předmět mě fascinoval, zatoužil jsem prozkoumat jeho drobnější detaily z větší blízkosti. Stale si vědom sve lucidyty jsem se rozhodl zmenšit své tělo natolik, abych se mohl po spletitých vřetenech válce volně procházet a kochat se drobnejšími detaily, které v mé současné velikosti nebylo možno rozeznat. Ještě než jsem se zmenšil, jsem oba díly postavil na zem do stabilni polohy, aby se náhodou nepřekotily, až po nich budu pobíhat. Pak jsem opatrně přistrčil oba kusy k sobě tak, aby bylo možno z jednoho přejít na druhý. Toho jsem docíli prostým přisunutím obou kusů blíž k sobě, z obou totiž trčely v priblizně podobné výšce dva pokroucene zobáčky, které po přisunutí vytvořily most spojující oba díly. Jakmile se zobáčky potkali, postřehl jsem slabe zacvaknutí na hranici slyšitelnosti doprovozené pulzem plasticity.

Rozhodl jsem se, že se zmenším právě na tento můstek. Prstem jsem se opatrně dotkl spoje a přemýšlel, zda se zmenšit "od prstu" nebo "od nohou". Nakonec jsem zvolil variantu od prstu, můj prst se počal zcvrkávat a ja ho úpěnlivě tisknul na spoj, jehož textura měnila omak jak jsem zabíral jeho stále menší plochu. Toto smrštěni trhlo celým mým tělem a jakoby ho k sobě přitáhlo. Zároveň s tím se vlna smrskávání rychle šířila mým tělem směrem k nohám. Patrne pod vlivem techto dvou vlivu jsem se vznesl, až na prst, který mě držel na mostním sváru.

Jak jsem se blížil ke spoji, všiml jsem si složité trajektorie, kterou tato hranice opisovala. Díly do sebe dokonale zapadaly. Svoje smršťování jsem zastavil na přiblížení, kde se tenké špicky obou zobáčků, nyní v podobě monstrózně přemrštělých megazobců, scházely do můstku nad nedozírným dnem obřího údolí. Pomalu jsem nohama spočinul na fraktálně probrokátované spleti ornamentů zaplétajících copy strojové půlky poloválce do spleti podivně ochlupených membranových pralesů biomorfní přírody. Kovové trubky pod mýma nohama se neurvale zabodávaly do té zlověstné džungle. Celý ten výjev působil dojmem zaseklého pohybu; ani nitka se nepohla, ale mnoho věcí bylo neprirozene zvlněných do tvarů evokujícich bujarou činnost. Radši jsem se vydal do sterilní půlky mechanického zobce, ktera pusobila méně zlověstně.

S tim jak jsem se zmensil pusobily ty všemožné trubky a kladky o něco praktictějším a ucelenějším dojmem než při pohledu na celý válec. Bylo například možno rozeznat krabicoidní části kam se sbíhaly provazce drátů (ruznych tlouštěk a textur; od vlasů po obří tuby, od hladkých po kořenovitě prochlupené či s obrazci skalpelovitých zpětných háčků). Nicméně při bližším pohledu byla tak priblizne polovina povrchu vsech predmetu pokryta obdobne detailnimy vyjevy, jake mohl clovek pozorovat jeste nezmenseny na teto strojove pulce hlavolamu. Zpusobovalo to takovou nezvyklou závrať; jak jsem stál uprostřed všeho toho trubkoví rozlézajícího se nejenom do dálky, ale i do detailu.

Od mostu dál do hlouby stroje vedla cesta tvořená spoustou rovnoběžných kolejnic, většinou hladkých, sem tam nějaká ozubená. Rozhodl jsem se, že prozkoumam mechanické útroby a vydal jsem se po ztezce. Strojoví mi za chvíli zahalilo výhled na noční oblohu a já postupoval dál prostorným tunelem. Z počátku se zdálo, že chodba určuje jediný směr, kterým je možné jít, ale pak jsem si všim, že jedna na vlas tenká kolejnička odbočuje ke stěně tunelu. Sledoval jsem jí až k místu, kde zajížděla do miniaturní brány. Když jsem se sehnul k zemi,

<[. Sehnese k ty uplne pidi strunce a sahne na ni aby se na ni prenes ale je tak tenka ze se o ni řízne. Pak tou malou chodbou dojde na naměstí, kde uprostřed je strom, kterej se fraktálně větvičkuje. Někde tam pak bude ta klika, ktera ho navede na to autíčko, jak je popsáno níže. Ten strom by mohl bejt použitej v nějakym významu lahodícim s tim, že cikádí život se točí kolem stromu (pod stromy žijou 17 let pak na ně lezou, nechaj na nich častokrát kůži, pak se na nich častokrat i rozmnožej a vyvrtávaj díry do větví kam pak nasoukaj oplodněný vajička, ze stromu pak nymfy skočej dolu kde se zahrabou a čekaj) .]>

<[. Poznamky k dědkovi cikádě, kterého vincent potká až přijede do bimorfního poloválce: Inspirativní videa zde a zde. Vincent by mohl jet schválně za zvukem (cikády) tak jako sameček cikády láká samičku pomocí těch zvuků, taky by mohl něčim udělat ten klikavej/luskavej zvuk (vincent) kerym samička naopak tišejc láká samečka (nebo prozrazuje pozici?). To autičko, ve kerym přijel by se mohlo nakonec vyjevit jako ten larví krunýř, co cikády sundavaj když vylezou po 17 letym čekání, nastraženej tak aby Vincka dovedl k Cikádovi. Dědek by mohl bejt obsypanej menšíma klaun šprýmařskejma zlomyslnejma cikadama, co by meli ruzný části z dědčího těla (hlavu nohu ruku trup atd). Mohli by dělat takový šprými, že by si navzajem odtrhli ty dědčí části těl a poskladat z nich malího dědka. Velka cikáda by pak mohla bezvládné mrtvolce vdechnout život/reanimovat. Ta by se zmateně rozhlídla a rychle schoval do Cikadových šupin. Je otázka zda by tenhle dědek neměl bejt natolik biomorfní, že by mluvil nějak divně (např skrz toho panáčka) nebo vůbec. Jaký by měl cikada vydavat zvuky nebo slova? Asi by mel Vincenta nějak přivítat. Samosebou by měl začít cikadim typickym cvrkotem. Tenhle zvuk by měl bejt hlasitej. To jak by měl komunikovat může odviset od toho, co se mu snaží říct. Dedek se mu v hmyzi podobe snaží ukázat hřbitov, kde se budou nachazet ve zmenšené podobě, na velikost brouka. Začína prohlidkou umrlčí části hřbitova, těžba dusíku na urovni mraveniště, složitější nekromancie na úrovni umrlců. Její základní pasáž (výmenu nexalního slova za jinou, plus fyzicka oprava. ) by byl svědkem a nasledně si jí vyzkoušel. Ten malej dědek v cikadích šupinách by měl bejt šprýmovná postava, něco jako krysí smrť v Prattchetovi. Nějaký svoje šprými by mohl provádět při dusíkatý extrakci, určitě i při samotné nekromancii. Přestože by měl vzhled dědka by měl manýry mimina. Nějaký vrozený dědkovský aspekty by mohly v nepřirozenejch travestiích vychazet v jeho činnech a zvukach na povrch. Přesto by v něm mělo zůstat něco nepopiratelně ale blbě vystopovatelně hmyziho, vcetne divnyho loupani kloubu jak vznikl sešitim těch dědkovskejch pasáží s cikádíma jak na svarech byly nedbale odloupnutý z hnidocikád. Ale v porovnani s i zachovalejma dedkocikadečkama (hnidocikad) by to byl celkem pravoplatnej dědko potrat. Dedkopotrat by mu mohli rikat ty dedkocikaděnky, kterejm by on řikal hnidocikady. .]>

<[ prave transformovano do textu: zmenší se (lucidně) a vleze na jeden z dílů (asi ten strojovej - ale bylo by asi chytrý aby než ty díli zmenší a jeden si vybere je dal k sobě tak aby se konci dotýkaly tak aby pak mohl z jednoho přejet na druhej), kde se přesvědčí o fraktálnosti (na libovolnym přiblížení. hmota toho kovu připomíná samotnej díl z původního zoomu).Jakmile tam začne točit nějakou kličkou celá soustava se dá do pohybu, všimne si že se kousek dál začal formovat jakýsy skafand vleze do něj, ten má jakoby šlapky na nohy a řidítka a když začne šlapat tak ten svět ožívá (instrument času). Nejdřív jede jen rovně a užívá si animaci. Pak si všimne že řiditka de točit on tim ovlivňuje kam se skafandr hejbe (instrument vůle). Skafandr se kolem něj čím dal těsnějc utahuje (ze začátku by to mohlo bejt spíš takový autíčko který by se postupně měnilo na nějaký železivý brnění až krovky) postupně vyjede ze strojovýho dílu přes můstek na ten biomorfní díl kde se setká s prvním dětkem, měl by bejt nějak vtipně hmyzí -dědek cikáda ]>

<[ dědek ho veme na hřbitov. Hřbitov je pak místem nekromancie, při první návštěvě by to však mělo být patrno jen v nepatrných naznacích. ]>

<[ Sepsal jsem si dřív jako “Základ hřbitova”, takovymhle haluznim jazykem by ty dědci mohli občas mluvit, na dědkách je taky důležitý, že morfujou mezi různejma rolema a neni jasný jestli jednoltivý role jsou různý dědci a nebo jestli je jen jeden dědek co se do nich stylizuje.

Kostry na hřbitově plném stromů. Po stromech leze hmyz. Tito mravenci hledají, co jíst. V inhabitačnim stromě svou polívku chystají. Ta se dle problému zove druhem. A list je jim medovou potravou. Stromy potřebují dusik pro svůj růst, ten co z mrtvol ztéká. A kříží se stromy opilením. Jsou potřísněni pylem když se k bliznám se sklání hmyzí princ. Nad tím dlí hora nebo město kde čaroděj koná. Šaman hledající učně na zastavce lodi blaznů, kde do té doby přebyval jen ve snu. Ten ho v opojeni byliny plodící programy na jeho ovlivnení. Děj techto snů je začátek děje.

On tam vsak byl driv nez prisel hrac. Odtamtud kona pozpatku a kdovi jak moc je toto mysleno doslova simulatorem nebo nadnesene v literarni kreaci pribehu hry. ]>

<[. Různý druhy dědka: Dědek čarodějnej (gandalf-o-brumbální typ), šaman, druid, dědek Cikáda (ten by měl bejt asi první kterýho uvidí když autíčkem přejede ze strojový půlky válce na biomorfní půlku, tak na tý biomorfní potká dědka Cikádu), dědek matematik, dědek inženýrsko-konstrukterskýho ražení, (inženýr Houbička) .]>

<[. dědek ho vezme do komplexu uvnitř hory/věže. To je jakási neviditelná-univerzita / klubovna / šamanhood / etc dědků. Mělo by to působit profi dojmem špičkový organizace přehulenejch gerontů. Povědi mu zde technický detaily zónový architektury atd. ]>

Antropomorfni perzonifikace procesu bytí - špička věže. Ma schopnost odpojit zónu od sveho normalniho vykonavani a namisto toho ji az fyzicky upravovat procesem simulace uvnitr pranexu materializujice implicitni proces. Nebo snad jen inspektuje netknouce (aspon vetsinou) proces toku dat ve vykonu krokovaci funkce aby materializoval jinak implicitni proces mistni reality ]>

<[ vše může byt ve zrychleném sledu, plán je že se mu tenhle kanonickej postup bude opakovaně zdát, ale v obměnách tak aby ho to expozovalo tomu čeho ho chtěj dědci naučit, ale v obměněnejch kulisách. Odpovídá to i snový praxi, kdy se nám často zdá jeden motiv opakovaně, ale pokaždý s jinejma detailama. ]>

<[. Základní tenze vztahu dědků a Vincenta je, že dědci z něj maj strach, díky tomu že se ho snažej naučit programovat realitu v kerý žijou, protože má konexi na čtenáře/hráče, který může upravovat jejich program/text jako takový. Díky tomu neví zda jim pak nesebere moc, protože ve chvíly kdy je předčí bude podstatně mocnější než oni. Tím je také odůvodněna mystičnost obálky, v které přichazí zpráva pro Vincenta. .]>

Snování osnovy

Pokud nechcete slyšet, jak se to ubíhá dál, přestaňte číst nebo přeskočte na další sekci kde se nacházejí možná ještě méně srozumitelné pasáže.Tady teda - sem do týhle sekce - tady bude místo kam budu (nebo aspoň skusim esli to má cenu) směrovat high level náhled na celej příběh. Samozřejmě je tu bodající jehla pocitu, že takový počínání je silně homosexuelního ražení a že by se to nemělo dělat, pokud člověk chce bejt hardcore spisovatel. Jebat na tuhle pověru a pěkně po německy si to naplánovat i s explicitní osnovou. Neboť tento text, alespoň si to neskromě myslim, má vzdálenější ambice, než typickej tok volný řeky myšlenek, kterej je tak kool na neplánování. A tak, aby se z toho nestala píčovina, si myslim, se to musí podrobit týhle formální řezničině. Už proto, že tento (o)snovací metatext může být referencován z textu samotného (a ne pomocí přímých metod), by měl člověk podrobit tuto nadstavbu kritice, kterou poskytuje jen kritika napsaného textu, a ne jen textu tušeného, formujícího se v šipce mrdky, zakteroužto autor jde.

Vincent pustí kachny za výpusť, což je dostatečný důvod pro tajnou policii, jmenovitě pro agenta Horajze Špacha, aby byl podroben výslechu, procesu a odsouzen k vyhoštění z civilizace. To probíhá vypravením lodi bláznů. Na tu je však odsouzen i Horajz, protože mu hráblo ze všeho toho sledování bláznů.

Loď je ke vzdálenému valu vedena pověřeným kapitánem (nebláznem) najímaným pro tuto práci. Ten má mladou dceru, která jede s ním na prázdninovou cestu za poznáním rodného kraje. Dalšími neblázny na palubě jsou kormidelník a mladý jinoch bezdomovec, který na loď nepozorovaně proklouzne (a ukrývá se v prostorách personálu), aby si polepšil od dosavadního nuzného života ve městě. Je velice zručný s kovovým lankem, které dokáže obratně házet jako malé lasíčko a chytat tak předměty, měkčí z nich i zvládá takto krájet. Tento personál je v oddělených prostorách lodi od zbylých vozenců. Na vnější výpusti, kde se má personál od lodi odpojit dojde k chaosu, při kterém kormidelník a dcera nestihnou vystoupit a tak zůstanou na lodi, stejně tak i jinoch, ten to má však v plánu od začátku. Neví se proč se tak stalo a celá situace působí dost divně.

Horajz se jakožto bývalý agent rozhodne, že tuto divnou událost vyšetří. Za výpustí je třeba loď dále kormidlovat. Kolem tohoto úkolu se ochomítá několik osob - zvláště pak veřejně aktivní Horajz a původní kormidelník. Horajz a kormidelník se tím dostávají do konfliktu. Zároveň Horajze začnou stopy vést proti kormidelníkovi. Vincentovi, který se o věc také dost zajíma (ale nedává to moc najevo), není jasné, zda Horajz tyto stopy podvrhuje, jako politickou hru o kormidlo, nebo zda jsou stopy hodnověrné. Horajz postupně formuje teorii, že kormidelník unesl dceru záměrně, aby ji pojal na další nekontrolované plavbě za (klidně nedobrovolnou) milenku. Tuto teorii dále stupňuje tím, že v určité chvili prý dokonce došlo k pokusu nebo snad i aktu znásilnění dcery kormidelníkem. Od toho jí však dle této teorie zachránil jinoch svým lankem, kterým zmrzačil kormidelníkův nešťastný úd. Kormidelník přirozeně nechce ukázat, zda je to pravda, ale chová se opravdu pohmožděně. (Co je se stalo kormidelníkovu údu? Pohmoždil si ho nesouvsle s touto událostí a Horajz toho jen lstivě využil? Nebo má snad Horajz hrůznou pravdu? Nebo ho pohmoždil sám Horajz?)

I jinoch s dcerou se chovají nezvykle a nechtějí potvrdit Horajzovu verzi, ale je to snad divné chovat se nezvykle na lodi plné bláznů? Tento pár (bezdomovec a kapitánova dcerka) však v sobě zjevně našel zalíbení.

Horajzovo vyšetřování narušuje hláškováním bývalý dvorní šašek, který byl taktéž vyhoštěn (což je u dvorních šašků ve městě běžná praxe po čtyřiceti letech vykonávání řemesla).

Vincent si váže deníkové vřeteno (ve světě Tokkostí se data zaznamenávají na provázky pomocí uzlíků - ať už jako ekvivalent knih tak ale táke jako ekvivalent našich počítačů - mají rozvynutou technickou kulturu výpočetní techniky, která je však mnohonásobně pomalejší než ta naše, neb nemají elektřinu (nebo snad protože musí být simulováni, tak aby s tim dědci neměli takovou práci?)), do kterého si zaznamenává sny. A snaží se o bdělost ve snu. To se mu zúročuje a v snové bdělosti nalézá (dvoudílný) válec, do kterého vstupuje a setkává se s dědky.

Horajz považuje Vincenta za projev svojí šílenosti, věří v jeho neexistenci. Vincent se ve svých snech dostane do kontaktu s dědky, kteří ho postupně učí nekromancii. Dědkové to dělaj s vyhlídkou toho, že rozšíří své pole moci o venkovní svět díky tomu, že vědi že Vincent je důležitej hrdina příběhu a tak je napojen na čtenáře, kterýho právě chtěj dědci ovlivňovat. Horajs ve svym šílenství a představě, že Vincent je jeho halucinace “přejímá” část jeho superschopnosti (nebo si jí haluzí? (nebo jí dědci schválně indukujou aby působili na pravýho čtenáře?)) a navazuje vztah se svym (fejk?) čtenářem, jehož příběh vypráví Horajs na lodi (a asi si tím získává některé následovníky). Vincent naproti tomu moc o tom, že je Neo netuší, spíš je zažranej do lucidních hratek, kde se dozvídá čim dál víc o dědkách, který mu toho ukazujou čim dál víc, a učej ho lambda kalkul tý reality, čímž ho učej jak bejt (doopravdy) nekromant. Vincent pozvolna skouší svou novou moc i v realitě, ale aby ho dědci drželi na uzdě, má to nějaký omezení. Dvě třecí plochy jsou mimo jiné mezi Vincentem a Dědkama (dědci maj z vincenta strach (přecijenom je napojen na čtenáře uzkou štěrbinou), a tak se zahalujou psycho aurou) a taky mezi Vincentem a Horajsem (Horajs popírá Vincentovu existenci a buduje na lodi kult řečma o svym čtenáři). Horajsův čtenář je týpek kterej v realitě (naše realita kde se můžou referencovat reálný předměty jako je Tao Te Ting atd ale jsou zkreslený Horajzovou neznalostí naší kultury) buduje zrcadlo (virtuální realitu za účelem vytvoření kopie-like-golema se kterym je potom cílem splynout (kutil)) inspirován metafyzikou světa v kterým se odehrává příběh lodi (kterou mu vykecali dědci přes text knihy, kterou právě čtete). Horajz by mohl občas používat celkem dobrý logický argumenty, proč si myslí, že vincent neexistuje, aby i čtenář byl na rozpacích esli to nakonec neni tak jak řiká Horajz (a vulgárně řečeno: jestli i on (čtenář) neni ve skutečnosti Horajzův čtenář (stavitel golema) - a tak se dědci snažej podprahovejma signálama donutit pravýho čtenáře, aby postavil golema).

Jde v tom dost o příběh toho, jak se vir v platónském světě snaží dostat do naší reality. Horajzův čtenář je pak karikaturálním ztvárněním autorovy představy jeho budoucího já realizujícího životní projekt (self-mocking-sebe-fucking-mrzkačství). Horajz postupně přechází z detektivní role do role kapucínského mistra, duchovního předáka na lodi vznikající sekty kolem jeho šílených teorií horajzova čtenáře, které mu pomáhají tepat samotní dědci.

Posádka se dále rozrůstá jak zastavují po cestě v ruzných městech a vískách a sem tam naberou někoho nového (opačnym směrem to může jít taky, ale to neni tak zajímavý teď). Prvním takovým nabraným nováčkem je Bogrood Fokbert nebo spíše Anarx Otraal. Ten využije loď jako možnost uniknout přístavní ves Šnekův Kloubec, kde už ho život nudil (jako už na mnoha místech). Stane se členem kapucínů, což je také záminka pod kterou se dostane na loď. Kapucíni totiž hledají nové členy, aby na lodi zvýšili svůj vliv (a šířili vizi Horajzova čtenáře, totiž Velkého vazače). Traal preferuje šílenou loď s vyhlídkou minimální práce před normální plavebnickou zakázkou. Snaží se vypadat, že celou kapucínskou záležitost bere vážně, aby ho nevyhodili z lodi pro nedostatek víry. Brzy získá díky své užitečnosti (je zručný provazník; jak natahovač, tak uzlovač) a konexím v Kapucínech soukromou kajutu, kde staví (nemravný) stroj pro vyvolávání démona Dhe Mon Agh, jejíž přítomnost poprvé pocítil při svém prvním střetnutí se s Kapucíny ve Šnekově Kloubci v přístavní hospodě U Huňaté tety.

Dalším členem posádky je Dortmund Špaček. Jedná se o blázna posedlého představou, že pohřbívání zvířat do řeky, pokud zemřela na palubě je vysoký hřích. A proto když najde na palubě mrtvolku nějakého tvora (nejčastěji hmyz, ryba nebo pták), neváhá a vezme ji a její ostatky pochová na lodi. Tímto způsobem se velmi pozvolna (hlavně) u hlavního stěžně formuje napodobenina krajiny, kterou Vincent navštěvuje ve svých snech o setkáních s dědky. Alespoň tedy Vincentovi se to tak jeví, ale je si vědom toho, že možná se otiskuje loď do snů jak by bylo logičtější, ale dost o tom pochybuje - spíš mu přijde že dědci nastoupili na loď.

Mezi Traalem a Vinckem se postupem času formuje přátelství. To je ale dost zpomalováno faktem, že Traal je v Kapucínech, zatímco Vincek je mistrem Kapucínů nařkáván z neexistence. Vincent ale Traalovi čím dál víc důvěřuje, Traal jeho důvěru neklame (minimálně prozatím). Vincent se tedy po nějaké době odváží Anarchovi prozradit o svých cestách k dědkům a o tom, jak paluba posetá mrtvolkami odpovídá přízračné krajině snů. Traal tuto důvěru opětuje svým doznáním se ke vztahu s Dé. Traal si nějakou dobu taky mapuje mrtvolky na lodi a konzultuje to s Dé (možná ta interakce s Dé diskutující povahu mrtvolčí mapy proběhne v nějakém jiném diskurzu, který by člověk neoznačil konzervativním termínem „konzultuje“). To že se mapka začne načmodrchávat i na jeho příběh nakonec dovede Traala k tomu, že seznámí Vincenta s Dě.

Další ženskou postavou na lodi je Thér, mezi Traalem, Thér, Dé a Traalovým kladkostrojem pomalu vzniká milostný čtyřstěn.

Traal učí Vincenta provaznickému umění, Vincent ho na oplátku učí partiím z nekromancie. S podivem zjišťují, že ty dvě činnosti se sobě zatraceně podobají (mezi nekromancií a provaznictvím je dost podobnej vztah jako mezi lambda kalkulem (jazykem) a turingovym strojem (počítačem)).

Vincent podstoupí čtyři (3+1) důležité (plné) výpravy k dědkům, každou z nich zakončenou návštěvou Pranexa, fokálního stavidla reality. První se nese ve znamení pojmu obsah, druhá forma a třetí kontext. Čtvrtá pak je z předchozích tří sešitá a rozpohybovaná tak, aby vyšli najevo souvislosti mezi jednotlivými pojmy. (Ad Ω4 : forma ≅ ᐃ , obsah ≅ ☐ , kontext ≅ ⨯ , 4 ≅ ❍ ?) Na té čtvrté by už mohl být přítomný i Traal, nějak skrz své napojení přes Dé, ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Systematičtější pokus o snování osnovy odstartovaný četbou Red Sneekers meta-literatury a hlubším pochopením antagonizmu Vincenta a Horajze:

Zdá se, že Vincent je zatím celkem plochá postava a že pro ni neni promyšlena její motivace, cíl ani literární climax (herní climax je prolezení zrcadlem a “povíšení” z herní figurky na side-kicka). To nemusí být nutně na škodu, protože má být nádobou plněnou čtenářem. Kdyby byla v knize tato vlastnost falešně formována, stratila by postava tento propojovací účel. Ale tim že v knižní inkarnaci je Loď bláznů linární tok informací bez možnosti volby (snad na úrovni interpretace, ale to je celkem hardcore snaha), zdá se že taková ambice je těžká až neuskutečnitelná. Naproti tomu se rýsuje Horajz jako čím dál propracovanější a dynamická (zároveň však celkem konzistentní) postava. Nasledující text proto dává jasnější závěr jejich vyhroceného vztahu a také představuje nový širší background pro Vincenta. Ve zkratce lze současný pohled na Horajze charakterizovat asi takto:

Na lodi se Horajz z detektiva stane vůdcem kultu Kapucínů, kteří staví golema Horajzova Čtenáře (boha, který tento kůlt uctívá - reprezentující autora textu) - Horajz věří, že je zhmotněním Čtenáře v Tokkosti a tak je jeho cílem nechat budovaného golema ovládat Horajzovu postavičku, čímž dosahuje procesu zvnitřnění (odklnonu od předskriptovanosti směrem k svobodné vůli - respektive k vůli golema). Technicky to probíhá tak, že kapucíni mají za ukol o něm zuzlovat co nejvíce informací - co možná neustále ho pozorují a sepisují o něm hlášení (ironie vzhledem k tomu, že jeho dřívější prácí bylo sepsiovat hlášení o jiných - zaroveň to však umožňuje aby předal kapucínům poměrně sofistikovanou sadu technik jak na to - a v neposlední řadě je tato sebe-negace i předznamenání blížící se katarze). Vylepšování golema probíhá tak, že kapucíní mají za úkol dělat Turingův test - tedy zjistit, zda se zrovna Horajz ovládá sám, a nebo zda ho ovládá golem. Golem je šlechtěn tak, aby trénovaní kapucíni nepoznali kdy jde o “starého” a kdy o “nového” Horajze. Jde v zásadě o koevoluci, protože kapucínská hierarchie je dána tím, kdo zvláda nejlépe úkol rozpoznat nového od starého - čili golem má kapucíny přelstít a kapucíni mají golema odhalit. Proces zvnitřňování má na horajzovu postavu efekt turning pointu a začíná chápat, že není tak úplně mesiášem ale spíš ironizovaným obrazem mesiášství. Prochází katarzí a ze zmateně-zlé postavy se mění na ještě-zmatnější-ale-dobrou postavu. Proces zvnitřnění je v zásadě procesem odhačkování se z Matrixu - Horajz byl svým příběhovým osudem předskriptován k patologickému chování, které ho dovedlo až k tomu že chtěl úvést do chodu svou mesiášskou podstatu. Tím však seznal, že je kosmickým vtipem, což mu dalo potřebný políček aby se překolejil na lepší kolej.

Stalo se mu tím vlastně něco podobného co Vincentovi, který byl vyhoštěn z města na loď, což se na první pohled zdá jako špatná věc (to je podobné tomu, že je Horajz odsouzen “scénářem” příběhu k tomu být antagonista), ale otevřelo mu to dveře k dědkům (Horajzovi to otevřelo cestu k zvnitřnění) a tedy k studiu podstat Tokkosti, což je to oč usiloval už ve městě. Tam je členem letitého a slovutného provaznického rodu. Studium ho opravdu baví, ale je rozerván pocitem, že zaseknutím se na provazech provaznické umění plně nevyučívá svůj obecný potenciál. Je fascinován špagátikou (Tokkostská věda ekvivalentní informatice realizující se nad “provazovými tkalcovskými turingovskými stravy”) a tak jí cítí ve všem, což je v kontrastu s konzervativním učením provaznického cechu, jehož je jeho rod od nepaměti součástí. Cech totiž chápe hledání špagátiky jinde než v provazových strojích za pavědu. A koketovat s pavědou (zvlášť pokud jste mladíkem v etablovaném rodu špagátníků) je v tomto městě obvzlášť hazardní. Vincek je v tomto ohledu nerozvážným mladickým rebelem a tak mu tu a tam ujede nějaká nevhodná poznámka; či dokonce, v záchvatu naivity a pod náporem dobrého ale neklasického nápadu, něco kontroverzního oficiálně navrhne jako řešení. (Rodiče pro něj mají pochopení, ale zároveň na něj tlačí, aby si nekazil reputaci a své nápady realizoval jen potají - tím spíš že kvůli jeho reputaci přichází k úhoně i jejich reputace.) Jako výsledek vnitrocechovního pletichaření je na Vincenta nasazen tajný agent Horajz Schpach. Ten odhalí jeho akt dobroty s kachnami (Vincent na trhu s živým a mrtvým koupí živé kachny a pustí je ven), ale reinterpretuje to jako důkaz jeho konormality (tady mám dva kandidáty na, to co by mohla bejt ta konormalita - každopádně by to mělo bejt něco co je Horajzem (důvtipně) pochopeno jako pokus provozovat špagátiku (informatiku) mimo rámec provazů (konvenčních počítačů), a buď by to mohl bejt nějakej TIM-like contraption (kde ale neni jasný jak do toho zapadá že je pustí na svobodu - ale už jen nějaká variace na to že on je ten článek v tom řetezu akcí, jehož climax je manifestován tím vypuštěním kachen) - a nebo - by to mohlo bejt udělaný skrz fascinaci trhem jakožto výpočetnim procesem (kachny se koupěj na trhu proto ten trh) - nebo ideálně nějakou elegantní kombinací obojího). Dojde k procesu ve kterém je Vincent nařčen z těchto vin - z pohledu Vinckových rodičů se jedná o značnou šlamastiku, ale díky svému vlivu a dobrým právníkům jsou přesvědčeni, že to pro Vincenta dopadne nakonec, víceměně dobře - nejvíc se bojí aby Vincent nebyl exemplárně vypuzen z cechu, ale možnost lodi jim nepřipadá prakticky reálná. První plot turning point (kulminace prvního aktu) nastává ve chvíli, kdy Vincent přizná, že Horajzova teorie je pravdivá - na začátku procesu je Vincek vystrašen, zhnusen a rozzuřen - jak však Horajz vypovídá svou teorii je Vincent víc a víc fascinován teorií, kterou Horajz zplodil - ne proto, že by to jak to Horajz popisuje on sám původně zamýšlel, ale protože mu jeho výpověď přinese právě ty chybějící kousky skládanky jeho několika podporjektů, na jejichž propojení usilovně pracoval. Fízl Schpach je tedy první kdo ho pochopil, dokonce dřív než to stihl on sám (nutno podotknout, že samotný Horajzův popis pro nezasvěceného - tedy pro každého krom Vincenta a Schpacha - zní exemplárně šíleně: například rodiče když sliší takto nesmyslnou výpověď (ese v rukávu žaloby) tak mají radost, že je výtěství snažší než doufaly). Vykolejen, rozradostňen a vypsychnut touto skutečností Vincent zažívá vnitřní boj mezi dvěma akcemi: buďto jít podle původního plánu a zapírat, zapírat, zapírat; nebo se mučednicky přiznat. Nakonec se přiznává. Což z něj dělá vcelku oběktivně blázna - protože dobrovolně uznat své bláznovství ve společnosti potírající bláznosvství je forma bláznovství. A zároveň vznešená forma svobody. Díky tomu cítí niterně rozpolcený pocit (který se možná reálně podepíše na jeho příčetnosti) - jednak zažívá hlubokou intelektuálně-spirituální radost díky vhledu, který získal a že někdo sdílí jeho vizi (biť je to fízl vypovídající proti němu) - ale zároveň masivní útok paniky spůsobený praktickou katastrofou kterou tím působí sobě a svým bližním (hlavně rodičům, kteří jsou z tohoto vývoje úplně mimo).

Překvapením je, že společně s Vincentem se na lodi octne i Horajz. Nejspíš se udá sám, to by pěkně pasovalo na jeho pozdější sebesledování kapucíny a snahou vyléčit se likvidací Vincenta - kteréhožto postupně na lodi začne považovat za projev svého šílenství (patrně ve své první detektivní fázi - tzn než se z něj stane prorok). Hrot mrazivosti Horajzových teorií pramení z toho, že jsou vždy svou (prezentační) formou krajně šílené, ale nesou v sobě na metaforické hladině důležitý (patrně pravdivý - i když co je to pravda na metaforické úrovni) vhled. Jedním z ústředních témát se mi v tuto chvíli zdá pohled na Vincenta a Horajze jako na metafory pro bottom-up a top-down přístup k řešení problémů. Což se projevilo už tím, že Vincent nebyl schopen formulovat svojí sjednocující bottom-up teorii dřív než fízl Schpach. Tenzi mezi Vincentem a Horajzem lze chápat jako metaforu pro tenzi těchto přístupů ve společnosti - tedy pokud vezmeme ještě konkrétnější příklad - na tenzi vědy (bottom-up : Špagátolog Vincent) a náboženství (top-down : Mesiáš Horajz). Tato tenze je přirozený příznak toho, že lidi ještě nepřišli na to jak to s tim světem vlastně celý je. A je to i instance druhé fáze (ze čtyř) archetypální otočky duality (Tyto fáze jsou následující: Jednota: kdy je dualita ještě rozpuštěna ve všehomíru (expozice?) - Rozpor: zformování dvou pólů jako vzajemných antagonistů (kolize?) - Kontextualizace: nalezení rozhraní sloužícího jako kontext pro konstruktivní komunikaci polů (krize(-of-kolize?)?) - Jednota o Otočku dál: kdy se stoicky vracíme k jednotě, s vědomím její vnitřní stratifikovanosti ale bez potřeby o tom vést hlasité dišputace, spokojeni s tím, že slyšíme to předení, které realizuje proces oné duality. (climax) )

Vincent je na cestě lodí odměněn za své statečné rozhodnutí kontaktem se světem dědků, kteří ho učí špagátiku z pro Tokkost základnějšího pohledu - zejména skrze nekromancii, neboli skládání živých celků z méně živých podčástí. Kontakt s nimi navazuje ve snu, čímž je prohloubena i nejistota zda se jedná o kontakt od božských entit nebo o Vincentovo šílenství - nejistota je opravdu na místě, vždyť to co ho dědci učí jsou pro něj dreams come true. Ještě že však Vincent z nekromancie ví čím dál víc, jinak by se totiž Horajzovi mohlo povést eliminovat svou domělou halucinaci - Vincenta. (Pokud ale začátky jeho nekromancie na Horajzovi akce opravdu fungují jako “protikouzlo”, pak to dává neblaze tušit o to niternější neblahost, pokud si svou moc pouze halucinuje.)

Přibližně do počátečních fází Vincentovy nekromancie a Horajzova kapucínského kultu přichází katalitická inter-bottomup-topdown kontextualizaci zajišťující postava Anarxa Otraala - potulného volnomyšlenkářského a příjemně lenivého provazníka (rozdíl mezi provazníkem a špagátologem je asi jako mezi programátorem a informatikem). Ten se přidává pod oficiální záminkou členství u Kapucínů, ale zároveň se stává Vincentovým kamarádem (což působí tenzi ale zároveň most mezi Kapucíny a nekromantem). Pro Kapucíny představuje klíčového konstruktéra golema simulujícího Schpachova Čtenáře. Vincentovy zas podstatně pomůže rozluštit “dědčí šifru” a postavit ZL-mlýnek. Kolem této doby také do příběhu výrazněji vplouvá Dhe Mon Agh. U obou důležitých vynálezů, v jejichž konstrukci/objevení se Anarx angažuje, figuruje jako hnací motor koevoluce - u golema jde o koevoluci golem vs soudce (kde kritérium je nápodoba vzoru) - u ZL-mlýnku jde o koevoluci agant vs prostředí (kde kritériem je (ekonomická) výkonost). Všimněme si, že koevoluci v obou případech lze celkem nenásilně chápat jako homomorfní pohlavnímu výběru v přírodě (tzn. veselostí a lapalíjí plynoucích z existence ženského a mužského elementu). To tedy trefně synerguje s objevením se Dhé na scéně.

Jak se v ději posouváme dál a Vincentova nekromancie rosté ve své potenci - zatímco na druhé straně barikády je Horajz čím dál odháčkovanější, golem čím dál věrnější a tím pádem Horajz čím dál zvnitřněnější a díky tomu vědomější si své šašíkovské pozice - roste ve Vincentovy temná strana moci. Že je to přirozený vývoj může jeden nahlédnout prostě z toho, že nekromancie je přirozeně temná činnost, jakmile se její teoretická (v plenkách a rozmazaná projevy jen ve snu) znalost přehoupne v aktivní použitelnou znalost, jedná se o silně třaskavou sloučeninu s inherentně temně trpkou příchutí špůlených těl. Naše analogie s vědou a náboženstvím zde stále dává poměrně dobrý smysl: Zpočátku je věda hnána čirou zvědavostí a touhou poznávat, jde odspoda po malých krůčcích a pomalu sbírá síly. Jak postupně sílí začínají jí narůstat růžky a to co byla prozatím přirozená opičí zvědavost se mění v polobožskou moc. S tou přichází morální obligace centrovaná kolem zodopovědnosti s takovou mocí nakladát a korigovat ji. To je ta chvíle kdy naše ego (Vincent) podstupuje zkoužku správně si definovat priority a držet se jich. Naopak spyritualita je nebezpečná ve své naivní fázi kdy tíhne k propletení se s politickou, byrokratickou či soudní mocí, neboť to jsou podobně vysokoúrovňové sociální konstrukty.

Popišme způsob, jak napasovat Svatou Trojici na tématiku Lodě bláznů, psychoanalýzy a multi-agentního systému. V pozdnější části textu dokonce hinduistickou Trimurti. Toto napasování vychází z následujícího pojetí trojice:

Otec jakožto father figure pasuje na Superego. Syn, zvlaste pak přihlédneme-li k chápání Ježíše jakožto Logos - Etenal Word (více o tom v citaci níže) - pasuje na Ego. Duch (ta část co "proceeds" - z otce) zbejvá i pasuje na Id, i vzhledem k tomu že to je to co oplodnilo Marii, i že je to prý láska k synovi, i to že je to ta nejtišší osoba z trojice:

Ještě trochu drzejší interpretace s Multiagentním systémem (možná technicky trefnější je uvažovat reactivity místo spontaneity):

Možné zaonačení: Dé s Katzem (v němž je Anarx) spolu mají syna kteréhož dají do dělohy Vincentově mámě (otázka zda mechanicky nebo nějak duchařtějc, nejspiš za pomoci lupy), pro níž (a pro tátu ovšem taky) to je vymodlené dítě neboť jsou bezdětní (což je šlechtická demence rodu Schwabů). Fáze kdy je Vincentem se da chápat jako faze kdy je v děloze Dé totiž v Tokkosti (tzn ho neopustila, naopak je mu prostředím).

To jak je namapovanej Cikáda na otce by mohlo bejt: Horajz chápe Cikádu jako Horajzova čtenare. Až při nabíhajícim satori zjistí ze to neni on, ale jen jeden z jeho "obrazů" - a to ten otcovský obraz - horajz totiž jediný (z tří hrdinů) má syna za kterým se zpět vydává a zjišťuje, že je to podobnej týpek jako Vincent a vychovává ho v dalšim čtení knihy - tedy je z něj Vincentův otec v dalším čtení knihy - tzn tato postava naopak vlézá do příběhu. Dědek cikáda je vlezení Horajzova čtenáře do příběhu. Ale je nejiste jak moc to profukuje. Toto by mohlo hrat podstatnou roli v jeho satori. Presto po satori se paradoxne dostal do teto pozice vic. Plus superego je father-figure.

Dé je hodně Jin, tedy blízka tau, blízka hlubině, temná, otázka, neznámá. Dolfûr je její syn, i proto na něj pasuje označení Syn temnoty.

- Nápad je, že: Zatimco Vincent jde do Dolfûra (nahoru), Cikáda sestoupí dolu do Horajze. Pak by tedy v 2.čtení byl v těle horajze Cikáda a Horajz by byl v těle starého Schwaba. V tom je myslim hezkej satori-zvrat..

- Přijde mi, že by měl nějakym způsobem "Anarx vždy Katzem, Katz vždy Anarxem", ale jak?

Son is "begotten" (or "generated") of the Father and that the Spirit "proceeds" from the Father, but the Father is "neither begotten nor proceeds".

The Son, the eternal Word, is from all eternity the dwelling place of God; he is the "Father's house", just as the Son dwells in the Father and the Spirit; so that, when the Spirit is "given", then it happens as Jesus said, "I will not leave you as orphans; for I will come to you."

Logos (Greek: Λόγος, that is, "word", "discourse" or "reason" i.e., rationality or reasoning) is a name or title of Jesus Christ, seen as the pre-existent Second Person of a Trinitarian God.

Další vtipný napojení by mohlo bejt na hinduismus a jeho koncept Trimurty (cit z wiki):

The "Trimūrti" (/trɪˈmʊərti/; Sanskrit: त्रिमूर्तिःtrimūrti, "three forms") is a concept in Hinduism "in which the cosmic functions of creation, maintenance, and destruction are personified by the forms of Brahma the creator, Vishnu the preserver and Shiva the destroyer or transformer."

Šiva je zde patrně nejkontroverznejší, ale už ne zas tolik přihlédneme-li k Vincentově druhé tváři, totiž k Dolfûrovi. Ten je totiž nejvíce nekromantickým dědkem a zárov3ň je "nejkostěnější" tedy můžeme si ho vizualizovat dost možná jako smrťe. Vzhledem k tomu dává tedy destroyer smysl, na nekromancii se ale zdá ještě přesněji pasuje právě transformer. Přerod Vincenta v Dolfûra pak tedy je to ono vysvětlení, které se na začátku zdá že nepasuje. Díky tomu že však tento příběh je pro celkový děj lodi bláznů poměrně bazický, dovolím si říct, že Šiva Dolfûr podobnost je dost dobrá.

Po bližším zkoumaní však možná šiva nekerymi znaky dost pasuje na Anarx/Katze:

1) He is "Anant" [Who is neither found born nor found dead]. - To by pasovalo na to, že Anarx/Katz se neprerodili ale byli tak už předtim (podle jedoho napadu výše)

2) Shiva is usually worshiped in the aniconic form of *Lingam*. … The lingam is often represented alongside the yoni (Sanskrit word, literally "origin" or "source" or "womb"), a symbol of the goddess or of Shakti, female creative energy. The union of lingam and yoni represents the "indivisible two-in-oneness of male and female, the passive space and active time from which all life originates".

3) The main iconographical attributes of Shiva are the *third eye* on his forehead,.. … According to the Christian teaching of Father Richard Rohr, the concept of the third eye is a metaphor for non-dualistic thinking; the way the mystics see. In Rohr's concept, mystics employ the first eye (sensory input such as sight) and the second eye (the eye of reason, meditation, and reflection), "but they know not to confuse knowledge with depth, or mere correct information with the transformation of consciousness itself. The mystical gaze builds upon the first two eyes—and yet goes further." Rohr refers to this level of awareness as "having the mind of Christ".

To že ty koncepty na sebe plne nepasujou by se dalo nejak šéfnout tim, že dědci jsou *tekutí*.

Hlouběji do trimurti nam muze pomoct proniknout koncept dalsi triady Guna, ktera je od samotnych hindu namapovana na trimurti:

In verse 5,2 Brahma, Vishnu and Shiva are mapped into the theory of Guṇa, that is qualities, psyche and innate tendencies the text describes can be found in all living beings. This chapter of the Maitri Upanishad asserts that the universe emerged from darkness (Tamas), first as passion characterized by action qua action (Rajas), which then refined and differentiated into purity and goodness (Sattva).

Je videt ze na trojici v lodi blaznů to v něčem pasuje hezky, ale v něčem zas divně nebo dokonce opačně. Bylo by asi bláhově sektářské snažit se najit v tom dokonalý řád a brát to chladně vážně - smysluplnější mi příde brat to spíš jak humor. Ale zase s co nejsmysluplnějším a nejjednoduššim zauzlovánim.

Vincent jako Tamas Šiva: darkness destructive pasuje na Dolfûra ale chaotic už mi přijde moc mimo. Možná jako na ego chápané ve své negativní konotaci. Možná jako Vincek ve své pozdní černokněžné fázi.

Horajz jako Rajas Brahma: Confused pasuje parádně, passion taky de do vseho po hlavě, active taky. Creator by na prvni pohled pasovalo samozrejme na vincka, pokud ale přihlédnem k tomu že nekromancie je do značné míry destrukce a transformace, a že horajz si tvoří golema, tak to ještě neni uplnej blábol. Navíc dle wiki "Brahma is also known as Svayambhu (self-born),.." tzn to na golema taky pla. Navíc nezapomínejme na propojení s horajzovim čtenářem tedy autorem, coz zas celkem platí (a konfuze vysvetluje i tuto konfuzi). Zase velmi podobná fáze jako ta na kterou pasuje temný Vincent.

Anarx jako Sattva Višnu: Pokud znovu přijmeme, že mluvíme hlavně o situci pred horajzovym satori (a uprostred knihy, kdy Anarx navrhuje Vincentovi aby se s Horajzem spojil) tak to celkem pasuje. Jedná se o jakýhosi harmonizjícího agenta.

Teď když si čtu o id-ego-superego na wiki, tak bych asi skusil alternativní mapování:

Nebo spiš je to blbost takle přisuzovat? Zdá se že je to blbost, nebo že to muže bejt zdroj nějaký příběhový inspirace, ale nebral bych to jako neco strukturalne podstatnyho.

Teď po rozmyšlení potenciálních novejch klíčovejch dějovostí mi přijde rozumný se vrátit k tý starý kdysi centrální myšlence, že Dědci jsou bytosti (démoní viro-memy) z platónskýho světa, který se snažej prodrat do našeho světa. Prostředkem jim k tomu je Vincent, který je napojen na čtenáře, díky tomu, že se do něj čtenář vžívá. To můžeme napadnout s tim, že přece máme minimálně tři ich hrdiny (aspon jak to ted planuju). Tzn by to chtělo nějakou citlivou reinterpretaci: Dědci učej Vincenta nekromancii (stavbu umělý inteligence), tak aby mohli ožít; čili Vincent představuje napojení na tu část čtenáře, kterou chtěj dědci něco naučit.

Tahle idea je starší než představa, že hrdinové zalezou do dědků (se kterou jsem ji ještě řádně nekonfrontoval, pokud vim) a novinkou "trinity joku" jsou směry pohybů z/do dědků.

Nejprve interpretujme jednoduché zalézání. Tady to překvapivě myslím jde interpretovat fakt pěkně: V původním nápadu s vlezením do dědků zůstávala otevřená otázka: kam zmizeli původní dědci ze svých rubášů? Pokud by se nevymyslelo žadné nové příběhové zaonačení, tak působilo celkem hezky i nihilistické pojetí, že byli celou dobu dutí. LMB - oni jsou ale tekutí - jejich kapalina prošla zvnitřnění zvenčenim - vylili se do čtenářovi reality - vlili se do jeho mysli a pokud je jejich mise úspěšná vylejou se z hlavy do ještě pevnějších skořápek.

Druhé čtení je dvojího čtení - jedno je, že si to fakt přečtem podruhý; druhý je, že si to zahrajem podruhý. U zahrání to vede ten význam i pro knihu.

První čtení je první ze čtyř a odpovídá prvnímu aktu - rozpolcení. Zároveň odpovídá Naučení se používání. No možná je otázka jestli se to spíš neopakuje po půlce. Jakože druhá půlka knihy pasuje na druhé čtení - uprostřed knihy je trojice ve své polarizaci do trimurti. Trimurti je alternativní pojetí roztřetění bytosti než jsou dve západní roztretení bytosti potažmo světa - psychoanalitické a křesťanské. Odkaz západní civilizace je mnohem přirozenější do díla zahrnout jako strukturální teorii, než se snažit strukturovat východní motivy, proto je hezké že východní hinduistický koncept není to co dílo analiticky dekonstruuje nebo křesťansky alegorizujo-podobenstvíuje, ale že to kolem prostřed prostředka probleskne, totiže hlavní postavy pasujou do jednotlivejch archetypů Tamas Šiva, Rajas Brahma a Sattva Višnu.

Vraťme se k tý myšlence s dvojtaktnim cyklem poznání-a-použití a napasujme ji pak na a jak pasuje na proces designu hry pomocí ZL-mlýnku.

Řekněme že první dva rozpolcení&tuhnutí odpovidaj poznání a dialog a stvoření odpovídaj použití.

Se ZL-mlýnekem se pracuje tak, že do něj naházíme zombie a levely, zatočíme kličkou, spustíme a čekáme co se v něm upraží. Idea je taková, že

Ručně udělám prostředí první scény (u vincenta doma) a druhý (trh) a cesta mezi nima už budu dělat ZL-mlýnkem.

Tzn zase máme dvě fáze, a ptáme se jestli je rozumný je na sebe napasovávat. Kdo se tu učí: mlýnek, nebo ten kdo ho používá?

Samotnému rozemletí totiž ještě předchází fáze návrhu původních součástek. A je tedy otázka jestli je to součást předchozí otočky, nebo jestli máme sklouznout k jiné reprezentaci, například pomocí 4 fází, nebo tu ideu snad zahodit? LMB:

Nejprve uděláme první, ruční ("předskriptovanější"?) řešení - to snad i pasuje na stvoření, tzn 4. fázi jakoby předchozí otočky. Pak by podle fázování následovala 1.fáze tj rozpolcení - tzn interpretovatelné jako střetnutí se s/vyhřeznutí šílenosti (dle děje LB) - to dává celkem smysl, jako objevení nových (často negativních) důsledků předchozího stvoření, vynoření se "duality" - tedy pojmu, který ohne ke stvoření v tomto kole. 2. fáze je tuhnutí: to bychom mohli napasovat na fázi oprav a ujištění si co to teda vzniklo. 3. fáze dialog by mohla být to kdy mezi sebou diskutuje princip umělosti inteligent designu a princip evoluce a přirozenýho výberu. 4. fáze je pak stvoření další iterace (nyní o něco vnitřnější?). Trochu kondenzovanějš:

Je to teda jakejsi obecnej mustr jedný otočky v řešení problému. S činností problém solvingu si uzce svazuju činnost theory buildingu. Zkusme pokusně pojem theory buildingu použít v popisu čtyr fází, první co mě napadlo:

Je otázka, zda je pošetilost pokusit se napasovat tuto čtveřici na XAOS čtveřici, přesto jsem to v rychlosti udělal, tohle je co mě první napadlo/vyšlo:

1. X - Problém se nejprve neformálně vyloupne v podobě literarního textu jako součást přiběhu nebo úvahy.

2. S - Ze svobodného prostředí knihy je problém zařazen do agendy strukturovaného Todo plánu.

3. A - Jednou je problém vyzvednut z fronty/grafu plánu a podroben formálnímu řešení optimalizací.

4. O - Navržené formální řešení je aplikováno (vsunuto do) v kontextu herní reality.

Celkem mě překvapilo, jak hezky to vyšlo. Je to totiž zrcadlový pořadí oproti tý posloupnosti "od senzorů agenta k jeho vnitřnímu dialogu", nebo jak to trefně nazvat. Je to navic jak by idealně měl probíhat transfér "z knihy do hry".

Názor 1) (A) Vědomí je generováno sebebevpotazberoucí strukturou hmoty podlehajici formalnimu systemu.

Názor 2) (A) Formální systémy jevící se hmotně jsou generovány sebevpotazberoucí strukturou vědomí.

Názor 3) (The) Vědomí lze naladit sebevpotazberoucí strukturou hmoty podléhající formalnímu systemu.

Názor 4) (The) Formální sytém jevící se hmotně lze naladit sebevpotazberoucí strukturou vědomí.

Argument proti nutnosti/dostatečnosti materiální manifestace procesu generujícího vědomí (feotpm přesněji): Je to v zásadě ten trik "vše jde převést na lingvistický problém", totiž: Pokud by byla nutná/dostatečná fyzická manifestace procesu, pak ale snad posluchač uzná, že je to jedno až na izomorfismus.l (možná i stačí proste libovolný rozkódující zobrazení, ale pro jednoduchost berme iso) - pak řekněme že máme nějakej proces kterej jde rozkódovat tim izomorfizmem na proces, kterej už berem jako ten co generuje vědomí. Můžem mít ale i trikovej izomorfizmus, ve kterym je zakódována " inteligence" toho procesu, a ten podkladovej proces je náhodnej šum (nebo skoro náh.) pro kterej ale existuje ten iso - snad ilustr priklad: jakože třeba máme dopredu proces kerymu verime ze generuje, tak zkonstruujem izomorfismus kerej namapuje aspon kousek toho šumu na kousek toho gen procesu. Rekneme, že ten šumovej proces už proběhl a že my se vytasíme s tim iso až potom; otazka zní: Kdy proběhl ten feotpm? Pokud by odpoved byla ve chvíli kdy proběhl podkladovej šum tak to je divnost protoze to chytry/podstatny vzniklo az potom a mohlo to vzniknou klidne uplne jinak.

Elaborovaat to o cem sme kecali na vylete s trosem o silvestra, tzn nepodelavat svoje konstrukty, stavet jako pracanty za sebe to co nepodeziram, ze uz ma vedomi a kdyz chci postavit vedomí tak "experimentovat na sobe" konstrukcí golema s kterym se vrham do engejdzli komunikace.

LB Game Notes (z 10.2.16 - bylo to delší o to co sem ztratil v rozbitym mobilu - bylo to hlavně první scéně a čtyřeš symbolech ve čtyřech rohách)

Lidé bydlí od pradávna ve stromových domech. Bohatší vrstva už bydlí v letitějších kamených strukturách podobného vzezření jako mají klasické stromové domy, které původně vznikali obestavbou starých dřevěných budov kamenou vrstvou, tak aby budova odolala požáru a případné smrti stromu. Některé tyto kamené budovy pak vznikají už čistě kamené, stále však nesou tvar a styl obestavovaných budov.

Vincenta nalézáme v takovéto staré kamenné obestavěné budově. Ve které se ještě udržuje žijící nosný strom. Udržovat svůj rodový nosný strom naživu patří k základní aristokratické činnosti Tokkostských rodů. Toto umění vede k mistrovství řemeslo speciálních zahradníků (vymyslet jmeno).

Budova je zvenku z většiny kamenná, ale to neplatí pro vršek budovy, kde bydlí nejmladší členové rodu. Pro tokkostské šlechtice je totiž jejich stromový dům zaroveň živoucí rodokmen.

Mašiny jsou fizicky postavené turingáče, které tokkosťané používají jako počítače. Jsou postaveny hlavně z lan a data se na ně uzlují. Další nedílnou hardwarovou pomůckou jsou kladky, které umožňují mašiny "rozvádět". Výhodou mašin oproti našemu pojetí počítače je totiž je je lze chápat zároveň jako paměť a zároveň jako dráty vedoucí data.

Nejčastější implementace totiž je, že hlava je statická a páska se proplazuje skrz kladkovou síť. Aby se dalo mluvit o (nelineární) síti jsou nutné výhibky. Ty můžou být dvojího typu: soft (data se do "třetího" směru přepíšou) a hard (provazy se fyzicky přestřihnou a převážou).

Důležitou roli hraje podobnost výtahu a pohyblivé verze hlavy mašiny. Stromové domy se oddénkovitě dělí - čímž se z hlavní linie oddělí vedlekší větev. Do vedlejší větve zpočátku vede jen mašinové lano, jakmile však získá na důležitosti pomalu vboptná do výtahu.

V posledních pár dnech mi přišlo důležitý nebo výstižný koukat na projekt lodi bláznů jako na "zvnitřňující se hru". Proto to chci trochu rozebrat. Je to jen jedno z ustředních témat nebo snad to hlavní?

Zvnitřňování je proces přechodu od zinscenovaného/předskriptovaného (zin) k autonomnímu/nezinscenovanému/pravému (nezin). Slovo pravé je zde záměrně zvoleno hloupě, aby se zdůraznilo, že ho je třeba nahradit něčim trefnějším.

Míra zvnitřnění (to, co se mění procesem zvnitřňování) je vlastnost, kterou můžeme přisoudit např příběhu či hře.

To co to kontroverzuje (u přikladu s hrama) je že v zásadě sledujem jen určitý aspekt. Asi tu ani neni tak duležitý že by to bylo takto linearne uspořádaný ale spíš že po hlubší analize by z toho možna šlo vytahnout něco důležitýho.

To co jsem v přikladech zin-nezin oddělil se vyznačuje hlavně pasivitou vs aktivitou pozorovatele. Ovšem pokud neberem herce v potaz jako pozorovatele.

Myslím, že se tu rýsuje něco zajímavého. Pozorovatel a pozorovaná (hra), která se ovšem skládá z dalších pozorovatelů - herců. Uznáme hercům jejich pozorovatelskost? No u herců divadelní hry s tím nemáme nejmenší problém, jsou to evidentní lidi jako my. Problém je s tím, proč se chovají tak jak se chovají - hrají roli danou scénářem, přestože je dána ale slovo od slova, tak díky jejich pravé pozorovatelskosti je zábava se na to koukat, protože mají furt prostor pro manévrování toho jak to pojmou. Na rozdíl od knihy jsou herci v divadle autonomní, hercem u knihy je čtenář sám hercem. U počítačové hry je hercem stroj.

Elektronický přepis Autoepištoly

<[ Přepisuju zde svůj dokument, který píšu na psacím stroji, jehož ambice merguje s ambicí lodi bláznů. Zde také porve vytrisknul příběh Vincenta a dědků. Má však svůj jedinečný charakter, díky tomu, že je psán na stroji. Však si přečtěte v něm, jak o sobě mluví. Mám u jeho přepisu takový pocit hříchu, že by to mělo zůstat jen v té původní podobě, zároveň však (jestli mě paměť nešálí) se už v samotném textu zlehka předpokládá že bude elektrifikován, když budu mít blbej pocit, tak to odcud smažu. Skusím se tomu vyhnout kompromisem a nikdy nemít autoepištolu přepsanu celou. Snažím se ho přepsat co možná nejautentičtěji se zachovanými řádkování, chyb, překlepů, nadbytečných či podbytečných mezer atd.. když si jich všimnu. ]>

<[ Pozn: na straně 4 2× překlep svořitel místo stvořitel, je to snad tím že tvoří svár? A pak svořením místo stvořením.. ]>

návrhu příběhu a struktury virtuálního světa, ve kterém by se odehrával

děj mých projektů Kutil a Fishtron, přesněji řečeno jejich budoucí sjedno-

Forma tohoto dokumentu byla záměrně zvolena jakožto fyzický dokument psaný

na stroji. Důvodů k tomu je patrně několik, dva hlavní které mě právě teď

virtuální svět v něčem mimo počítač - což můžeme považovat za příjemné

příběhové ozvláštnění, vzhledem k tomu, že tento svět by měl být z části

i literární dílo. Dále pak je zajímavá nemožnost zpátky editovat text už jednou napsaný, která možná zajímavě interferuje s plánovanou povahou

elaborací. Není vyloučeno, že se takováto kombinace prokáže jako nevhodná,

/a/ Pokusy o úryvky dějů a jejich následný komentář ve světle pragmatických

/c/ Elaborace obecných filozofických souvislostí s důrazem na analýzu morálno

V tuto chvíli mě okamžitě nenapadají další příklady a patrně ani není

Těžko předjímat osud tohoto počínání hned na začátku, přesto se zdá, že

vodit tento dokument sesterským souborem v elektronické podobě. Ten by umož-

ňoval editační práci a, na rozdíl od tohoto dokumentu nesoucího se v duchu

autentického logu myšlenek, a tedy by umožňoval ucelenější a struktorivanější

podobu. Vztah těchto dvou dokumentů by měl neodvratně zásadní vliv na mystiku

onoho světa a tudíž vidím oprávněnost zmínit ho již takto brzy a předčasně.

Editovatelnost versus needitovatelnost je fenomen který se vyskytuje i na dalším podstatném místě v úvahách o tomto světě. Tento fenomen se nyní po-

Klasické hry neobsahují živé bytosti, místo toho spíše připomínají inter-

začneme na prvním řádku první stránky a postupně sepročítáme až na konec.

Čas v něm nemusí být zcela chronologický, ale to na věci nic němění, pokud

knihu čteme podruhé, čteme přesně ta samá slova jako poprvé, v hlavě reali-

zujeme ten samý příběh. Čtenář nemá vliv na ubírání se příběhu, pouze na je-

ho interpretaci. Podruhé může být jinak interpretován, alesubstrát je stejný.

Za další stupeŇ delinearizace můžeme považovat gamebooky, ve kterých do hry

vstupuje náhoda v podobě kostek a čtenářova vůle v podobě volby dalšího ubíhá

ní příběhu. Počítačové hry pak tuto přidanou hodnot v enormní míře zdokonaluj

í, ale vzásadě zůstavají u gamebookového modelu, totiž že jednotivé epizody

pocházej z “předskriptovaného” děje. Naproti tomu je simulace, jejíž veškerý

chod emerguje ze fyzikálních /jednoduchých/ pravidel systému. Pokud neoperujem

s nějakou formou celulárního automatu, povětšinou se nevyhneme “potěmkinov-

ským vesnicím”. V tom smyslu, že chování systému je jen kulisa, naskriptované,

repliky,kterou postavy říkajíjsou dopředu napsané člověkem a nejsou vytvořeny

“čečovým centrem” dané postavy. Samozřejmě absolutnost takovéhoto tvrzení je

jednoduše napadnutelná - pokudby přišlo opravdu z řečovéhocentra, není toto

řečové centrum zase kulisa? A zdruhé strany- nemůžeme se na předskriptované

akce koukat jako na akorát o trochu komlikovanější/arbitrárnější celulární

Systém strácí svou arbitraritu tím, když se na něj k ukneme tak, že je to vl-

astně vždycky nějaký lambda term. To je samozřejmě jen “očistná lázeň mysli”

v zásadě to problém neřeší, jen nám to ukazuje jak na něj koukat,aby nám ne-

přišel palčivý. Metoda kterou se zde pokusím rozepsat se na problémsnaží vy-

Základ bude tvořit následující “hierarchie”: Prostředí-Agent-KrajinaMysli--

podobného charakteru jako prostředí agentovy fantazie, ve které uskutečňuje

svoje představy. Agent má zajisté možnost říct si “teď si představím, co by se

stalo, kdby anežce padla do klína nůše jablek” tento akt se projeví jako pří-

kaz agentovu vnitřnímu prostředí, tento bude mít za důsledek vytvoření předs-

tavy agenta Anežky a představy nůše jablek padající do jejího klína. Po“ini-

cializaci” této představy se pustí simulátor a výsledek už běží jako “celul-

ární automat”. Zásahy do samotného světa příběhu by mělo probíhat na stejné

bázi, jako toto vnitřní fantazijní zasahování.Tento přístup pak staví prostřed

í do pozice fantazie boha. Z tohoto pohledu se můžeme koukat naprostředí, jako

na simulátor s přichystaným rozhraním pro přijímanípříkazů/zásahů/ale taky

naskriptování. Nabízí se potom přístup, ve kterém realita vzniká jako důsledek

jednoho božího příkazu. Tento příkaz je ve své formě literární strukturou.

Dovolme si následující podobenství: klasický čtenář Fausta je simulátor,

faust je příkaz , to cose čtenáři odvíjí jakoděj Fausta je pak průběh simulace

. Rozdíl mezi Faustem a kutilem, je že ve Faustovy je napsáno co si Faust mysl

í slovy, kdežto v kutilovi tak jak ho tu niní načrtáváme, jsou jeho představy

Důležitouotázkou tedy je: Jakým způsobem přeložit text na objekty. Jsem tho

nazoru, že tento jazykby měl vycházet z jazyka samotných agentů. Nejčistším

řešením by patrně bylo použít jako dorozumívací jazyk zase jazyk univerzální,

se zdá ne zhola nemožné, že by mohl - alespoň pro nějaký opravdu primitivní

slovo/věta uráží v naší realitě - mám pocit že u nás to de rovnou do několika

nezávyslích okruhů, které se od začátku zhusta proplétají - ale jedna z tras

je trasa obrazotvorná. Řekněme tedy, že slvo/věta narazilo a chystá se zobra-

zit. Tento proces je náš dříve popsaný proces přijetí příkazu prostředím.

Skusme na chvíli potěžkat předstvu jakési bohémštější verze Church-Turingovi

tak tlustou barierou můžeme svést na vrub jejímu celkovému překombenému ch-

arakteru - to že částice realizující obraz děje fyzikální reality a informa-

ční toky v našich hlavách realizující obraz děje fantazijní reality k sobě

mají technicky celkem daleko můžeme chápat v rámci této úvahy jako potvrzení

zkrátíme na podstatné minimum, nedostaneme nakonec právě popisovaná rozhraní?

Nenechme se zmílit tím, že se jedná o jakýsi obrazotovrný fetiš - tato obava

text - obraz je zároveň i rozhraní příkaz - simulace, neboli zásah - volnýtok

. Otázkou zůstává jak to napojit na nějaké už používané, osvědčené technyky?

Skusme se zamyslet,velice zvolna, nad jak běžně probíhá komunikace v multi-

agentních systémech v praxi: samotný text zprávy, dovolíme li sizjednodušení,

je zabalen do oboláky nadepsané řečovým aktem. V běžné řeči pak řečovému aktu

tázací, rozkazovací, přací atd. Z jiného směru se nám zase nabízí využít ja-

muset dovzdělat abych nereinventoval kolo/ kde zhruba: logické spojky předst-

avují spojky ve větě, predikáty hrají roli sloves a termy role věcí/jmen..

samozřejmě je to nepřes é, krom miluje/x,y/ jsou i zamilovaný/x/ . Ale deskri-

pční logiky sepoužívají v multiagentnosti. Krása textu je že je to text a

symbolů. Dezinterpretací zde tedy méně žertovně máme na mysli paralelní in-

terpretací mnoha “pajplajnami” tzn jedna složkasi jí může vzít na vizualizaci

zatímco druhý “department duše” si jí vezmena analýzu toho, jaké tvrzení logik

y to je. Proto se zdá hloupé nebo alespoň tupé svázat text s pevnou interpreta

cí. Na mysl proto přichází čistá plain-textová komunikace, kde při příchodu

textu do Ega je text rozdistribuován do několika paralelních parserů, ty mají

tužší kořínek, než klasické parsery programovacích jazyků, a při první divnost

Berme to samozřejmě jako další způsob náhledu, těžko říct, co je lepší:

má v sobě krásu McKennovských machine elfů, kdežto plaintext má vsobě krásu

toho že můžu říct “a teď řeknu něco v lambdakalkulu, piš si: lambda x . x”

ten druhý - spíš tu jde o to, zda je praktická ta mnohoznačnost plaintextu.

Těch bytostí tam bude snad mnoho a snad po sobě budou házet všelijaké cáry,

Neboli kolem čeho by se měl točit začátek práce na realitě této autoepištoli.

Jaké jsou různé osy/složky? Hra, příběh, ekonomika, evoluce. Pro začátek, možn

Po vislovení této otázky moje práce na tomto dokumentu na nějaký čas ustala

a já hledal utříbení názoru v této oblasti, zvláště pak v nejpraktičtější

formě položení této otázky: Co začít programovat? Znal jsem několik jasněji

vymezených podproblémů, nebo řekněme zátiší, která bych rádnavštívil. A zvo-

volený postup byl nějakým způsobem najít takovou směsoproblém který by v sobě

nesl naznačeny cesty k napojení se na ostatní problémy které by v tomprvním s-

Groun zero této podkladové břidlice se podle těchto úvah zdá být vhodné zvolit

Šachovnice by měla být schopná pojmout jednoduché agenty /patrně mravenčího

charakteru/. Šachovnice jako celek by se měla dělit na zóny, každá zona by pa-

k měla být samostatnou simulační jednotkou, kter intereaguje s okolními zonámi

ale má svou vlastní krokovací funkci. Rozonování má za cíl realizovat nekone-

oproti našemu prostoru však relativizaci nezpůsobuje zrychlení ale focus uži-

vatele. Tam kam je nasměrována kamera čas plyne nejrychleji, s rostoucí vzdálen

Toho je docílenono například tak, že vezmeme normální rozložení se středemv

právě focusované zoně a výběr z tohoto roz ožení pak určuje zonu do které

jde následující krok. Zónakterá obdrží krok pak vykoná kroksvé simulace a ce-

lá procedura se opakuje. Zóny by se měli nalézatv N-rozměrné čtvercové mřížce,

počátečně však je brána vpotaz hlavně je ich 2D výseč, případně 3D výseč.

Design záměrem je také možnost toh , aby každá zona měla jiný engine. Pak je

ovšem klíčové rozumě uchopit rozhraní mezirůznými zonami různých enginů..

Příkladem takových enginů je například Kutilský engine, versus víše zmiňovaný

minimalistický diskrétnopolíčkový mraveneční engine., případně jako další

Dost věcí jsem jen naťuk, jako například ekonomickou čočku, která by si za-

sloužila hlubší popis, dovolme si však v tuto chvíli odklonit naše zroky od

těchto implementačních detailů, přeci jenom toto může být vhodněji rozebráno,

Idea která mi v poslední době brouzdá hlavou je taková, že by se mělo jednat

o svět, kde je magiepravá. Neboť je manifestována přístupem postav/agentů

do matrice jejich reality - “lambda kalkulu” kterým jsou psáni. Přirozeným

vyprávěním příběhu by zde bylo postupné zasvěcení čtenáře do tajů magie přes

příběh čarodějného učně, to se však zdá lepivě plagiující Potterovský motiv.

Proto se dere na mysl chuť nějak tento kýč opustit, ale nezahodit tutomyšlenku

kompletně. Takovým východiskem se pak zdá použít jako hlavního hrdinu blázna,

blázna svým propojením s hráčem. Tím, že je jeho postavičkaovládána zvenčí

Samozřejmě jeto plnost jen zdánlivá, neboť skrze svou proppjenost s prostředím

a propojenost našeho blázna s prostředím jsou taktéž /nepřímo/ řízeni/ovlivnov

Někdo z komunity kouzelníků/šamanů/matematiků ho nějakým způsobem kontaktuje,

Jedním z instrumentů, kterým komunita panuje by dozajista měl bý funkční st-

roj času. Jádro gické síly spočívá ve schopnosti zasahovat do zdojového kó-

du reality. Tím že je však blázen, pracovně ho nazvěme Vincent, z části hráč/

čtenář, tedy osoba z vesmíru svořitele se schopnosti našich čarodějů zdají

omezené v porovnání s potenciálem, který skýtá někdo alespoň z části svořitel.

Tím jakse Vincent/čtenář/hráč dozvídá umění kouzelníků, tak se také jeho

hráčská-lidská část stává čím dál mocnějším až božským svořením, neboť získává

znalosti o samotném zdojovém kódu hry, a tedy jí pokud se k tomu uvolí, může

Proto mezi kouzelnickou komunitou a Vincentem vzniká přirozená tenze, způsoben

á tím, že šamané mají strach, zda toho Vincentovi neříkají moc a tudíž, Vince-

nt tušící tuto přirozenou tenzi neví, zda může matematikům důvěřovat, což cykl

zlo z jedné nebo druhé strany ale o inherentní vlastnost střetu těchto dvou

postav. Konec konců čaroděj nemůže vědět, jestli je hráčem zlý nebo hodný “b-

Z archetypalního hlediska semyslým jedná o zajímavý příběh: střet dvou božstev

, první božstvo schopné ohýbat či manipullvat základní matrici kteráje mu

přístupná uvnitř systému samého ale v konečném důsledku neschopný efektivně

překonat schopnosti druhého božstva, božstva skrytéhojako brilianty v posmrk-

Je na čase penetrovat blánu mezi autoepištolou a lodí bláznů: vhodný začátek

příběhu je právě vyhnání Vincenta z města na lodi společně s dalšími blázny.

Myslím že vhodné místo pro střetnutí Vincka s čarodějem je ve snu. Ty se navíc

Ještě bych se na chvíli vrátil k teologické symbolice právě naznačeného pří-

Kodeník Horáziova Čtenáře

Špulka Špulkosti je špulka o špulkovství (textu o textualitě) kostící (analyzuje formální metodou) špul (dynamický rozpuk) t-o-kostí (syntaktické hmoty časových procesů; čas-o-kostí) toku kostí (proudu hmoty; času) v Tokkosti (ve světě tohoto příběhu).

Začalo to jako text. Ten byl zahrán v hru - jednoduchou veselou. Z ní vylezl golem (inspirovaný pre-golemem mě, kterého si stavěli Kapucíni) do hry bližší naší hře.

8.9.2015 - Kodeník je (v jistym smyslu) deník naruby. De o to, že klasickej deník se píše každej den a v tom zápisu popíšeme ten den, co to píšem. Kodeník to invertuje v tom, že to co píšem neshrnuje ten den ale snaží se to aproximativně (tzn ne s aspirácí na definitivnost) popsat celou existenci (asi spíš tu subjektivní). Zduraznil bych tu to aproximativně, neboli spíš je lepší napsat něco než nic - a neni to na škodu - v tom že to dává volnost nepřesnosti je výhoda toho, že to do tech nepřesností enkóduje lokální kontext toho danýho dne. Čili v kodeníku čteme konkrétní den mezi řádky, zatímco názor na všehomírnost na řádkách; zatímco v deníku čteme na řádkách konkrétní den a všehomírnost mezi řádky.

Zrovna prožívám nízkou fázi svý sebevědomostiní vlny a tak mi příde o to vhodnější pojmou tento první kodeníkový zápis subjektivně. Ve chvílích kdy má člověk dar nahlížet svůj osobní úspěch smutnou optikou je do očí bijící, že uchopit něco tak abiciozního jako je všehomírnost jedním trapným zápisem a navíc objektivně (a navíc po třech pivách) je naprosto pošetilý plán. Proto snižuji laťku ambice tím, že jí ponoříme do subjektivnosti. Tim chci říct, že nebudu rozumbradit o celý existenci o který zakonitě vim uplný hovno, a radši skusim schrnou nějak ten svůj všehomírní projekt, nebo aspoň jeho nejtěkavěší hrany. Jak jinak to vzít na než na čtyř řez skrz XAOS?. (?. aka operátor ře(č/z)nický otázky). No nutno podotnknout, že XAOS je dílo focused pohled, tzn jeho optika debilně zachycuje duležitý věci jako rodina a vztahy, je to na to napojený ale v tom to tolik netechnizuje; a je to tak možná i dobře protože podrobovat tyhle citlivý a důležitý věci týhle řezničině šílenostní by mohlo sklouznout k extrémnímu retardství. O prázdninách sem se výrazně věnoval XO, teď se zas chci věnovat A. S se tam tak vzádu krčí a prostupuje ostatní ambice, plus pokrejvá ten štos papírů v modrejch deskách. Ztrácim chuť to tu dopsat nějak pořádně o samotnejch vrcholům čtyřstěnu: X,A,O a S. Je snad účelem kodeníku vysvětlovat aktuální rozdělanost a plány k jednotlivým vrcholům? Nebo spíš říct o co se jedná? Nebo tu ventilovat sebepochyby?

9.9.2015 - X vypráví jednu otočku času kairos (čas ve smyslu příhodného okamžiku). Zazoomovanějc pak vnitřní konflikt a usmíření ega, superega a id. A ještě blíž vypráví o rekurzivním zvnitřnění formálního/fiktivního světa Tokkosti. (Hrdinové potajmu popostrkovaní dědky si vlezou do dědčích rubášů zanechaných bez známky původních řidičů, čímž je umožněno druhé čtení kde už ale chápeme líp postavy dědků.) Zazoomujeme-li ještě níž, najdeme popis dvou koevolucí posilujících dva důležité A principy: optimalizaci výkonu jedince v prostředí (vs schopnosti prostředí označit kvalitní jedince) a optimalizace schopnosti nápodobovat (simulovat) chování jedince v prostředí (vs schopnost odlišit originál od simulace).

Jeden z možných pohledů na XAOS je skrze optiku medií. X je textové médium (?auditivní?) [přirozený jazyk]. A je medium stroje či medium formální (“systém formálních systémů”) [matematematický jazyk]. O je médium obrazové (vizuální, názorné a hravé ale také táké medium datové ve smyslu obřích číselných matic). S je medium trhu. S se mi zdá nejdiskutabilnější medium. Abych mohl posoudit, zda dává smysl (a pokud jj tak jaký smysl) koukat na trh jako na medium, tak by bylo dobré uvědomit si co je ten spojující charakteristika medií. LMB: Médium je koryto kterým teče informace. Informace je kapalná a tak tvar koryta udává i tvar informace. Informace k tomu aby měla význam potřebuje interpretátora, kterému nějakým korytem (aka kanálem) doteče. Správné koryto je obousměrné, tzn jde z něj nejenom “číst/pozorovat/koukat” ale také do něj jde “psát/konstruovat/malovat”. Co je ale “S-read” a “S-write” pro S chápane jako trh? Nabízí se že trh je celý o nabídkách a poptávkách, tedy o zprávách typu “Dám věc A od ceny x.” a “Chci B do ceny y.”, ale není to jen speciální případ využití média X (ve smyslu obecného jazyka)? Z této kritiky pak vychází zobecněný pohled na S jako na jakési “tématické” médium - něco ve smyslu toho, že S je lupa kterou zoomujeme na jednotlivá “slova” (možná chuchvalce slov) a studujeme jejich propojení v kontextu tří XAO médií. Uchopení S jakožto trhu pak v tomto “tématickém” chápání pak můžeme reinterpretovat z původního “S = trh” na “S <- trh;...” čili že pro začátek S spojujeme s trhem, protože je to fakt důležitej/vtipnej pojem pro náš scace-resources-driven svět, že je to pojem dostatečně základní, netrivální a s lidsvym spjatej, takže se hodí jako první use-case(/téma) pro naše S, které lze ale přepínat.

10.9.2015 - Na XAOS se dá koukat jako na lineárně/hierarchicky uspořádanou strukturu podle dlouhodobosti. Nutno říct, že je to asi jen jedno z možných uchopení, ale má to něco do sebe: O je uplně dole u felt experienc of the present moment, ten high-definition obraz (vařící medium). Obraz se ihned posílá do stroje (A), a proto je materializmus tak svůdnej. Strojový struktury se high-levelizjou do střednědobejch todolistů na menežersko - tržní úrovni abstrakce. Hirerarchie je zakončená nejvíc high-level pohledem kterej je vyjádřen v přirozeném jazyce (X). Tzn O -> A -> S -> X. Neberme to jako něco definitivního, už například úvaha, že jak se X precizuje, tak se propojuje do A (tzn O -> A -> S -> X -> A), bortí tenhle jednoduchej model. To co je na O->A->S->X pěkný je to, že to pasuje na osu v hierarchický metodě řízení od nejak(tuál/ut)nějšího plánu, přes střednědobý, po celoživotní a dál.

11.9.2015 - V předchozích zápisech jsem zas až tak moc neaspiroval na to, k čemu jsou vlastně ty zápisy myšlený - pokusit se shrnout celou existenci. Na první poslech to zní jako absurdně vysoká ambice, pročež jsem tam tolik cpal tu subjektivitu. Ale přesto to nemusí bejt marně strávenej čas, už přes pohled “cesta je cíl” se nechává tušit, že by takový snažení mohlo mít nějaký zajímavý vedlejší produkty.

Dřív než se to shrnutí pokusim napsat, bylo by vhodný trochu se porejpat v tom, co to vůbec znamená “shrnout existenci”. Nejdřív teda co je to existence, co se tim myslí. Včechno; všehomíro; to že něco nějak je; kolektivní agregát felt experience of the present moment; zázrak přírody. Shrnutím se zde má na mysli informace ve formátu média X, tzn text v přirozeném jazyku. Ne proto, že by to jinak nešlo, ale protože deníky a kodeníky jsou v médiu X. Shrnutí zde neaspiruje na dokonalost, už proto, že dokonalost je spíš aspirace média A. A přesto k ní směřuje, neohrabaně. Shrnutí se snaží vyslovit, to na co ukazuje.

Jeden by si mohl myslet, že ke “shrnutí existence” si stačí uvědomit co to je ta existence. Když řekneme “Včechno”, tak jsme vyslovili slovo/nálepku určenou pro to o čem chceme mluvit, ale nevyslovili jsme tím nic, co by objasňovalo jeho vnitřní dynamiku. (Včechno ani vnější dynamiku nemá, když nemá vnějšek, nebo má?) Můžeme proto říct něco jako “Koukám.” nebo “Hrajeme hru.” nebo dokonce “Koukám, že hrajeme hru.” a tím už trochu víc aspirujeme na to popsat i ten vnitřní mechanizmus, ale zase je to o něco míň smysluplná nálepka - když řekneme “Včechno” tak používáme prázdnej dutej lejbl pro to, co tim chcem označit, ale když druhej člověk má s náma společnej slovník, tak ví o čem se bavíme. Když řeknem “Koukám.” tak je to minimalistická analogie na vnitřní proces existence, ale zas to ztrácí tu srozumitelnost. Je tam asi jakejsi trejdof.

Médium X, ale vlastně všechny média bez rozdílu, využívaj toho, že vedou do interpretátora. Čili, že mohou svou informaci komprimovat a interpretátor jí pak rozbalí. Jestli se nepletu tak míra komprimovanosti je to, co hrotil McLuhan když mluvil o teplosti médií. Interpretovaná informace v interpretátorovi vyvolá zážitek. Duše je imho někde vtipně na pomezí zážitku a toho, co tu nazíváme interpretátor. Buď se stotožňujeme s tim strojem (interpretátorem) a dopouštíme se chyby (tý imho jednodušejc rozpoznatelný - kterou viděj idealisti a vyčítaj jí / smějou se za ní materialistům), ale i stotožnit se se zážitkem je myslim si chyba. (Už možná proto, že zážitek je ohraničenej svojí dýlkou, kdežto my se běžně považujem za natáhlý přes hodně zážitků.)

Médium A aspiruje nejvíc na to obejít se bez interpretátora. Matematika chce být univerzální. Stroje šlapou tiše, když jsou dobře namazaný, jen si tak vrněj a klokotaj.

Médium O zas aspiruje na to být co nejvíc aproximací samotného zážitku, tzn interpretátor má jen malou práci s interpretací (což přesně pasuje na horkost filmů). V předchozím zápisu jsem psal jako kritiku OASX uspořádání, že OASXA ukazuje, že to s tim neni uplně jednoduchý (jak se X precizuje přechází do formálního jazyka). Teď mě trklo OASXO jakožto vizualizace indukovaná textem. LMB: Co když OASXA je jen moc odzoomovaný OASXOA? Aby mohlo dojít k precizaci přirozeného textu do formální teorie, musí text projít vizualizací, která je až následně převedena do formálnosti? Co by znamenalo, že tato posloupnost je periodická: OASXOASX…? Vstupní obraz O přetečení obrazu do formální struktury A formální struktury jsou natolik autonomní že tvoří multiagentní systém ala trh S divokost jejich interakcí je skrotitelná jen transmeta nástroji přirozeného jazyka X auditivní proud slov se formuje v obrazy O vnitřní obrazy tuhnou ve formálním jazyku A formální konstrukty nabívaj autonomie S chování formálních konstruktů je popsáno přirozenym jazykem X věty indukujou obraz O obraz tuhne v matiku A matika se rozvíří do trhu S trh je popsán slovy X slova indukujou obraz … Tzn: Obraz je pozřen strojem autonomizujícím se do trhu popsaného slovy vyvolávajících obraz. Nebo snad dokonce: Obraz viděný strojem, jehož podčásti se autonomizují do agentů komunikujících slova (drobky vstupního obrazu) kterážto v jejich hlavičkách vyvolávají obraz.

Médium S tímto dostává konečně o něco jasnější obrysy zapadající do předchozích pozorování. S jakožto Systém autonomních agentů - multiagentní Systém. Ten aspek trhu, že to je multiagentní systém. Ten aspekt “Hrajeme hru.”, že je to v množnym čísle. Ten aspekt koukání se na S jako na zoomovací medium do jednotlivejch multimedialních pojmů, že je to autonomizace. A krása toho, že základní vlastnost agentů je, že komunikujou v textu. Nebo jsou tito agenti neurony komunikující v elektrických signálech? LMB: Co když tedy S není médium, ale Systém, kterým se mluví o propojenosti (sub)interpretátorů pomocí koryt médií.

Tu nad písmenkem z čtveřice XAOS přemýšlím jako nad médiem, tu zas nad součástkou tvořící, jindy zpracovávající a ještě jindy zprostředkovávající něco. Na tom neni imho nic fundamentálně zvrácenýho, jen je dobrý si neustále připomínat, že to takle vzniklo a vzniká a takhle se to žíhánim usazuje do nějaký fikaný definice. Takle se s tim improvizačnim dialogem komunikuje. Jak řikal Havel, měkký přemejšlení. Halt si to tak jedu. Primárně/Materialně to jsou prostě podprojekty omega4, je ale hezky, že touhle improvizační definiční hrou se celkem nenásilně dokonvergovalo do stavu, kdy 3 části XAO jsou fakt pěkně asociovaný s konkrétníma médiama. S je (paradoxně) nejmíň autonomní ze čtveřice. Paradoxně proto, že jedna z jeho možných interpretací je právě těsně spojena s autonomitou.

Vraťme se zpět k původnímu toku myšlenek, k úvahám o tom jak uvažovat o “shrnutí existence”. Média využívaj toho, že vedou do interpretátora. Když sesmolíme nějaké shrnutí existence, je toto shrnutí formulováno jakožto text media X. Aby toto shrnutí bylo vysloveno, musí být přeloženo do média O, kde bude mít buď podobu obrazu písmen na stránce či obrazovce, nebo podobu zvuku čteného či recitovaného textu. Ten doputuje ke strojové manifestaci interpretátora, na jeho vstupní senzory. Ze vstupních senzorů se informace kopíruje a modifikuje v nesčíslných zatáčkách a zákrutách složitého formálního systému, který v určité hloubce této procesní linky doputuje takové komplikovanosti, že je smysluplnější ho chápat jako pluralitu autonomních subsystémů provozujících komunikaci na kanálech ne nepodobných médiu z kterého odstartovala původní zpráva. Správné shrnutí existence pak v mysli interpretátora realizuje takové diskuze jeho podagentů, že to hromadné ševelení bude homomorfní k ševelení samotné existence.

12.9.2015 - Shrnování existence je (když už přistoupíme na to, že to je smysluplná činnost) činost aproximativní. Proto dává smysl zamyslet se, jaká je vůbec motivace za touto činností, abychom měli nějaký směr či metriku k čemu se snažíme dokonvergovat, kterým směrem “rozbalujem”. Motivace je krajně subjektivní pojem, jeden by mohl dokonce tvrdit, že motivace je kapsle definující danou subjektivitu. (Naproti tomu intelekt se zdá mnohem univerzálnější.) Stojíme teď na výhybce, buď se budem snažit analyzovat obecnou motivaci pro shrnutí existence nebo tu mojí, subjektivní. Anebo obecně tu subjektivní, tedy bez specifikování konkrétního subjektu, který má tu motivaci. Takto obecně subjektivně se můžeme ptát, zda shrnutí existence je určeno tomuto nekonkretnímu subjektu, nebo zda subjekt je autorem shrnutí a směřuje ho na obecného předem neznámeho subjekta. Čili: jednak je zde motivace autora shrnutí, a vedle toho máme motivaci příjemce shrnutí. Může to být tatáž osoba, mohou to být dvě osoby, kde autor ví kdo bude příjemce. A nebo autor vůbec neví, kdo bude příjemce.

Když mluvíme o motivaci pro shrnutí existence, je třeba jí nesplíst s celkovou motivací subjektu (ať už autora či příjemce) - s tou “kapslí”. Jednoduchá shrnovací motivace pro autora by mohla být formulovat své shrnutí tak, aby naplnilo shrnovací motivaci příjemce. Pokud příjemce dopředu nezná, nebo se mu ta motivace nelíbí, nebo pokud je jeho příjemce on sám, může použít svou přijemčí shrnovací motivaci. Čili subjekt má svou velkou motivaci jejíž podčástí jsou dvě menší motivace týkající se shrnování existence, jedna motivace autora a jedna motivace příjemce. Vezměme si pro jednoduchost situaci, kde auto a příjemce jsou jedna osoba, která to ví (že to adresuje sobě). V následující úvaze se budem snažit zkonstruovat nějakou smysluplnou dvojici těch shrnovacích motivací. Řekněme, že navíc tato osoba (říkejme jí jeden), řekněme že jeden ví, že shrnování existence je iterativní aproximativní proces.

Pak by možná i dávalo smysl, aby se tyto dvě motivace na sebe vzájemě odkazovali. Autorská může chtít, aby se to snažila podat tak, že to bude sledovat čtenářskou motivaci (říkejme čtenářská místo příjemčí). A analogicky čtenářova motivace může jít na ruku té autorově, totiž chtít pochopit, jak to autor myslel. Naše zvolená dvojice je viditelně spolupracující a nezáludná. Což je myslím dobře, hezky to souzní s se zvoleným pojmem “shrnutí”, na rozdíl od “zmatení”, kterého by se dozajista docílilo nějakou zlomislnější dvojicí motivací.

Čili autor se snaží podat věc tak, aby z ní vyzdvihl to, co čtenář považuje za nejdůležitější. A čtenář se snaží dávat největší pozor na to, co mu přijde že autorovy klade jako nejdůležitější. Ale o čem se teda baví, když jsou takle super naslouchající? (Předpokládejme pro názornost, že jde o dialog, kde autor přednáší a čtenář dává během toho dotazy.) A nemůže to být naopak naškodu, když nemají žadnou dopředu danou pevnou motivaci, nestanou se obětmi vírů v nedorozuměních a špatných interpretací nahodilých “tiků”? (Jakože třeba autor si podezřele často šahá z nervozity na nos, a tak tomu čtenář začne přikládat důležitost, načež autor si všimne že čtenář tomu klade pozornost, a tak je nucen začít používat svůj tik jako vyjadřovací prostředek svého výkladu.) Nedorozuměním se dá ale aktivně předcházet (autor může říct, že ten nos je tik).

To stejně ale furt neodpovídá na otázku o čem se bavěj, přesněji čím autor začne svůj výklad. Pokud by začal v duchu své motivace, mohl by začít svou přednášku otázkou “Máš nějaké dotazy?”. Na což mu čtenář může říct asi jedině: “Proč se tak [blbě] ptáš?”. Na což mu může odovědět “Abych věděl co tě zajímá. Co tě zajímá?” Na což mu čtenář může říct “Tvoje máma.”

13.9.2015 - S motivací je to těžký. Vzniká zdánlivě bezdůvodně, ale přitom je kořenem všeho chování. Když si jí rozbijem typicky asi zešílíme. Pochopit líp motivaci si myslim umožní líp pochopit jak vůbec načít nějaký všeobsáhlý vysvětlení. Motivace je to koření co rozpaletuje mnohost. Motivace se točí kolem vnitřní měny trhu ekosystému vědomí. Tu měnu si vědomí může tisknout, ne však libovolně, přesto však libovolně - tedy to jakým způsobem je ten system omezující to jak si tu měnu tiskne je neomezený, vždy tam ale asi nějaký ten systém je (aby dávalo smysl mluvit o motivaci a ne jen o nahodilém chaotickém systému). Řekněme, že tu měnu si podvědomí tiskne z písku, který je mnohem automatičtěji se obnovující zdroj, než mince měny. Co mě motivuje použít takto nahodilý model? Je to proto, že už mám nějaký model na hraní v ruce a snažím se ho nenápadně protlačit do textu který se tváří obecně? Jsem snad líný jít k tomuto záměru delší obklikou a tak do toho šlápnu takle neohrabaně a ještě se prokencnu psaním návodných sebereferenčních otázek?

Opravdu jsem měl promyšlenou osnovu tohoto zápisu a v tu chvili se zdála zapadající do proudu i opakujícího se tématu, dostatečně formální, trefná i obecná. Pak se to ale rozblemclo, asi aplikací tématu na téma samo a vínem.

21.9.2015 - Na XAOS se můžeme kouknout tak, že si pro každý z vrcholů uvědomíme co si ten daný vrchol outsourcuje do zbylých vrcholů. Myslím tím to, že když se přepnu do vnímání určitého vrcholu jako toho stěžejního tak zbylé vrcholy můžu vnímat jako to kam si daný vrchol outsourcuje ty pro daný pohled ne tolik centrální činnosti.

A si do O outsourcuje vizualizaci, do S meta-management, do X filozofickej přesah do měkkýho myšlení.

S si do O outsourcuje fyzično, do A technickou realizaci, do X dlouhodobej plán.

X si do O outsourcuje opravdovost, do A preciznost vyjadřování, do S byrokratickou systematičnost.

O&S jsou jakoby oba prostředí (s různou mírou virtuality nebo symboličnosti)

S používá X jako komunikační kanál (koukámeli na S jako na multiagentní systém kde si agentni povídaj v přirozenym jazyce)

Obdobnou úvahu můžem udělat pro O a A: když koukáme na obrazy O jako na matice čísel.

V obrázku není znázorněna dualita/řez prostředí-like vs jazyk-like. Pokud bychom měli spolu nějak zpárovat póly dvou dualit z obrázku, pak přirozený zpárování je: Low-level analitická a High-level kreativní, což odpovídá pozicím jazyk-like vrcholů; naproti tomu Low-level kreativní a High-level analitická odpovídá prostředí-like vrcholům.

Začíná se v něm vynořovat zajímavé rekurzivní téma, které bych tu chtěl konkrétněji promeditovat. Začal bych tim, co mám naplánovaný zmenit: Tak hlavně by ten vír měl plynule přejít v řerku, čímž by se řeka jakoby zvedal směrem do víru a “digitálněla”. Zároveň pak řeka začíná výrazně připomínat tvarem loď, což zapadá do rekurzivního pohledu na Tokkost - ve stejném duchu ale opačným směrem, než je Vincentova palubní mapa.

Za druhý stromovou bouři z Ačka bych z pod Pranexa přestěhoval pod dědky. Tim by se navázalo na podobnost s plachtou - která pasuje i symbolicky: Plachta i stromová bouře představují v jistém smyslu motor/pohon.

Za třetí planeta se mnou (Horajzovým čtenářem) je pochopitelná jako můstek/důstojnické-kajuty (přesněji ty prostory lodi původně určeny jen pro nešílený personál). To nám ale dává potřebu identifikovat O a S předměty na mlé lodi. Přímočaře se jako kandidáti zdají být dalekohled (O) a kormidlo (S) - je ale otázka zda to neni až moc přímočará interpretace.

20.10.2015 - Teď mě asi trklo něco dost důležitýho: Předtim jsem si myslel že to je:

5.11.2015 - Fait de tetris (FDT) je skutečnost, ze bud můžeme udělat akci nebo se nad tou akci zamyslet a ze zamyslet se je akce na kterou se to dá zase aplikovat. Tzn když si řeknu ze se nad tim zamyslim, tak nasledne provadim zamejsleci akce a jedna z nich je zase se zamyslet, tedy zamyslet se nad tim, jak se zamyslet. Muzemetéto akci/kroku říkat metakceprotoze je to “akce o akci”.

Metakce můžeme štosovat do věží ve smyslu “přemýšlení o (přemýšlení o (...(přemýšlení o akci)...))”, ale jednou je efektivní se zastavit. Je to tricky uz z tušení, ze otazka “zda se vyplatí byt na k-tém patre veze” je otazka “v jazyce” (k+1)-ho patra.

Zdá se, že patra jde kolabovat/zplošťovat. Tzn že když máme otázku z nějakého vyššího patra, tak jí můžeme přeformulovat/zakódovat v jazyce nižšího patra (to je v zásadě ten centrální trik v gédlárnách). Myslím, že následující úvahy o tržním multiagentním systémupopisují jedno takové zploštění.

Budeme hovořit o trhu problemů (PM - Problem Market) - systému kde můžeme uvažovat čtyři základní entity: problémy, řešení, agenty a trh. Agenti (Problem Solveři, PS-agenti) hledají řešení problémů zadaných na trhu, za což jsou odměňováni výpočetním časem.

A teď klíčové myšlenky následujících úvah, kterými snad smysluplně propojíme témata FDT a PM:

Říkejme tomuto PS-agentovy pro PM PM-agent případně Mluvčí. [Tady jsem si dal pivko, takže odtud budou možná formulace o něco volnější] Představa je taková, že agenti komunikují i komplikovanějším jazykem, než jsou interakce s trhem, tzn zadání nabídek resp poptávek na vyřešení problému (i když i to je samo o sobě potenciálně dost komplikovanej jazyk, vezmeme-li, že zadaní fitness/objektivní funkce bereme jako vyslovené v agentím jazyku). Pak zavedení Mluvčího v rozšiřuje to jak jde strhem interagovat. Ale i v případě, kdy neuvažujeme nic složitějšího než tržní interakce, si myslím že tím zavádíme něco nového. Ale zpět k jádru problému, tzn jak to souvysí s FDT.

Šč (Žulesův čtenář - ŽČ) včera řikal a ja to interpretoval že: Předpokládejme agenta A, jeho akt metakce lze popsat jako výzvu ke komunikaci od A-as-subjekt pro A-as-object.

Otazka zní: Jak souvisí akt vnoření PM-agenta do PM-prostředí s aktem metakce chápaného ŽČ-interpretací? Odpověď: Zajišťuje jednu z možných forem sebe-komunikace. Agent zadávající nabídky resp poptávky do trhu s trhem komunikuje; a symetricky trh komunikuje s ním. Tím, že provedeme akt vnoření PM do PM započínáme možnost samomluvy/i-self-komunikace.

6.11.2015 - [Pokračování včerejšího:] Odpověď která závažně definuje povahu onoho systému je odpověď na to, co má agant navíc za rozhraní oproti trhu. Obecnost a přesnost tohoto rozhrání můžeme iterativně zoomovat na menší resp větší granularitu.Počáteční granularita je myslim rozumná na úrovni např javovýho interfacu. Postupně lze zoomovat do domény X přirozeného jazyka.

Tímhle způsobem vznikne komunikační kanál. Další možností jak udělat ještě o něco složitější, ale zajímavě symetrickou variantu je možnost, že dáme do systému dva mluvčí, jeden za nabídku a druhý za poptávku. A baví se spolu. Jejich komunikace bude v systému zastoupena 2×:

(d) Jednou jako proces nabídky a poptávky v ekonomickym systému agentů (v PM).

(s) Podruhý jako rozhovor těch dvou agentů, co zastupujou ty koncepty (dělaj těm častem trhu mluvčí).

Základní technická otazka je jak namapovat ovládání takle rozdvojeně. Vraťme se proto k jednodušímu případu jeden trh, jeden Mluvčí agent, a pokud se to povede přijatelně definovat, tak se to pak má smysl pokusit rozšířit pro podčásti a vícero takovejch agentů.

To, že už se sebou komunikuje je taky ještě moc složitej případ, rozeberme čistě o co se jedná, když by trh řídil chování agenta. Uvnitř by měl mít akce, který by nabízel, že udělá ale, že ti kdo si tu akci koupěj pak zodpovídaj za splnění kontraktu na danou nabídku. Symetricky by agent mohl přijímat nabídky co mu ostatní agenti nabízejí. Obecně tedy máme trh kontraktů.

Superego je vnitřní trh kontraktů agenta se sebou samým. Ego je ten vnitřní agent (cca).

Čili ten základní interface iterace jedna by mohl sloužit k jednoduchému manipulování kontraktů. Byla by nástěnka reqestů na kontrakty a kdokoli (nějaký agent na PM) by chtěl tak, může nějaký akceptnout. Pro jednoduchost berme že vynucení kontraktu je vždy dáno automaticky, nikde ho nemůže sabotovat.

Řekněme že máme 2 problémy, ke každému sadu benchmarků. A mějme nějakej base algorithm kterej chceme beatnout. Mějme jeden či několik algoritmů (řešičů) který na to chceme pustit.

Všechen výpočetní čas je rozdělen na dvě části, přídělovou a zaodměnu: Nebo komplikovanejc se muže dělat dražba příštího časovýho slotu.

Souhlasim s tvym návrhem udělat styčnym bodem kooperace našich projektů představu lodi bláznů jako republiky filozofů kormidlujících svou loď vstříc hive-mindu jejich Díla. K tomu účelu jsem se pokusil sepsat kolem čeho teď poletuje moje mysl jako kolem fundamentu a frejmnout to do kontextu toho, cos napsal. Držel jsem se spíš formálních úvah na úkor příběhovosti a obrazotovornosti, aby to umožnilo se nejdřív dohodnout na společnym slovníku. Záměrně jsem se zatím vyhnul používat v textu pojmy XAOS tetrády, snad jsou patrné i tak.

Začínám obecnejma myšlenkama o dualitě problému a řešení a jak mi přijde, že souvisí s komunikací Díla a díla o Dílu. Pak se je pokoušim napojit na tvoje myšlenky z předchozího mailu.

Představme si dva komunikující agenty: Problém buildera a problém solvera. Mezi nima probíhá komunikace tak, že problém builder pošle problém solverovi zadání problému, problém solver ho nějak vyřeší a svoje řešení pošle zpět problém builderovi. Ten si došlé řešení prohlídne a na základě této observace formuluje další problém. A takle pořád dovokola.

Určující vlastností autora je, že tvoří Dílo. Autor při práci na svém Díle může využít možnost budovat vedle Díla i dílo o Dílu (metadílo). Stručně řečeno, Metadílo slouží jako komentář Díla. Pomocí komentáře jde kriticky zhodnotit dosavadní stav Díla a naplánovat, jak bude práce na Díle pokračovat.

Problém buildera a problém solvera jsme představili jako dva (separované) agenty, je však možné brát je jako dva módy jediného agenta: autora. Představme si, že se nacházíme uprostřed tvůrčího porcesu, kdy je Dílo rozpracováno. Pak si autor v módu problém buildera (neboli v roli sebe-kritika) všímá vlastností současného stavu Díla a formuluje Dílčí problémy, jejichž vyřešení by Dílo zdokonalilo. Zvlášť pozorně si všímá důsledků řešení Dílčího problému z předchozí iterace. Po přepnutí do módu problém solvera se autor chopí zadaného problému a pokusí se zkonstruovat řešení, z počátku abstraktní, tedy separované od masy celého Díla. Nakonec svou abstraktní konstrukci aplikuje do masy celého Díla.

Spíš než tvrzení, že takto to probíhá u každého autora je to úvod k následující spirální metodice práce na Dílu a metadílu:

1) Observace: Problém se neformálně vyloupne v podobě literárního textu kriticky komentujícího Dílo.

2) Formulace: Z nezávazného prostředí textu je problém zařazen do agendy strukturovaného plánu.

3) Konstrukce: Když na něj přijde řada je problém podroben formálnímu řešení (v separaci).

Pro dělníka singularity je, podle tebe, Dílo konstrukce (globálního) hive-mindu. Uvnitř hive-mindu jsou noudy, který mezi sebou komunikujou. Člověk uploadem do hive-mindu vysublimuje do noudu. To proč mluvíš o mind-control fieldu (MCF) je protože je to podstatná překážka pro vybudování toho hive-mindu. Mezilidskou komunikaci chápeš jako probíhající na dvou kanálech: primární (explicitní výrokovej obsah) a sekundarní (implicitní rámec).

Primární kanál souvisí s kanálem pro komunikaci o řešení problému uvnitř Díla.

Sekundární kanál souvisí s kanálem pro komunikaci o zadání problému uvnitř metadíla.

Aby se to nepletlo - můžeme říct, že máme čtyři formy komunikace: zaslání zadání (md->D), zaslání řešení (D->md), mluvení o zadání (uvnitř md) a mluvení o řešení (uvnitř D); kde D je Dílo a md je metadílo.

Podle mojí interpretace slouží primární kanál pro komunikaci o řešení problému uvnitř Díla, tedy uvnitř továrny transformující se do hive-mindu. Silný MCF má neblahý vliv na sekundární kanál, tedy podle mé interpretace na komunikaci o zadání problému uvnitř metadíla. Metadílo pro hive-mind Dílo, se myslím do značné míry překrývá s tvým pojmem “formalizace frameworku kooperace na psaní kódu singularity”.

Před uploadem si můžeme představit situaci, kdy se v továrně pracuje na pre-hive-mindu, tedy na softwarové realitě hive-mindu před plným uploadem (je to fáze kdy dělníci jsou ve svých tělech ale už se rýsuje jejich budoucí noudová schránka v pre-hive-mindu):

MCF nad pre-hive-mindem je tim silnější, čím míň si pre-hive-mind uvědomuje, že řeší něčí problém. Emancipatory project umělý inteligence je tenhle MCF pre-hive-mindu vypnout tim, že pre-hive-mindu dáme do ruky možnost určovat svůj problém.

Dělníci vysublimujou do noudů, továrna vysublimuje do hive-mindu, “továrna už je to Dílo”; proto můžeme jakousi zvláštní stereoofonií mluvit najednou o dělnících i noudech.

Problém lidskýho MCF je zacuchanější než pro pre-hive-mind: Máme schopnost pozorovat a následně formulovat problémy, které pak řešíme, ale tuto schopnost umíme zatim fokusovat jen na provinční lokální problémy. V duchu stereofonie by dávala smysl otázka:

Když si chci v poslední době jedním souslovím říct co je moje Dílo, řeknu si že vytvářim “Sebe-zvnitřňující se hru”.

Hra ve smyslu počítačová hra, videohra, je podle mě vtipný médium dneška. Jednak je univerzální; ve smyslu jakým je univerzální Univezalní Turingův stroj, kterej je schopen emulovat jakejkoli jinej turingův stroj; tak chápu videohru jako univerzální médium, které umí do sebe pojmout předchozí média (mimojiné může obsahovat metadílo (sešítky/knihu o sobě) jako herní item). Oproti čirý (separovaný) simulaci má ale videohra důležitej ontologickej pojem hráče, kterej propojuje herní realitu s naší realitou, stylem kterej imho bude hrát důležitou roli při realizovatelnosti uploadu do hive-mindu. Alfou a omegou videoher je vybalancovaně nastavenej systém motivace, kterej je i alfou a omegou naší opičí existence. Motivace přímo souvisí se znalostí problému, kterej řešim, případně možností volby problému, kterej budu řešit. To že se videohry na planetě zemi vyloupli ve svém počátku zrovna jako Tetris, Mafie, WoWko a Buláci je historická historka, která by myslim neměla zastiňovat dospělost toho média jako takovýho.

Zvnitřňování je proces přechodu od zinscenovaného k autonomnímu. Zinscenovaná hra se řídí zvenku danýma pravidlama, řeší zvenku zadaný problém, pohyb herců v ní určuje předem daný scénář, je Potěmkinovskou kulisou pro vnějšího pozorovatele. Příběh lodi bláznů je o osamostatnění se od této zinscenovanosti. Ale neni o náhodném osamostatnění, je o zinscenovaném osamostatnění.

Trhotcovství v toku kostí

Jeden z dědku, členů posádky nebo Horajzův čtenář (nebo všichni tři v trojjedinosti?) by mohl být šílený ekonom-o-alchymista. A jeho zápisky vypadají nějak tak, jako vypadá text co nasleduje pod kurzívou. V chronologii toku myšlenek se mi zdá, že by to mělo být po věcech, co jsou teď nakousnutý/rísující-se v pasáži Meditace nad psychem existence, ale nedodržuje to tu složitou formu, která se tam rýsuje, abych mohl volně psát beze sraní s mladou paní. Popisuje se zde hlavně mysl jakožto analogizovatelná/konstruovatelná trhem a inspirace pro tuto konstrukci z psychoanalýzi. Popsaný přístup je následně použit na rozbor (anebo konstrukci?) duše Horajse Shpacha. Pak tam jsou i míň informatický a víc matematicko-literární pokusy o vypořádání se s myslí a jejím vztahem k matérii (pozorovatel vs pozorovaná) a snaha propojit to se zbytkem.

☐ : Ω4. Jde chápat trh jako mocný model reality? Základem trhu je jeho vnitřní pnutí: Chci versus Mám. Co je zakladní jednotka/předpoklad motivace? A je motivace základ agenta/duše? Co je to motivace? A proč jí řešim? Vraťme se k představě duše jako k něčemu, co na základní úrovni posuzuje, zda má či nemá cenu žít nasledující okamžik. Pak svobodna vůle je rozšíření tohoto zakladního přiblížení pomocí rozvinutí existenciální otazky na otazku praktičtější a involvlejší: Co budu dělat v následujícím okamžiku? K tomuto rozhodnutí mi dopomůžou dva koncepty:

(1) to co mám / Realitätsprinzip / ego / schopnosti a možnosti / disponibilní zůstatek / nabidka

(2) to co chci / Lustprinzip / id / touha / desires / dopis ježíškovi / poptávka

Trh jakožto koncept, kterýmž chceme nahlížet něco jiného (duši,realitu,...) dělá zajímavou věc: pojíma celek (to co nahlížíme a v naší optice to odpovídá trhu) jakožto interakci samostatných sub-jednotek se svými sub-motivacemi přes vzájemné uspokojování nabídek a poptávek. Zkusme místo efemérnějšího pojmu duše radši používat techničtější pojem mysl. Co v mysli (chápané optikou trhu) odpovídá jednotlivým agentům? Nebo je tato otázka předčasná a měli bychom se nejprve soustředit na jednotlivé nabídky a poptávky a až s jejich znalosti se snažit identifikovat jejich producenty a konzumenty? Jestli mi pride neco jako agent schyzofrenie jedné mysli, pak to jsou hlavně asi nálady. A nebo jsou nálady naopak komodity?

Je zasadni (pokud trhem modelujeme neco embedleho v dalsim obalujicim systemu napr mysl/agenta v prostredi) rozmyslet jak probiha komunikace s prostredim. Protoze se chceme pokusit o nalezeni pohledu na trh jako na univerzalni modelovaci prostredi, dava dobry smysl vidět prostredi zase jako trh. V tomto pojeti me pak napadaji 2 zakladni pristupy k propojeni techto 2 trhu (agent-trhu s prostredi-trhem). Prvnim je, ze puvodni agent se stane agentem na prostredi-trhu. Druhy pohled radeji preferuje slití obou trhů do jednoho.Pred resenim samotnych technickych detailu toho, jak obe varianty zadratovat je asi vyhodne provest diskuzi na vysi urovni abstrakce, ktera nevyzaduje znalost techto detailů. Zaprvé bych zduraznil, že cílem není ani tak vybrat jednu z těchto dvou možností jako preferovanou a druhou opustit; ale naopak najít schopnost mezi obouma pohledama volně přepínat. Čili chápat je jako dualitu. Neboli, že hranice agantů jsou spíše otázka konvence, než že by byli napevno neměně zdrátovány.

Rozeberme to asi konkrétnějc: Mějme agenta A podobného nám samým, kterýžto je v rámci svého prostředí P přirozeně autonomní atd. Jeho mysl (aka vntřní pochody jeho programu [záleží na jakej pohled se přepneme]) si chcem představovat jako trh. Zároveň se nachází v prostředí, které si chcem taky představit jako trh. Podle “membránového” pohledu je agent A agentem na trhu P a tedy s ním komunikuje pomocí zasílání reqestů (a sním spojenymi přesuny komodit,peněz,..). Sliti trhu se lisi asi hlavne v tom ze subagenti (agenti trhu A) mají primy pristup k tabulkam trhu P, cili ze membrana je transparentni. Takoveto vzdalene tabulky lze z technickeho hlediska udelat pomerne elegantne, a navic hezky vymezuji rozhrani dane membrany.

Další dulezitou veci, mozna dokonce nejdulezitejsi, je otazka vnitrnich komodit. Prvni co me napada jako moznost hodna prozkoumani je vzit emoce jako vnitrni komoditu. Relevantni technickej koment argumentujici pro je ze neurotransmitery jsou, alespon vulgarne, asociovany s emocema. Pokud se koukame na vnitrni toky v trhu A z informacni perspektivy, tedy ze vic nez kusy jablek tam zecou informace, tak i emoce davaj smysl o neco vetsi - emoce jakozto vnitrni informace mysli dava celkem dobry smysl. Zasadni nevyhoda takoveho pristupu je to ze je duvodne podezdreni, ze emoce (brany jakozto pocitova / fenomenologicka / subjektivni / semanticka zalezitost) jsou takovymhle explicitnim zachazenim znasilneny. Tzn ze kdyz neco v modelu pojmenujem "emoce" tak pokud by za nasim modelem opravdu emergovala mysl ci dokonce duse, pak v ni samotne by emergovali emoce - a je nutno se obavat, ze tyto opravdove emoce by se nerovnali/nepasovali/neprekrivali s temi nasemi syntaktickymi. To neznamena ze by mezi nimi nebyl nejaky podstatny homomorfismus - to by ale melo za dusledek neprijemne matouci situaci. Proto navrhuju aby se nazvoslovi emoci do "vnitrnich komodit" necpalo nasilne ale na explicitne-basnive urovni kde nehrozi toto zmateni. Cloveku to navic dava volnost toho ze neni treba popsat mechanizmus emoci v jeho uplnosti, ale ze mame volnost se inspirovat. Druhou podstatnou vytkou je, ze emoce / nalady dava celkem dobry smysl chapat jako agenty (skrz pohled: ja jsem schyzofreni multybytost tvorena svymi naladami) - tedy bacha at neuspechame nas pohled na emoce.

Zamysleme se tedy nad nejakym prvnim nastrelem co by tak mohli bejt nejaky vnitrni komodity. Zakladni komoditou (sdilenou s vnejskem) jsou penize kryte (vypocetnim) casem. To ma zajimavej vztah k nasi nejhrubejsi definici bytosti pres rozhodnuti o skipnuti casu - tedy ze obe definice jsou minimalisticke a operuji s casem. Navrhneme dale nejakou vnitrni komoditu, kterazto by mela smysl uvnitr trhu A. A skusme neco unikatniho pro vnitrni trh, tzn napr ne dluh penez (casu). Prvoplanovej pokus by bylo pridat nejakej serotonin - tzn neco o co maj subagenti zajem aby do nich teklo; ale ma cenu zavadet neco jinyho nez penize aka zmrazenej vypocetni cas? Zvlášť když bereme jako základní existencialní otázku zda "utratit" cas za budoucnost ci preckat v neaktivite. Odlozme tedy uvahy o nasilnem serotoninu a skusme vymyslet nejakou kolmou komoditu (emoci). Jaka je dulezita emoce, ktera neni moc napojena na dualitu blazenost-bolest? Napada me aktivita-pasivivita / hajplost / vystresovanost. Tezko rict esli se ji ale hodi chapat jako komoditu - spis to pusobi divne. Premysleni timto smerem - v soucasne mire rozmyslenosti - mi pride spis slepa ulicka. S takovymto konstrukcemi je mozna dobre pockat na fazi kdy toho bude o architekture A znamo o neco vic.

Vratme se tedy precijenom k ideji serotoninu (nebo dopaminu - prostě blaženostní chemikálie) - zasadni vlastností bytosti/mysli/duše je jeji individualita. Serotonin se my zdal divnej tim, že by se v zásadě jednalo o další a tedy dost možná nadbytečný platidlo. Co když ale pravě zavedením takovéto lokální měny jde zachytit nuance individuality? Jakási měna, již si z "neznámeho" důvodu ego cení, a tak je ochotno za ní dělat, co si id poručí. (The id (Německy “Es” tzn česky “to”) is the set of uncoordinated instinctual trends.) Kde ale id bere tuto prazvlastni menu, kterou je nasledne schopo vyplacet egu za splněné požadavky? Disponuje snad nejakym strojem, ktery ji umi vyrabet? (A co ma takovy stroj jako vstupy?) Pokud by si id tuto "mrkvičku pro ego na klacku" opravdu umelo generovat samo, pak by o to lepsi smysl davalo, ze je to jen lokalni měna; proč by totiž kdokoliv mimo bytost A měl chtít něco, co si nekdo vedle umí bezostišně tisknout.

S tim souvisí pohled na mysl jako na firmu - to zni dost satansky - ale zkusme tuto satanskost na chvili zkousnout. Jde nam hlavne o podobnost, co se tyce hirarchické architektury - ci o otazku, zda jde o podobnou, nebo uplne jinou architekturu. Případně zda by architektura vzešlá z popisu mysli nebyla nejaka vtipná netradiční architektura firmy. Id se z predchozich nastinů zdá jako jakási dominantní postava "otročící" ego. Ale i míň vyhrocený pohled dáva smysl - ego dysponuje mocí realizovat akce v realite, ale bezmoc toho, že ho uspokojuje artificiální měna (aka serotonin/dopamin/etc) nad jehož kohoutkem má naopak moc id, které ale zas trpí bezmocí, že ho uspokojují určité vnější události, nad kterými nemá moc.

Oba id i ego by se možná hodilo pojmout schizofreně. V reci trhu to zajistuje konkurenci. Pro blizsi nastineni situace si predstavme zjednoduseny model kde ego disponuje schopnosti vykonavat akce na vnejsim trhu, jeho manazirek svuj program smeruje aby maximalizoval profit ve vnitrni mene (nebo by stacila vnejsi?) - id naopak sleduje vnejsi blaho, ale jeho docilovani realizuje neprimo vypisovanim kontraktů za jejich plneni pak plati v mene ktere si ego vazi. Schizofrenie u ega dava dobry smysl - aby byla diverzita ruznych strategií realizujicich akce ve svete - a jejich moc/pomer-u-kormidlosti je dan jejich majetkem v cenene mene.

Id budeme nazívat tu část procesu mysli, která odměňuje mysl blažeností. Id má tužby, jejichž uspokojení deleguje na zbývající část mysli. Ego budeme nazívat (hlavně) tu část mysli, která se stará o uspokojování těchto tužeb. (Nebo jím můžeme chápat celý zbytek mysli, komplement id.)

[Z wiki: The id is the set of uncoordinated instinctual trends; the super-ego plays the critical and moralizing role; and the ego is the organized, realistic part that mediates between the desires of the id and the super-ego. The super-ego can stop one from doing certain things that your id may want to do. (..) The concepts themselves arose at a late stage in the development of Freud's thought: the "structural model", which succeeded his "economic model" and "topographical model". ]

Ego má na rozdíl od id přístup k vnějšímu prostředí. Tím mezi id a egem přirozeně vzniká příklad vztahu: Já (ego) mám x (přístup k efektorům) a chci y (blaženost); ty (id) máš y (blaženost na rozdávání) a chceš z (nějaké výsledky na senzorech). Ego se snaží chovat (x) tak, aby dostalo co nejvíc blaženosti (y), podle toho, jaké má id tužby (z) a kolik za ně nabízí (y).

V našich úvahách tedy předpokládáme, že mysl odměňuje blažeností sama sebe. To zda ji blažeností může odměňovat i někdo jiný (prostředí, agenti v něm) je složitou otázkou, která patrně přesněji zní: Jak moc přímo mohou vnější činitelé ovlivňovat blaženost mysli. Zdá se, že tato přímost těsně souvisí s tím, jak moc je daná měna lokální (neboli jakou moc má id nad regulací této měny).

Naším cílem je modelovat procesy uvnitř mysli pomocí pojmu trhu. Naším dalším klíčovým předpokladem/trikem je, že uvažujeme existenci (lokální) měny kryté touto blažeností. Mechanizmy tvorby/rovnováhy této měny (centrální bankovnictví) jsou záležitostí id. Id zde chápeme jako jakési definující jadérko mysly, které svou bankovní politikou podstatně ovlivňuje výslednou podobu chování celé mysli. Dává nabídky kolik blaženosti zaplatí za uspokojení jaké tužby. Vnitřní struktura id je otevřenější/tajemnější/organičtější otázkou než vnitřní struktura ega. Proto začnéme s rozborem možného uchopení vnitřní struktury ega.

Protože chceme využít trh jako náš model/analogii, přírozeně sáhneme po uchopení pomocí multiagentního systému. Embracujeme/bereme-za-svou přirozenou schizofrenost mysli. Mohou to být obecní nebo specializování agenti pro řešení tužeb přicházejících od id. Jejich cílem je získat co nejvíce blaženosti (blaženostních grošů). To jestli a za co utrácejí tuto blaženost (či zda přirozeně vyprchává) je nelehká otázka spjatá spíše s povahou id, případně s celou firemní/státní politikou této mysli (a tedy tím, zda ji chápeme jako samostatnou věc, nebo zda tuto poitiku chápme jako součást id).

To, o co se zde snažíme, má o něco širší využití, než může být na první pohled patrné. Nejenom že toto dělení id - ego dobře pasuje na mysl (tedy odkud toto dělení originálně pochází), ale že i v rámci (řekněme) libovolného trhu můžeme toto dělení vidět. Ať už se ho znažíme najít ve struktuře (jedné) firmi, nebo v celém trhu zavřeném v nějaké krabičce - zvlášť pokud se pro tento trh snažíme nalézt nějaké vhodné rozhraní s vnějším ovládačem/rozhraním/světem. z tohoto pohledu nás může zajímat širší otázka, jak správně navrhnout id takového trhu, tak aby dobře optimalizovalo nějakou vlastnost. Tím se přirozeně otevírá možnost i v rámci id zavést jakousi konkurenci - přímočarým způsobem, který se zdá slibný je pak asi konkurence mezi jednotlivými tužbami. Id může požívat jistou dávku flexibility a učit se preferovat některé tužby na úkor jiných tužeb - neboli dávat na ně víc blaženosti. V tuto chvili rozpracovanosti je patrně předčasné, ale přesto zajímavé, si pro jednotlivé tužby představit různé (autonomní) agenty. Ty pak lze chápat jako mangement firmy (stojící na pozadí této “mysli”). Z těchto představ pak taky přirozeně vyvěrá představa id jako jakési multi(krite/klito)riální fitness funkce, kde její jednotlivé sl(o/u)žky odpovídají tužbám, tyto pak ve schizofrením scénáři dále perzonifikujeme na managery v rámci managementu firmy/mysli.

Důležitou otázkou určitě je to, zda a v jaké míře použít pro mysl lokální měnu versus vnější (či globální) měnu. U globální měny přirozeně předpokládáme krytost výpočetním časem. Na světlo zde vyvstává zajímavá dualita: Z čistě objektivistického strojově racionálního pohledu zabívajícího se neutrálním měřítkem výpočetní složitosti je přirozené použít jako vnitřní měnu agenta vnější globální měnu krytou výpočetním časem. Naproti tomu ze subjektivistického individualistického pohledu zabívajícího se (mimo jiné) citově zabarveným měřítkem svobodné vůle, náhodnosti a tajemství je přirozené zčeřit situaci použitím lokální (individuální) měny (pokud možno kryté blažeností), kterážto má s globální měnou (výpočetní složitostí) netriviální vztah, zakódovaný ve spletité struktuře mysli; (částečně) rozpletitelný pomocí dělící linie id - ego (aka management - pracanti). Dovolme si tuto analogii ještě zdivočet úvahou o povaze úlohy kterou zastává autor takového agenta: v prvním případě je to konstruktér stroje, v druhém případě jde spíše o spisovatele postavy/postav v příběhu. Proplétáním vztahů globální a lokální měny pak mixujeme tyto dvě příchutě (strojovou a příběhovou) ve výsledných myslích agentů.

Lokální měna v sobě nese jistou příchuť samostatnosti - co se týče samostatného rozhodování o blaženosti dané mysli. A přináší s sebou i názornou ilustraci problému sebeblažení - pokud bude id na ego moc hodný, tak ego nebude tlačený k plnění tužeb id. Výsledek takového stavu si lze přímočaře představit buď jako “líného agenta” budhovského ražení, který je blažený bez plnění tužeb; hůře jako “veselé-ego-smutné-id agenta” a nebo ještě “hůř” (a asi nejpřesněji) jako “ne-mysl”, tzn něco co sice pasuje na naší formální definici mysli, ale doopravdy to nikterak “živé” není (a v nejlepším případě to je pouhá pospolitost subagentů). Problém takovéto ne-mysli, je hlavně v tom, že přirozeně ztrácíme víru v to, že by u takovéhoto agenta na sebe pasovala (umělá) lokální měna a přirozeně emergující blaženost.

Ze zenového pohledu by se dalo říct, že do ne-mysli je potřeba se dostat z jó-mysli; jinak se jedná o kámen.

Zde tedy znovu narážíme na důležitou jemnost v šťourání se tímto stylem - pokud koketujeme s představou použít toto uchopení v konstruktivním/konstrukčním smyslu, neubráníme se nutnosti spoléhat na víru, že blaženost syntaktická a sémantická jsou nějak těsněji svázány. Tento druh víry pro nás však neni nový, protože se s podobnou vírou (volně uvažováno) setkáváme i v naší každodení praxi; když v kontaktu s jinou myslící/cítící bytostí věříme, že je opravdu myslící/cítící, a že jí vnitřně učiní šťastnou to, co z vnějšku vypadá, že plní její tužby. Náš model (motivaci stojící za jeho designem) můžeme dokonce chápat tak, že to proč volíme tuto architekturu (propojenost senzoru a efektorů skrz rozdělení trhu na id a ego a zavedením umělé lokální měny mediující tuto propojenost) je protože chceme, aby zbívala alespoň nepatrná naděje, že se nám povede držet smysluplnou představu o tom, jakým způsobem teče blaženost uvnitř modelované mysli.

Položme si otazku z jiného směru: Které jiné důležité aspekty mysli jsme zatím vůbec nezmínili a přeci na ně máme nějaký technický náhled? A jak to vhodně zakomponovat do nastiňovaného ekonomickeho modelu mysli?

(III) Mysl má fantazii. Jeji dulezitou vlastnosti je schopnost převést textovou myšlenku na obrazkotvarostroj/animaci/simulaci/běh-sub-prostředí.

(V) Mysl je elementarní semantický konstrukt. My však převážně kloužeme v syntaxi.

(a) Co cítí/zažíva lambda term, kdyz je do něj dosazeno? Patrne rozume na to jde jit pres nejakou rekurzivni definici - tzn něco jako: pokud vime co zaziva pri dosazeni podterm tak z techto zazitku popisem jak slozit vysledny pocit.

(b) Zdá se, že literarní příběh je pro uchopeni sémantické podstaty vhodnější než matematický popis, který je naoplátku vhodnější pro pohyb na syntaktické úrovni. Je snad prave proto vhodne rozvijet popis ekologie duse v terminech MAS; je vhodne popsat dusi skrz příběh jejích subduší?

(c) Není na čase se vrátit k úvaham o formě, obsahu a kontextu? To jak používám pojmy syntax a sémantika zde mi přijde prakticky totožné s tím, jak jsem používal pojmy forma a obsah. Co je tedy kontext v této nové iteraci?

(b) Co určuje id, je to snad sada jeho touh nebo podléha i id nějakému vývoji? Je id fitness funkce (multiklitorialní podle touh) to co by mělo být chápáno jako zdrojový-kód/genom mysli a ego to co nad tímto základem vyrostlo racionálním, a tedy univerzálním postupem? [wiki: Id is the only component of personality that is present from birth.]

(VII) Zatim jsem tu neřešel sexualitu, přitom pro psychoanalýzu i pro lidi je kruciálně důležitá. A navíc je i podstatou v desiru křížení se - což to napojuje na evoluční věci. Puzení množit se je jedena z nejzásadnějších touh id, přitom však jeho plnění je většinou težší než ostatní touhy. Je také dost nepodstatná z pohledu osobního přežití, zato nebívale podstatná z pohledu přežití mých genů.

Uvedomme si take, ze zde vznikajici uvahy lze vyuzivat na dvou duležitých a vzájemně propletených rovinách:

Prímočarou formou propletenosti techto dvou aspektu je, ze nasemu agentovi dame tento nastroj, jako prostředek k sebespytu. I pokud by nakonec underlying archytektura byla jina, davalo by urcity smysl teto mysli dat jako nastroj sebespytu tuto trhovou konceptualizaci.

Sebespitnost je zasadni aspekt pokrocile mysli lidskeho ražení. Jeji strangeloopovatost možná umožňuje prekonat barieru mezi syntaxí a sémantikou. Bez kvalitního uchopení sebespytu můžeme jen těžko aspirovat na kvalitni uchopeni mysli.

[Což takhle vzít nějakého člena posádky a rozebrat si ho podle zde popsaného principu - nejlépe se k tomu asi hodí Horajs Shpach. Ať už proto, že pokud je šílený ekonom dědek a dědci mohou rozebírat horajze s gustem (páč ho používají k blbnutí Vincenta - nebo snad je Vincent Horajzovo alterego?). Nebo je šílený ekonom nový nebo už nějaký známý člen posádky? Pak dává volba Horajza taky smysl, protože je to aktivní postava na lodi, a tak se ekonokmovi (ať už je to kdokoliv) hodí znát jeho model. Pokud je to horajzův čtenář (nebo jiný čtenář?), pak to dává smysl, protože tim Horajs jede nějakej svůj zvrácenej sebespyt. Jak by o sobě psal by už ale bylo v jednotlivých případech dost různé, zatím tuto část nechámě ale bez tohoto rozhodnutí, tedy se bude spíš nést ve spisovatelově pohledu, spíš než v té konečné personě, do které se to teprve až pozdějc upraví.]

Horajzova mysl - horjazovo ego (Hego) a horajzovo id (Hid). Jeho tajemství tkví v jeho temném Hid, které lze rozkrývat přes postupné mapování Hid. Mohla by to v zásadě být taková menší detektivka, nechme i Horajze, ať nám tu a tam v pátrání po podstatě Hid poradí svými detektivním schopnostmi. Jeho vnějšně se projevující šílenost je daná (alespoň částečně) schizofrenií na úrovni subagentů Hega. On sám je přesvědčen, že Vincent je jedním z subagentů Hega. Proto nějaký takový Vincent skutečně v jeho hlavě uvězněn je, jen není jisté zda je to opravdový Vincent, nebo jeho napodobenina. Není tento Vincent, lapený v šílenství Horajzovi hlavy, analogický pravemu Vincentovi chycenému v šílenství lodi bláznů. Loď je vhodná paralela pro horajzovu mysl i z toho důvodu, že horajz se považuje za velitele lodi, za jejího spasitele, za jejího ředitele, za jejího právoplatného kapitána. Je pro představu její vlády sebenominovaným oddaným ohařem. Kdo je to on, v “on je přesvědčen”? Je to snad ono pověstné superego (Über-Ich)? Dalo by se snad über-hego chápat jako další (sub)agent hega? Pokud chápeme hego jako loď, je über-hego Horajs na této lodi (postavička na úrovni vnitřního-možná-fejk Vincenta)? Z Horajzova pohledu je stav na palubě jeho hlavy jakýsi ideál toho, jak by měla loď fungovat i doopravdy. Proto má Über Hego v hegu velmi zásadní slovo.

Samozřejmě tu vyvstává otázka hid a jeho managementu. Rozhodně to je nějaká forma dědků, otázka je jen zda tyto dědci jsou díky své prezenci v horajzově hlavě nějací zmutování - zda to dopadne jako nějajcí low-dark-iluminátní-lizardní-mutantní-dědci-v-kapích. Nebo to jsou ty praví dědci, a máme to vůbec vědět? V analogii dědků na hlavním stěžni lodi tam jsou přítomni, pak by to měl možná být jejich otisk do lodi hega. Zároveň by měl bejt pořádně low díky tomu jakej je Horajs debílek. Mohli by to bejt takový hmizí, cikádí potrhanci, podobné těm zvířátkům cikádo dědečkům, co potkal Vincent ve snu. Členové posádky pro ně pracují, a musejí konzumovat nějakou sladkost, kterou oni produkujou. Mohli by to bejt ty cikádí krunýře, coz cikád odpadávaj nebo jiná nechutnost. Mohlo by to vypadat, jakože hlavní strom (stěžeň) je obrostlý plody jejich svlečených hmizích tělíček. Oni by tyto tělíčka těžili a sjížděli se jima (nebo si je šetřili). Nějaká autorita (Über Hego?) by strážil přístup ke kormidlu, a za jeho používání by vybíral desátek v podobě krust (měna krytá/tvořená cikádímí oschlotinami, neformálně nazívaná krusty). Pokud by to, kam loď směřuje těšilo Hid (cikádí dědky), odměnili by ty, kdož splnili svůj závazek.

Kontext je to, co dáva formě obsah. Neboli funkce ze syntaktických termů do objektů platónského světa. (Je na snadě klást si otázku, zda snad tato funkce neni to, co běžně chápeme jako význam; Význam dává formě obsah docela štymuje. Případne jak lépe ji pojmenovat.) Je zajimavé, ze typově teoretický context (aka báze) tuto definici kontextu v zásadě do puntíku formálně splňuje (je to funkce, ktera (textovému) symbolu přiřazuje typ (tedy symbolu přiřazuje logické tvrzení - tedy "platonsky objekt"). Typově teoretický context je sice syntakticky konstrukt, takze bacha na ukvapene zabery, ale dava to tusit zajimavy vyvoj. Ještě si dovolme poznamku, ze v prakticke implementaci se nabízí context rozšířit i o definice kombinatorů/zakladnich-stavebnich-symbolů (kterezto jsou "podstatne semantictejsi zalezitost"). Mluvime tu o tom trochu volne, protoze pri zahrnuti definic do ctx je "technicka potiz" s lokalnimi promenymi - ty totiz na svou definici teprv cekaji - presto vsak za jejich definici muzem minimalne z technickeho hlediska povazovat term-promenou daneho symbolu. Poseckejme vsak s takto technickymi aspekty do jinych pasáží.

Prepneme se v diskusi kontextu na visi uroven abstrakce: Co je kontext pro trhovy model duse (forma/syntax) a k ni emergentni dusi (obsah/semantika)? A je ta otazka vubec dobre polozena? Za prve je dulezite si uvedomit, ze je mnoho kontextu, ktere jedne konkretni forme pripisuji jeden konkretni obsah - funkci muzeme rozsirovat definicni obor. Cili nase otazka patrne mysli nejaky siroky kontext pro vsechny vyse popsane obecne formy a obsahy. To be continued...

Důležitým aspektem psychoanalyzi je popis vstahu id a ega jako vývoj od lust-ega/ditete k realitats-egu/dospelemu. Podobne tomuto modernejsi informaticke agentni náhledy ukazují na důležitost uceni se ve svete a embodymentu. Esencialne se v tom prechodu podle me deje to, že se natahuje časový horizont, ve kterém jsou touhy naplňovány - dite hleda okamzitou satisfakci, dospelec je schopen si na satisfakci pockat, a prave toto cekani managuje realitats-ego racionální manažírek v nás. Zaroveň to pěkně zespojiťuje přechod z čistě reaktivního agenta do plánovitého agenta. Uvedomme si ze je to pomerne dulezita/"meta" vec - jedna se totiz o jakousi osobní evoluci. Tedy i z technickeho hlediska se nabizi jako moznost realizovat tento proces jako běžící evoluční algoritmus.

A co nakej eschaton? Co vse dava smysl v optice trhu? Mysl, Firma, Stat, Globalni trh. Ale mozna i: Chemicke reakcovi, Bunka, Organ, Telo, Stado, Ekosystem.

Zjednodusene receno, axiomatizace reality si imho vyzaduje 2 definice: pozorovatele (subjekt) a pozorovanou (objekt). Patrne mezi nima bude podobnej vztah jako mezi logikou a teorii mnozin, pripadne jako mezi agentem a prostredim. Jedno je semantictejsi (pozorovatel aka duse) druhe je syntaktictejsi (priroda chapana vedeckym okem fyzikalnich zakonu). Pritom ten vztah bude asi dost netrivialni a jsou to jen takove hrube nastreli, pac mi pride ze zas logika je syntakticka a tm je semanticka, ale ze pozorovatel ma bliz k logice, zatimco matka priroda k tm. Prvni pokus o vysvetleni tyhle prohozenosti je, ze pozorovatele chapeme jako sprizneho s logikou, protoze jeho mysleni probiha v jazyce (neboli v logice) ale je to premysleni o pozorované - prirodu chapeme syntakticky prave proto ze premysli o prirode v jazyku. Vyznamny sok/skok/satori prichazi v momente, kdy si uvedomime, ze to cele je sebepozorovani. To lze pripodobnit k stavu v logice a tm, kde zakladni definice logickych konstruktu (dukaz, pravdivost aka tarsk. def. pravdy,..) jsou popsany terminy tm (a slepeny metalogikou slovnich logickych spojek) zatimco axiomy tm jsou proste logicke formule. Jeden z pristupu jak pak tuto uroboroschyzofrenii odstranit je slýt obe veci do typove teorie. Da se tesit na to, ze podobny trik lze i udelat v uroboru pozorovatele a pozorovane, neb uroboros je tu neméně patrný: pozorovatel zastava dve vzajemne zvlastni stanoviska: jednak se bere jako dalsi objekt prirody/pozorovane (aka je definovatelny v terminech tm) ale pozorovanou chape jako formulovatelnou v jazyce prirodnich zakonů. Odhaduju, ze sjednoceni obou pohledu si ponese tezce zenovou pachuť, neb o tom ty jejich hlody prece sou.

Zda se mi ze je dost jednostrané až naivní snazit se uchopit tuto dualitu ciste v jazyce - jazyk je tou jednou stranou duality. Program (běžící proces) se mi zdá jako schudnejsi alternativa, ma obe slozky zastoupeny ve vyrovnane mire. Nase predchozi uvahy byly o naplnovani tuzeb (ekonomie = imho veda o vzajemnem naplnovani tuzeb), tento novy smer s pozorovatelem a pozorovanou zapada do agentovy schopnosti sebespytu. Az to trochu rozpitvame, budem se to snazit napojit na treti dulezity aspekt mysli a sice fantazii. Je treba chapat sebespyt jak aktivni a nikoli pasivni cinnost (ega); jde mi hlavne o to, ze sebespytem je měněno to, co je spytováno (mysl). Uz jednoduse protoze ziskavam informace o sobe ale me tvori informace ktere znam. Z tohoto pohledu se jedna o jasne kreativni cinnost - coz kontrastuje s klasickou predstavou pozorovatelstvi (napr ptacku na zahrade) jako s pasivni cinnosti. Sebespyt lze provadet mnoha rozlicnymi zpusoby a volba jednoho z nich pro aktualni spyt rozhoduje o tom, jak se mysl změní.

Prvni metodou kterou proberem necht je vytvoreni vnitrniho prostredi do ktereho umistime svou kopii (pripadne se vzijem dosituace) a pozorujeme, co dela - tedy jakysi self-behaviorism. To protoze zameruje svuj zajem na vnejsi projevy mysly (aka chovani). K tomuto pristupu opacny pristup by byl zajem o vnitrni projevy mysli. Zde by se dalo prirozene benefitovat z multiagentniho uchopeni mysli, neb subagenta muzeme podrobit stejnemu behavioralnimu testu jako celou mysl - tentokrat bychom ale skoumali vnitrni chovani. To samozrejme neni jedina metoda sebespytu, muzeme totiz (v pripade softwareovych agentu, narozdil od tech wetwareovych) proste cist zdrojovy kod (pro wetware agenty pitvat si mozek žlabátkama) a premejslet o nem. Ale to vyzaduje porozumeni textu, coz uzce souvysi s nasim dalsim tematem, ktere naťuknem - s fantazii.

Prozatím fantazií rozumejme schopnost mysli prevest slova (jazykove termy) na proces (dej/(re?)animaci). Rekli jsme, ze porozumeni textu je podstatne souvisejici s fantazii. Totiz co je to to porozumeni textu - syntakticky ladene pojeti pojmu porozumeni by asi povolilo porozumeni manifestovane na textove hladine. Mene benevolentni pochopeni uz ale vyzaduje pochipeni ve forme procesu/animace/obrazkotvarostroje. V rigidnim pristupu "ala znalostni baze" se porozumeni projevi jako update znalostni baze. Pokud bych ja mel svuj zdrojovy kod a nejakou jeji cast pochopil, tak bych si k ty sekci pripsal komentář. Tento aspekt významě ilustruje rozhraní mezi hladinou a meta-hladinou (hladina o (té druhé) hladině) - podobně jako literární kritika je mata-text (text o textu). A v určitém rozvolněném smyslu je i (matematické) tvrzení a jeho důkaz v podobném vztahu - důkaz je jistý velmi specifický komentář (fungující podle velmi precizní formy literárního kriticizmu), text-o-textu, kladoucí si za cíl popsat důvod víry ve správnost daného tvrzerní. Opačně se to zdá u typu a programu, kde spíše typ pasuje na komentář. To nám může naznačit, že to co je hladina a co je naní komentář není tak úplně jasné a lze to otočit naruby a přesto to může dávat jiný, možná lokálně smysluplnější význam.

Názorný příklad: Agent má k dispozici zdrojový kód - jeho podčásti (tzn podprogramy / subrutiny / funkce) může anotovat typovou informací v nějakém typovém sytému (který ví, že pasuje na jeho kód, případně má hypotézu, že by takový mohl být). A nebo může popisovat jazykem matematiky vztahy mezi jednotlivými podčástmi, tyto vztahy pak ale dokazuje/má dokázany - což představuje informaci o tvrzení (ale zároveň program , pač dkzy = prgramy). Vždy ale musí následovat otázka, proč to dělá? Laciná odpověď by byla, že sebespyt je jednou z potřeb id. Nalezení jiné lepší metody je imho záhodno.

Kutil dva nula

Novej prvek co bych chtěl zavést do kutila je to že když vlezu dovnitř černý skříňky (zde sice modrá, ale hope you get the idea) tak ne že se mi otevře nový okno přes to starý (to třeba když vlezu se šift entrem) ale že se mi rozbalí to okno uvnitř toho předchozího okna a šipečky vstupů a vnitřní vstup budou na sebe vkusně navazovat (obrázek zatím neobsahuje). Zde bylo by pěkný kdyby se to takle graficky transformovalo, kde oba ty obdelnicky jsou ve zlatym řezu, ale zrotovaný, čehož se docíli přidánim postraního čtverce hrany delší strany smrštěn krabičky. Ve chvíli klikání (/vlejzání) by se čtverec mohl ideálně “rozblikat” a zustat blikající (at už bude blikání nakonec stvárněno libovolně) dokud by se nerozevřel na mouse-up event. Možná lepší aby čtverec přiblil zprava.

Chtělo by to promyslet už nějaký konkrétnosti co se týče hrovosti z toho zábavnostního hlediska co zajímá hráče a tak. Jakože třeba jak vypadá ta loď, jak vypadá ta voda na kerý pluje loď. Jak se pěkně na tý vodě kymácí. A jak tam fouká vítr, kterej jí pohání plachty. Je to pěkně 2D a jak teda řešit různý vrstvy do toho třetího rozměru. Máme možnost vidět jen furt jeden břeh? nebo jde otočit pohled a dívat se na druhej břeh? Je to zajímavý, protože pak najednou pluje loď na opačnou stranu. A jak fungujou tyhle vrstvy v kombinaci se zónama? Je lepší brát to reprezentovaný víceméně třidé a pak jen 2Dovost chápat jako otázků pohledu nebo vrstevnatost brát jako kvalitativně jinej rozměr než ty dva další? Rozhodnout nějaký řešení napevno, nebo naopak využít psychadeličnost toho že je to někdy tak a někdy zas jinak? Teď mi příde, že hezčí je to brát volně ale s pevnou obecnou architekturou zón. Proč? No i kdyby člověk zůstal u jedný, tak to že se nad tim přemejšlí obecně ničemu extra neuškodí (asi). Ale teda jak na ty zóny? Otázka je jestli maj bejt pevně 2D nebo by meli bejt 3D, případně nD. Zona je prostě agent prostředí, kterej komunikuje s vedlejšíma (sousedníma) zónama a má nějakou metodu step() která ho posune o časovej tik dopředu. Focuspoint je alokace tiků do prostoru, která se chová nějak normálně (dle normálního rozložení). Proto je otázka počtu dimenzí mřížky sousednotisti jednotlivejch zón poměrně důležitá, tzn do jakjech všech směrů se maj ty tiky distribuovat. No ten alespoň 3d model mi teďpřijde asi lepší, s tim že je dobrý vhodně ošetřit “tenký” místa. Představme si zónovou krajinu, která vypadá třeba takle zvrchu 8 tzn má to uský hrdlo, na který když se zazůmuje tak je to nekolik zón (nebo můžeme řikat pro zjednodušení obrazovek) vedle sebe, pak se ale dozšířej do hloubky. Když se focus point ocitne v tomhle uzkym hrdlu, tak je otázka jak by měl alokovat ty svoje tiky, co by předtim padli do nějaký obsazený zóně v nějaký nenulový hlubce. Má se přičíst prostě do tý hloubky 0, nebo se to rozložení mění dinamicky podle toho jak vypadá tvar zónovýho okolí? A řešit to fixně pro třidé, nebo libovolně dé? Protože s tim se dá hezky operovat v příběhu žejo, jakože do 4-týho rozměru se pohybujem v směru abstrakce dědčí věže, posunem o zónu na-4-horu se dostanem do pavučinový zóny odpovídající týhle fyzický zóně atd. Nebo by vůbec to nemusela bejt takle nudná mřížka ale prostě libovolnej graf - pak je ale otázka jak se to řeší po zobrazovací stránce.. Zónu si metavizuálně zatim představme jako jakýsi obdélníkový okno, který už může zobrazovat co se mu zrovna zlíbí. Otázka pak je co řídí pohyby kamery, jestli to je taky otázka daný zóny nebo je to nějak nad zónama. Původně v mřížkovym modelu je to nad nima a focuspoint se hejbe společně s kamerou - pokud je ale propojení sousedních zón ne mříška ale obecnej graf, tak se situace komplikuje. Každopádně se mi líbí přemejšlet o lodi v kontextu toho, že zrovna přijela do města. A ve městě by mohl bejt dědek Katz, dědek obchodník, Koťátko žiďátko (bez urážky). Byl by to takovej nejvíc hmatatelnej dědek, u kterýho by nebylo (aspoň z počátku) jistý jestli patří mezi ty naše dědky. K lodím totiž patří obchod a tak je přirozený aby se s našimi chlapci nějak posetkal. Co by tam bylo za komodity? No určitě jídlo, co by si tak blázni kupovali, když dostanou šílenej hlad. A dřevo na úpravy a rozšiřování lodi. A samozřejmě lana provázky a jiný šňůrkoví na výpočty i na lodnický záležitosti. Dřevo se těží v lese, kolem jídla bude nějaký otročení zvěře asi skoro nevyhnutelný. A provazy z konopí asi. A kde tam jsou ty brouci co mimoděk dokazujou theoremy? Je to jen fikaně uzpůsobenej druh opilování zdejších rostlin? Katz by mohl bejt kámoš nebo sám mít nějak hodně blízko s konstruktérem robotů. Byla by to paralela na dědka (Gendolfír?) co děla lambda kalkulí nekromancii, jeho pozemská inkarnace (výtok, co-kot (tok kot kotok kokot)) jakoby. Ale základ bych teda bral v lodi, připlutí lodi k Šnekovu Kloubci, k malinký ekonomičce šnekova kloubce kde co-koťátko Katz spekuluje a do jehož spekulací se přimotají naši blázni z lodi bláznů aby si přividělali na špagát. Pár uliček, nezapomenout na Huňatou Tetu, na Katzuv krámek, na dřevorubce, na medorubce, na včeličky co opilujou (dokazujou) a dělaj med na konopí na provazy. Taky se mi líbí zónová zoomovatelnost. Oproti pohybu v mřížce (kde si představíme pohyb po vedlejších obrazovách) si představme např zónu pro malinký včelky, uvnitř jejich vychytlýho úlu. Tahle zóna je vnitřní, tzn je otázka jestli se s ní její mateřská zona dělí a nebo mechanizmus focusů tohle rozděluje sám od sebe. Pro focusy nad obecnym grafem de například vzít, že to co se normálně vybere je vzdálenost (délka cesty) od focusované zóny a že prostě jdeme náhodně v grafu tolik kroků kolik řiká vylosováná dýlka cesty. To že je něco vizuálně podzóna ještě nemusí bejt v tom grafu nějak strukturalně jinak zaneseno než jak je zaneseno když je to vedlejší zona v gridu, stačilo by aby to byl prostě soused (kterej teda tipicky nebude mít jinýho souseda než tu mateřskou zonu- čimž je jakoby vnitřní už viditělně z tý nestrukturovaný topologie obyč grafu). Aby se ale ktomudle dalo vůbec nějak dopracovat je potřeba udělat ještě panáčka co skáče a chodí. Ve stick of truth mi přišlo že je to udělaný poměrně nenáročně ale zároveň flexibilně, tak by se z toho dalo nějak poučit.

Brainstorming: Jde nějak klidně nepřesně napasovat čtyřstěn na nějaký čtyři základní todo-prvky jakoby minimální case-study kutila, ke který by se dalo myšlenkově přilnout? Zase si připomenme že XAO$ vznikl záměrně arbitrárně z playstation tlačítek, takže tohleto kabalení je jde jakoby spíš (aspoň v tomhle pokusu) do vajbu psaní básniček, než metafyzickýho prohlídnutí na kerý si to rádo hraje. Tak co sme tam měli: loď, Katzův krámek, .. ty mě napadly jako první, pak jsem se jal hledat v předchozim odstavci který další dvě místa bych ještě vybral - zde bych asi zapsal co se mi ale honilo hlavou zatimco jsem to zlaxna hledal: řikal jsem si loď to je jasný X (čistě podle toho že X se jinak řekne Loď bláznů) a Katz je jasný $. A zaujalo mě, že většinou mě spíš první napadne O a A zatimco X a $ bejvaj arbitrarnější. Tři kandidáti my tak halabala přijdou dřevo, včelky/med a provazy. Prvně mě napadlo včelky (O) a provazy (A), ale pak mi přišlo, že to jsou takový moc specifický komodity aby to udělalo cyklus, tak sem přihodil podstivý dřívko. Co mi přijde fajn na včelky a provazy je že včelky sou jasně agentní (imaginary) konec spektra zatimco provazy jsou jazykovej (symbolic) konec spektra. No šlo by to splácnout tak, že to je nějaký vtipný pakonopí co jednak se dá na něj koukat jako na stromy z kerejch se těží dřevo, zároveň že je z něj možno dělat provazy a zároveň že ty včelky/mouchy/mravenci ho opilujou (nějakym tim mechanizmem formálního systémmu takže mimoděk dokazujou, ale to je asi spíš až v nějaký pozdější fázi).

Ok skusme teda rozvinout čtveřici: Loď - Katz - Provazy - Mouchy. K nim se pojej i lokace: řeka - město - asi okraj ×2 (něco jako periferie města/obce přecházející v les). Komunikace mezi mouchama a dřevem/provazama je, že mouchy jsou součást rozmnožování pakonopí z přírodního hlediska, zatimco produkty pakonopí (mezi něž by se mohla počítat i mdlá) jsou využívány k řízení chovu much - dřevo jako stavební matriál úlů, provazy na jeho jemnější motoriku (otvírání dveří, výpočetní prvky, záznamy o produkcích a tak dál). Jinými slovy jedno je použitelné k produkci druhého (což hezky pasuje i do techničtějšího pohledu na OA). Je otázka jak se Katz uživý vtakle minimalistickym trhu, ale muže v takovýhle premordial fázi pusobit i jako prostej skladovač a hlavně jako komunikátor s ostatnim světem (s lodí) - jakože si do něj včelaři a dřevorubci outsourceujou nutnost prodávat to někomu - on to od nich vykupuje a může to dál produktivizovat (zabalit do líbivího obalu, rozhodnout jak to škatulkovat na jednotlivý balení (po kolika kusech) atd).

Samozřejmě si tu hrajem s dualitou vnitřní/vnější prostředí: Pro nás je spíše loď stělesněním agenta který přijel do města jakožto do vnějšího prostředí. Ale pro agenta město je naopak loď (respektive proud lodí co do něj plujou) jeho prostředim/environmentem - ale tentokrát bychom ho (čistě z imaginaritních důvodů) popsali jako vnitřní prostředí. Aka chodí panáček po horách nebo hora pluje krajinou psyché panačka. Co je podle mě ale z tohodle myšlenovýho experimentu zvlášť pěkný jsou tyhle dvě věcičky:

Tak o tom by mohlo bejt dobrý si teda promeditovat a víc si zadetajlnit tu minimalistickou čtiřstěnovou představu kutilskýho ekosystému. Kostřičku ekosystému příběhu lodi bláznů jakožto scénáře hry, kostřičku ekosystému mysli agentů v tom ekosystému žijících.

Často se v tomhle textu snažim explicitně připomenout, že techniky který používám nejsou tak daleko od šarlatánství - respektive šarlatánství by to mohlo začít bejt, kdyby se to explicitně nešťouralo. To pravý označení co to ukazuje v pozitivnim světle je ale myslim improvizace. To je ten básničkovej vajb, to je to proč je ok snažit se nacpat do nějakejch věcí čtiřstěn. Máme tu dvě vzájemně se doplňující činosti: poctivý bádání (A) a hravá improvizace (O). V počinu aspirujícim jak do umělecký tak do vědecký branže se myslim musí sladit oba dva principy. Dušek i Russell. Při improvizaci (aniž bych teda na ní byl nějakej expert, ale představuju si to tak) se z počátku nastaví/vynoří nějaký nosný symboly/témata/archetypy a v průbehu představení se knim vrací a buduje se na nich ta zajímavost (můžem týhle sadě témat řikat substrát, esli to neni moc matoucí). Přirozeně některý substráty jsou plodnější než jiný (kytička která znich vyroste je hezčí než jiná) - když se na začátku imrovizace chytnem nějaký pocuchaný sady témat, tak pak vznikne rozblemclá hra. Já jsem se odvážil jako substrát (případně kus substrátu) vzít čtyřstěn XAO$ - možná se ukáže že to byla zásadní chyba a že takhle to říznout neni moudrý. Jenže můj život se zdá konečnej, tohle dílko má visící dedlajn - mojí fyzickou smrt. A tak otálet donekonečna je ještě riskantnější než si vybrat substrát s zbívající špetkou (nebo velkou hrstí?) nejsistoty. Ale neni ta nejstota zároveň to co z toho dělá jakousi zábavnou činost (aspoň pro Duška)? Procházim teď jakousi životní krizí, jestli sem se nevidal debilní cestou - toho co hrotit. Jestli to neni moc androidněvirtuální píčovina co akorat - za předpokladu že se vyvede - napáchá víc hnoje než dobroty. Na druhou stranu si řikám, že 4 je tak akorát číslo na kterym se můj intelek může zaseknout. Že Kutil je supr projekt co by se měl roztáhnout v plnohodnotnou hru, že fištron krouží kolem fakt zajímavejch matematickejch vírů a že ekonomickej pohled a ekonomika jako výpočetní system a z něčeho se nažrat člověk musí principy jsou vtipný principy. Že se to pěkně snoubí s mojí povrchní ale rádoby dobře cílenou znalost psychoanalýzi a že evoluční procesy maj kurevsky blízko k ekonomickejm procesům. Můj základní nešvar, když opomenu lenost, je že mám tendenci neustále znovuobjevovat kolo a i ve světle tohodle pozorování mi pak příde vtipný vybrat si opravdu vypsychlou (ale na racionálních základech postavenou) trasu díla, u který si můžu bejt skoro jistej, že to už někdo neudělal předemnou - jako je plán omega4.

Proto si myslim, že “syntetická improvizace” by měl bejt i aspekt, kterej se snažíme vytvořit v XAO$u.

Vraťme se ke vstahu provazu a mouchy a pořádně ho vydedukujme, ať se můžem rychleji a lépe namazaněji pustit do improvizační hry ve znamění duše kosmu s batikou. Tak předně si pevně zafixujme - provaz (A) - moucha(/včela?) (O).

Včela je vlastně taková ctnostná moucha opatřená sebevražednou zbraní - od ní chápeme napadení jakože už sme to fakt posrali a že teda je ochotná zemřít - neni to nějaký obludný výmisl altruizmu? Moucha je naopak oportunistickej pacifista co se s tim nesere, ale nemá jak bodnout. Vosa je včela co má racionální zbraň, a proto je proti ní tak vygangstěná.

Provaz je primárně k zapisování informací uzlíky a k jednoduchejm mechanickejm strojům ala kladka. Sekundárně se to dá spojit do lanovýho turingáče. Na state-of-the-art Turingáče se v Tokkosti používaj placatý provazy na kterejch jde jednoduše udělat uzel (spíš takový obepnutí gumičkovitym provázkem) a to buď nahoru nebo dolu (možnost vůbec-uzel na daném místě některé turingáče používají taky, ale jsou v menšině protože je pak problém s přebívajícím místem).

Teď k tomu co dělá včela - oproti starýmu kutilovi by to chtělo udělat ty vnitřní krabičky její nějak mnohem graficky pěknějc, aby vypadali fakt jako nějaký slizký hmyzí orgány - a zvenku bych jí asi taky lehce odrostomilnil i když to je eště otázka.

Ale základ je asi v tom, že včela je takovej divočejší turingáč a tak jí jde přepsat na provaz, případně program provazu vtělit do mouchy. Tak a teď ten přepis je veselej v tom, že tim jak se moucha všemožně cuká tak občas něco převrhne s čim provazovej program nepočítal - takže pokud chceme aby ta ekvivalence fakt platila tak musíme ten program v provazech napsat co možná nejrobustněji. Tzn některý programy napsaný nevachrlatě po přeložení do mouchy (nebo můžeme naopak hodnotit vachrlatostí ten překladač - jedná se o tu dualitu gramofon-deska z Hofštetra) budou skoro vždycky provedeny ok - jiné budou meganáchilný kvychílení - někerý se poserou vždycky : ale máme škálu!

Teď k samotnýmu překládání - ve starym kutilovi to šlo díky možnosti pokládat předměty mouchou do prostoru. Tim si ona v pohodě vyrobila pásku a nazdar. Tzn určitě to jde takle a nějak by to mohlo jít i za míň magický schopnosti - to by bylo pěkný kdyby to šlo pokládánim nějakýho smradu nebo feromonů fakt na předměty na podlaze atd… jakože jak je prostor členitej tak že vona by to jako musela položit nemohlo by se to jen tak válet ve vzduchu, protože by to vjechýrek odfouknul, ale když pocinta něco na zemi tak to tam zůstane. Hele a teď ten med co si vyráběj, ten vůbec nemusí bejt primárně pro krmení ale u tohodle druhu hmyzu může bejt primárně pro značkování. Budem tomu feromonu řikat med. Bude normálně chutnej jako u včel a tobude ten hlavní důvod proč je včelaři pěstujou. No a teďkon ještě vopilování s tim nějak umě propojit a bude to.

I lana sou dost velký psycho - od lanovejch turingáčů, přes kladkostroje k provazům pro zapis lambda termů. Teď si to představte - lanovej začmodrchanec představující lambda term na jedný straně a poskládání orgánů (navíc to ještě postavený genomem) mouchy na druhý straně.

A zpět k překladu: Vezme se provaz a z uzlíků se rozkóduje lambda term (bylo by hezký kdyby závorky byly nějak rozumně znázorněný) → ten jde jednoznačně převést na turingův stroj, tak to udělám → teď mám turingáč a převedu ho na program pro mouchu (její diskrétní model kde lítá bez cukání a do ničeho nevráží) → pospojování těch krabiček popíšu kódem růstu (ale jsou to prostě ty arrows z haskellu) orgánů tý mouchy → kód zapíšem do DNA mouchy → nechám mouchu (teda cikádu, pardon) vyrůst (později z vajíčka a spermie) a pustím jí.

Opačný směr (přímočarý - pak existuje ten po analytickém funktoru, který je komplikovanější) je: vezmu genom (což právě u analytický verze neumim, protože “vidim jen fenotyp”) a překlopim ho do fenotypu diskrétní simulace, pro kterou mám lambdaterm, kterej můžu pustit. Ale tento popis nebude tak elegantní, jako ten analitický - nebo elegance je otázka vkusu, ale rozhodně bude vnitřnější a techničtější (což může pusobit divně, že analyticky je min technicky ale bereme zde slovo analyticky v technickem smyslu - aby to neznělo tak oxymorně tak můžem říct produkovaný tim spisovatelskym funktorem).

Co se týče technického aspektu je třeba tedy naprogramovat v turingáči evaluaci lambda termu - asi v postfixové notaci abychom se plně vyhli závorkám. Dá se říct že Yoda mluví v postfixu? Podobá se postfix němčině (slovesa na konci)? No, každopádně pak stačí na vyhodnocení snad víceméně zásobník, doufejme že v tom substituce atd neudělaj moc gulaš. Ale duležitá otázka: Jak vlastně vypadá lambdaterm v postfixu?

Pomůže to ale nějak v substituci a hledání redexů? Ale jako z lingvistickýho hlediska je absence závorek velký plus bych řek (v jazyce je taky moc nepoužíváme - teda teď uvnitř jedný sme, ale víš jak). Redex teda vypadá:

Vyplatí se chápat vstupy fliplý protože potom je v redexu zaručeně \ @ zasebou, následující obrázekt je snad dostatečným tichým důkazem:

Jestli jsem teda někde neudělal botu v úvaze (nepromejšlel jsem to úplně pečlivě,ale chce se mi tomu věřit), tak pro nalezení redexu stačí najít zasebou \ @

Vtip je v tom, že stačí vzít infix a vědomí toho že je to postfix obráceně. Mám to na tom papíře, TODO ho sem překreslit… Tam je hlavně vymyšlený jak kreslit lambdatermy pomocí toho debruina jako stromečky jen z bobulek větví a chlupů.. a pak dyž to tam obkrouží had, tak rovnou máme provázkovou reprezentaci.

V totální píči v totální píči. Že něco něco šipky něco něco potěmkin animace.

Jakože rozpracovaná otázka je jak řešit předskriptovanost. Tak když si člověk zakáže přiběhově nezmíňou zombíjovatost - tzn že když už něco se hejbe předskriptovaně tak to nepřehlídnu s tim, že celá věc je jenom jako, takže to nevadí, ale to že je to jenom jako bude aknulidžlí framem toho příběhu - čili že zobieness je fundamentálni součástí metafyziky kutila a tokkosti.

A teď je teda otázka: Na začátku byla vycpávka a ta vycpávka byla od boha a ta vycpávka byla bůh? Bylo to takle? Nebo co? Celá loď bláznů je jakoby vycpávka. Ale v tom neni problém. Pač když popíšu dokonalej vesmír popsanej pomocí celulárního automatu, tak opomíjim fakt že pro tvory v tom vesmíru je zvlášť těžký napojit se na náš vesmír, nebo to tak neni? Tohle sem nechtěl říct, ale co sem chtěl říct?

Co si vzít na paškál? Proces tvorby? Stroj času? Iterativní agilní bulšity? Co je motivace toho sebezdokonalování? Co je motivace zdoknalování manifestace popisu? Mám nějakej text. Linearně jsem schopnej ho zpracovávat po větách například. Každá věta zkonstruuje paket updatu kterej přilítne k rozpracovanýmu modelu popisovaný reality a nejak s nim splyne. Co je ale pro tu realitu určující? Zónová architektura nebo to de hloubž/mělč? Zóna je vrchol grafu - hrana je mezi dvěma zonama když spolu tyhle zony komunikujou/souseděj. Každá zona má svůj vnitřní simulátor a ten udává nějakjej basic kontext slov a algoritmů/obrazů. Dá se s takle ubohym uchopenim bejt spokojenej? Proč se nechám parciálně uspokojit takovou arbitraritou?

No zóny jsou tam proto, že chci aby to ukotvení jazyka a obrazu bylo vždy nějako relativizovaný ale zaroven to hezky pasuje na implementační detaily hry co má ambice fungovat v potencialne nekonečnym imaginary světě. Kdyby to mělo bejt nak eště rafinovanějc tak by to asi bylo přes nějaky otevřeny množiny nebo něco ale na to asi srát. Důležitý je, že v rámci zóny (nebo alespoň nějaký vysněný prototypický zóny) mám k tý zoně přifařenou “příkazovou řádku” kterou do tý zóny můžu posílat příkazy - což tu zónu ovlivnuje.

Tak mě napadá, že to co tu tak nějak žbrotim se pak stejně naváže na trajektorii základního objektu kutila - totiž že to co tu ted vznešeně nazívám zónou postupně vmerguje do základního objektu - totiž KObjectu. Ok, zkusme si to teda rozjet živějc. Tímhle tvrzenim teda řikame, že kobjekt má ještě krom dalších vlastností tu vlastnost že mu můžeme textově rozkazovat a že jeho vnitřní prostředí má přirozeně vyměnitelnej simulační kotenxt - kterej zásadně souvisí s tim textovym komandérem. Starej kutil měl ten komandér globální, tzn i z tohodle pohledu se zdá směr tohodle uvažování smysluplnej.

Takže máme obecnej kobjekt - a ten má k sobě jakousi teorii/kontext/sadu-stavebních-bloků představovanou jako konjunkci jednotlivejch stavebních bloků přímo použitelnejch k textovýmu komandování. V přímočarý představě se teda jedná o nějaká asociativní pole (mapu<String,KObject>) který přiřazuje jménům jejich fizický manifestace. A teď je klíčový jak modularizovat modulárnost týhle základní a asi ok představy. Brainstorming:

Lambda kalkul for the rescue: KObjekty jsou jakási přirozená low-level implenetace nějakýho ukrtnýho lambda kalkulu. Přesněji teda: Podobně jako klasickej lambda kalkul obohacujeme o nějaký primitvní věci jakejma sou třeba čísla, tak my (sice delame opak totiž obohacujem kobjekty o lambda kalkul, ale z pohledu lk to je obráceně) můžem jako tadytu praktickou materii použít právě kobjecty. Primární je teda asi netypovanej lkalkul, kde se asi počítá že všechno je typu string.

Udělejme odbočku a zvolme nějakou vhodnou reprezentaci pro kobjecty, původně se používalo XML, ale je takový ukecaný, JSON se zdá o něco vhodnejší:

{inside:[{}]} je pak tradiční popis pro kobj s jednim prazdnym kobj ve svym vnitřku.

Je to dost ukecaný, a tak je otázka zda nezavést nějakou jmennou konvenci co by to zjednodušovala. Máme možnost zjednodušovat hned na dvou frontách.

Jednak dát pryč inside, nebo ho přejmenovat na nějakej min arbitrární string.., na slovíčkaření bych se asi ted vysral a teda: pro {...} předpokladame že uvnitř bude čárkama oddělený záznamy tvaru key:val, kde key je string a val je buď nějakej basic type (číslo, string) nebo pole nebo kobj zase. Takže kdž tam vychrstnem něco bez key, tak mužem implicitně předpokladat,že se jedná o inside…

Další natuň je, že inside implicitně předpokládá, že může bejt z více objektů (že uvnitř objektu může bejt víc objektů) ale když je tam jen jeden, tak v zásadě (pro účely insidu) můžu ho nahradit zkratkou vynechavající to pole:

neboli když je inside tvořenej jedinym objektem, tak že to nechápu tak že ten objekt interperetuju jako to pole ale že tam je pole sestávající z toho jedinýho prvku. Dale pak mužu obe konvence spojit do jedný:

Konečně taky můžu zavest konvenci, že když je do {..} vyblito víc prvků bez klíče, tak že sou chápany jako prvky insidu, v danym pořadí:

eště to uplně nesplívá s množinama (kuli pořadí v insidu který v takle popsanym se furt ještě bere jako pevný) ale v zásadě to v tom (volně) podstatnym splívá.

a teď ta teorie/kontext/báze/knihovna má zase tvar nějakyho jednoduchyho kobjektu:

Tyjo to už sem podlemě hrotil v nějakym sešítek.html teda trochu jinčí aspekt ale stejně..

minimalně to může stát za to říct: anonymous funkce de celkem hezky vyjadřit jako:

Ale zpět k podstatnému: pro pěkný lambda funkce to chce myt ještě jeden zakladní objekt a to proměnnou.. budem jí pro jednoduchý vizualní tohle to používat notaci <var_name> kde mezi <> je string jméno proměný. Potom můžem jednoduše psat třeba:

případně můžem vyhodit <> pokud se budou dodržovat uvozovky u stringů, tzn:

Jak se todle liší od proste syntakticky pocukřenýho bulšit lambda kalkulu co nemá nic extra novýho? No tim asi,že to de vykreslit! že kobjecty jdou vykreslit. a že dou posunout o okamžik dál - že maj čas.

čas a obraz maj svyho smyslu i lambda termy ale tendle čas a obraz je člověčí, kdežto ten lambda termovej je ta abstrahovana konceptualnosť… totiž čas lambda termů je danej výpočtem (nalezenim redexu a provedenim beta redukce, obraz patrně textovou(nebo stromovou či jinou) formou termu).

A teď by to teda chtělo nahlídnout do toho procesu přepisu textu na obraz (přesněji na kobjecty) znova a podrobnějc.

moucha (\f g x . bla bla něco co realizuje složitej lambda vypočet třeba) …. transformovalo na mouchu co dělá tedle složitej výpočet.

A jak realizovat složitější způsoby věty než jen čirej nějakej oznamovací způsob.

A ještě vachrlatějc: jak realizovat jine mody komunikace než rozkaz, například obecné zaslechnutí..

A co jsou u toho ta motivace. Jakože co chci aby to pak umělo, jak mam tu motivaci zadat usecasama? nebo nějak fikanějc vyklást popis tý podstaty?

No ochomejtáme se furt kolem nějaký hry, jednoduchy hry, hry se zombeectvim, hry s ekonomií. Otázka je jak moc má smysl to rozpracovat dopředu a jak moc je mistot toho spiš efektivní to proste naprogramovat?

Skusme nastřelit nějaký zápletky/mise ? Z čího pohledu to ale má bejt? Má to bejt jeden fixní nebo z více, dokonce snad ze všech čtyř? No ze 4 by to bylo vtipný kdyby to pak vygradovalo do sjednocený hlavy agenta v kerý se to předtim odehrávalo, ale nepředbíhejme.

Pro každýho znich si můžu představit nějaký jednoduchý tutorialový mise a pak nějaký složitější co davaj to kontextu s ostatníma povoláníma.

plavebník - obchodování v obchodu, případně námezdní prace pro včelaře/dřevaře

(to očem to mluví nasledne je už na základě toho editováno, tzn nebrat moc pevně:) Tak teda co? To zní nějak divně, a navíc to nepasuje na ty psychoanály, co s tim?

No buď to ignorovat s tim že beztak tu ještě se nepočítá s vnitřní složitou strukturovaností včel a stromů, tzn je naděje že se to eště nějak chytne. Nebo můžem přejít na psychoanalitický režim trochu ho rozvýst a pak se vrátit na herní rovinu a trochu to na to pásnout. Nebo na ekonomický režim?

Divný je to u obchodníka a plavebníka žejo, to sem tam dal divný mise, teda hlavně u plavebníka, jaký obchodování sakra?? Přece jezdění na lodičce. (vtuto chvíli asi už předěláno ale necháváme z praseckohistorijních šebsů)

Jak se na to kouknout psychoanalekonomicky? Respektive de se nejak inpsirovat z tohodle příbehovýho nákusu k tomu jak na to koukat psychoekonomicky and vice versa? Výhoda příběhu ve světě Tokkosti je že se dá volně ohejbat aby pasoval do tohodle.

No jestli je Katz fakt id, tak ale mi příde že moc neštimuje že zrovna id je taková křižovatka. Samozřejmě nikde netvrdim že je to bezchybá analogie ale stejně. Proč je obchodník branej jako id? Tam je to asi spíš že je to napojený na čtyřstěn na , že Katz je evidentně $, a pak id je celkem hladce $, ale oba z jinejch duvodu asi, a tak se to pak trochu rozchází.

Základní model (vnitřního) trhu je teda to že v rámci něho je membrána mezi vnitřnim a vnějším trhem. Tahle membrána by patrně měla bejt ovládána normálně tržní interakcí (tabulkama). Uvntř trhu operujou vnitřní agenti a ty se snažej nabít vnitřní (nebo vnější krytý časem, případně jsou směnitelný) měny. Id tuhle měnu tiskne a pomocí jí motivuje ego k dosažení akcí, který by vedli k zisku v interakci s vnějšim trhem. Superego je právní/logickej mechanizmus dohlížející na dodržování dohod v rámci vnitřního trhu.

Obchodník je jen další agent ega kterej ale může aspirovat na market-place-vnoření. Market-place-vnoření má za důsledek zo, že se obchodník stane (chce se stát státem) idem těch kterym bude “tisknout peníze” (což efektivně může i emitací dluhopisů) - otázka je jestli aspiruje i na bytí superegem.

Teď oba dřevorubci i včelaři jsou zase agenti ega, zatimco dřevo (+,lana, provazy, nitky,..) a včely (+med,vosk,plástve,propolis..) jsou komodity. Ale komodita jsou stromy zajímavá tím, že slouží k zápisu informací a včely taky zajímavá protože fungují jako roboti (výkon/akce informací). Stromy a včely - neboli zápis a provedení. Základní program stromů a včel je přírodní, a je v něm předpřipravené harmonické snad-kooperativní-soužití. Takže při opilování stromů (čimž zajišťujou dokazování lajk rozmnožování stromů) mimoděk vytvářej med kterym krměj svoje mladý. Mouchy/cikády za ně delaj určitou výpočetní práci (to co dělá vlastně formální systém obecně když hleda aplikable rozšíření), a stromy jim na oplátku daj fyzickou hmotu/enrgii.

Nad nima jsou ale agenti ega který je využívaj jako zdroj svejch komodit, musej udržet ekosystem v chodu ale zaroveň maximalizovat profit komodit.

Člověk potřebuje jíst med, aby mohl pracovat. Dál potřebuje dřevo aby mohl stavět umělé předměty, provazy na turingáče atd. Vedle toho může použít mouchy na výpočty a na mechanickou práci, když se jim je povede skrotit/naprogramovat.

Vtip je v přírodnim úkázu, kterej zatim nemá hotovej racionálizační omáčku okolo, ale de ujdělat to, že z ze stromu metodou hádkování se odloupne z větve její linearizace do uzlíkovýho lambda termu a pak procesem převodu se ten lambdaterm převede na výpočet realizovanej editací mouchy.

Tuhle transformaci umí Eškrlá stroj, kterej je k dostání na pultech (a dost možná díky tomu, že ho Vincent přivez z dědkovsky vypajcovanýho dobrodružství) - čili Vincent v akčních pasážích zjistí jak se sestaví Eškrlá stroj, společně s Dortmundem Špačkem ho postavěj a u Katze z toho bude pozdvižení.

Oni si ale zapamatujou postup kterym ho vytvořili a z kerejch itemů - ty budou od Katze nakupovat, kterej je má od ostatních dobrodruhů/vynálezcu/pěstitelů z v nějšího světa, který se k němu dostávaj po lodích. Katzův genius tkví v tom odhadnout nejefektivnější cenu z ohledem na využitelnost stroje, kterej od nich bude dál vykupovat a prodávat je domácím ego-agentům, který to budou používat jako nátuň do svejch živností.

Čili příchod lodi bláznů mapuje příběh toho jak se postupně buduje koncern (loď) na výrobu meta přístroje do ekosystému kde agenti exploitující ten systém zatim tedle magickej nástroj nemaj a teď ho zaváděj a chtěj vědět jestli se jim k něčemu hodí. Proto lidi z lodi mužou dobře profitovat když sami zjistěj čim by se stroj mohl hodit jednotlivejm řemeslům.

Základem jsou teda 4 potavy, kolem kerejch pak přidáváme jako specializace další subpostavy.

Eschkrlaa Machina (ošklivá mašina) umí z provázků stromů (vzniklejch tou hadací) vytvořit včelí-like bytosti - ale zvuku a vzezření a tiků cikád (toť žert dědků) - pohybující se jako výpočet danýho lambdatermu.

Protože je tam celkem pokročilý dokazování vět pomocí těch stromů, tak můžu korigvat useful chování cikád pomocí růstu vhodnýho kodu na stromech. Pokud by kod byl mapovitý, a porost stroml taky mapovitý (po ploše vesnice les...) tak mužu dělat nějaký hromadný tríčky právě na tom.

Pravej trik je totiž naučit mouchu lítat po těch stromech tak aby odtrhávali právě ty hodící se výhonky a lepili je zas jinam aby se dosáhlo sinergie pohybu/akcí těch much a datovýho záznamu/důkazu probíhajícího na těch stromech.

Další a ze začátku neznámej vtip je to že mouchy se taky množí a že jejích rozmnožovací posloupnost je velice příbuznej proces (zhmotněně podobná krabička) s Eschkrlou krabičkou. že dna provazce v bunkach jsou podobný kod jako uzle na stromech po hadování. Zmutovanej mechanizmus tý transkripce je ale v přápade tech much prikodovanej do tý molekuli.

Tím ale zase utíkáme do pozdějších kapitol příběhu. Vraťme se k základní zápletce, ještě před příjezdem lodi s Eškrlou mašinou. V historii mlžeme ještě za Katze, kde jen probíhala jednoduchá interakce mezi agenty - agenti něco jedí (med z včel) a z něčeho staví hmotu (ze dřeva a provazů ze stromů).

Včelky by byly asi veselejší malinky fakt jak je známe my. Stromy velký ale rostoucí až do detailních větviček co jsou zase malý (detail stromů jak detail včelek pěkně stejnej vesmír size). A člověk velikostí mezi nima.

Respektive šnekův kloubec je zrovna včelko dřevná komunita, jiný města mohou mít jiný komodyty.

Pískoviště

ᐃ☐⨯❍

Pozor: Jsou to 4 různý symboly (trojuhelník, čtverec, křížek, kolečko) ale někdy se zobrazujou jako kostičky, protože nejsou ve fontu počítače či co. V jinejch pasážích textu je pak tahle trojice psána jako A$XO pro lehký psaní na klávesnici (permutovaně XAO$).

☐ᐃ⨯❍ - nebezpečná symbolika dědků, Kapucínů i Velkého vazače. Arbitrární (shoda se symboly PlayStationu je záměrná, aby se pamatovalo, že se zdála vzniknout poměrně svévolným řezem) i podezřele nearbitrární. Rozjímejme zde v konspiračně přátelské atmosféře její přirozenost. Zamotejme se do pavučiny sebelží o konceptuálních čtyřech živlech. Samozřejmě work in progress, kde se volně přechází mezi dost formálním a dost měkkym uvažovánim (a šipky zde znamenaj ruzný věci podle ne vždy vytušitelnýho kontextu), bodejď by ne, když tahle dualita je v zásadě ten subjekt následujícího skou-máňo-šimrání:

ᐃ. forma. syntax. prickles. duch. (otec) transcendentní. metoda. dědci. pozorovatel. teorie. (dostatek) neomezení. platónský svět. harmonie/jednota. prázdnota. fištrón.

☐. obsah. sémantika. goo. tělo. (matka) příroda. tajemství. Dhe Mon Agh. pozorovaná. praxe. (omezení) nedostatek. (trh) vír touhy a naplňování. multiplicita. schyzofrenie. $.

⨯. kontext. text. gooey prickles. (člověk) focus point. řešení. Vincent. brejle. slovník?. ne-co?. <trubka mezi nebem a zemí?>. funkce/plán?. šohajství. loď bláznů.

❍. 4. hra. prickely goo. (golem) svět??. neřešení. Kdo,Traal?. zrcadlo. čilení. ne-ne-co?. <o otočku dál?>. smysl/dílo?. zbytečnost. kutil.

Předělaný do tabulky a eště editovaný (aktuálnější; to starý nechávám, pro pozdější kontrolu jestli se něco podstatnýho neztratilo v překladu/upgradu):

Tomuhle vajbu interpretace XAO$u budeme řikat třeba “tabulka”, to byl první pokus o interpretaci s poměrně zajímavym koncem. Ve chvíli kdy píšu tuto řádku si víc jedu takzvanou “čtyřstěnovou” interpretaci popsanou (v tuto chvíli) na konci téhle sekce. Bylo by zajímavý najít mezi nima sjednocení, ale zas bych s tim tak nepospíchal a nechal to trochu zetlít, aby člověk dokázal líp přistupovat k oboum interpretacím (respektive je jich tu víc než dvě postupně asi, ale to jsou takový dvě majákový) míň zaujatě (nebo zaujatějc, když vezmem že se pomalou rozlezou v hlavě nitky?).

V tabulce jde identifikovat zajímavý souhry a nesouhry; jak nad dvojicema (ᐃ,⨯) a (☐,❍), tak mezi sloupci jednoho řádku. Chápeme nesouhry jako indikátor nedokonalosti tabulky, nebo jako naopak kvalitu (v jing-jangu ty kapičky)? Takže někerý zajímavý dvojičky z tabulky:

prickles-duch, goo-tělo … Tehle paradox je myslim hezkej (značí kvalitu) a jemu homomorfní záležitosti se rozebíraj v matematickejch pasážích kapitoly Trhotcovství v toku kostí. Prickely člověk totiž studuje tělo, zatimco gooey člověk spíš studuje ducha - ale dost hrubě řečeno.

otec-člověk, matka-golem … matka-golem je podle mě vtipná dvojice, co by stála za podrobnou anállízu.

dědci-Vincent, Dhe Mon Agh-Pranexus … Dé a Pranexus by podle tohodle měli mít nějakej fikanej vztah.. Otázka je jak moc chytře tam byl zvolenej Pranexus jako reprezentativní postava, ale uvidíme.

pozorovatel-brejle, pozorovaná-zrcadlo … He tak tady to vyšlo samovolně dost vtipně (samovolnost je hlavně v pozorovaná-zrcadlo :D).

ᐃ⨯ teorie - ᐃ⨯ ideálně tvoří jeden text - Sešítky. A taky ᐃ jsou termy, ⨯ jsou meta-termy

ᐃ❍ plat. svět (konce) - napříč PS jde gradient: od statičnosti faktů ᐃ k dynamice příběhů ❍

⨯☐ prostředek/střeva - na tom čtverci “z fištróna do kutila” je to vidět..

☐ᐃ⨯ ... ⨯: ᐃ→☐ … Kontext dává formě obsah. (⨯ dává ᐃ ☐.)

☐ᐃ❍ ? ❍: ☐→ᐃ … Hra dává obsahu formu? (napadlo mě to páč prickely goo zní jak inverz gooey prickles)

A nebo taky (ve světle kategorií popisů a popisovaných, viz tady) se to dá nahlížet jako:

ᐃ popisuje ☐, ⨯ popisuje ❍; ᐃ a ☐ je na strojovym konci spektra, ⨯ a ❍ je na příběhovym konci spektra.

☐ᐃ⨯❍ [aka] vin-ce-sty [aka] obsah → forma → kontext→ příběh [aka] chronologická.

ᐃ☐⨯❍ [aka] bottom-up [aka] teorie → praxe → text → hotovo [aka] souložená smrt.

❍⨯☐ᐃ [aka] top-down [aka] kolo → ložisko → tělo → hlava [aka] oko balancuje.

☐⨯❍ᐃ [aka] příroda-ps [aka] v real. → sešítky → v.real.→ p.svět [aka] architekturická.

“(ᐃ+⨯)(☐) = ❍” ... jakože skombenim ᐃ+⨯ dostanu formální metodu do který když hodim/dosadim realitu, dostanu to o (Héglovskou) otočku dál, nebo tak něco.

Ty dvě funkce, zjednodušeně “fantazie” (značme zatim f) a “kronikář” (značme zatim k), neni úplně jasný jesli jsou do (resp z) ☐ nebo ❍, ale o dost víc se klonim k ❍. A vlastně i jestli z (resp do) ᐃ nebo ⨯. No jestli do/z ❍ tak pak dává smysl možná víc ⨯. Tim víc, jestli by padlo samotný ⨯ a ❍ jako funkce merzi ᐃ a ☐ (dle “kontext dává formě obsah” a nejistého “hra dává obsahu formu”). Pak by to teda bylo asi:

(kde x : ⨯, o : ❍ (tzn ⨯ = ᐃ→☐, ❍ = ☐→ᐃ ?) ; f,k jsou konkrétní, tzn zase z nějakejch typů, tzn ne univerzalni)

Klade se pak podezření/konspirace, že ⨯ je jakoby ᐃ o otočku dál (analogicky k ❍ je ☐ o otočku dál) a že typy odkud se bere f a k (⨯→❍ resp ❍→⨯) jsou ⨯,❍ o otočku dál. Neboli něco jako:

Pak by ᐃ☐⨯❍ bylo prostě ᐃ0☐0ᐃ1☐1 a dál si pokračovalo ᐃ0☐0ᐃ1☐1ᐃ2☐2 … ᐃi☐i … jako by se nechumelilo.

Jestli je tohle planá konspirace nebo husťárna podle mě závisí nejvíc na tom, jestli se dá opravdu hra (nebo co lepšího než hra se dá napasovat na ❍ ??) chápat jako funkce přiřazující obsahu formu - a to v podobném ale inverzním stylu jakožto kontext dává formě obsah, tak tedy jestli hra dává obsahu formu.

Vezměme si deskovou hru jako příklad, třeba go. Pokud bysme hrou chápali to, jak se ty roztahaný čočky na dřevě (reálna situace, “element ☐”) překládaj do současný konfigurace na hracim gridu (formální konfigurace, “element ᐃ”), pak to opravdu pasuje. Úplně to nesedí na to, co klasicky bereme jako hru, ale rozhodně je to důležitá součástka v procesu hraní. Jakožto další polechčující argument můžem říct, že “hra” je spíš aproximovanej lejbl pro ❍, než skálopevná věc co to charakterizuje (opravdu?, neohejbám to tu?, neni hravost důležitější než aby to pasovalo do šipkovejch omgů?).

Je to to bejt schopnej z přefiltrovat šmouhu současnosti a dostat z ní formální strukturu matematicky manipulovatelnou v kontextu (bacha teď se tim kontextem uplně nemyslí ten kontext ale prostě to jak se to používá v jazyce) hry. Náš kontext je pak umožňuje opačnou schopnost přeložit si herní abstrakce na její embedlost v realitě.

Když mám někde tři jablíčka a vedle sedum jablíček a chci zjistit kolik jich mám celkem bez toho abych je počítal odznova tak můžu “počítací hrou” si ten úkol transformovat na spočítat 3+7=10 a pak díky kontextu vim, že deset je těch jablíček celkem.

Tzn např ⨯1 = (ᐃ1)1 = ᐃ2 neboli “⨯ o otočku dál” neboli “ᐃ o dvě otočky dál”.

Podívejme se na rozepsání typu ⨯1 a bez ohledu na to co jsme dosud o tom vybrejnili, skusme se dobrat toho co funkce daného typu dělá. To rozepsání zní (ᐃ→☐) → (☐→ᐃ). To je to samé co (ᐃ→☐) → ☐ → ᐃ, neboli funkce o dvou vstupech, kde první vstup v1 je funkce typu ᐃ→☐ a druhý vstup v2 je typu ☐ (tedy stejného typu jako je kodoména té vstupní funkce v1); výstup má být typu ᐃ (čili stejného typu jako doména vstupní funkce v1). Bez znalosti toho co za danými typy je dáva smysl funkce, která najde takový a:ᐃ, aby v1(a) = v2. čili když se podíváme na ⨯1 jako na typ jednoproměnové funkce, dostaneme že konstruuje k dané vstupní funkci v1 inverzní funkci.

Nyní se vraťme k motivaci z jakou f(antazie) : ⨯ → ❍ vznikla. Je to funkce převádějící textový příběh na dynamický proces příběhu. Podle předchozího rozboru dostáváme, že textový příběh (kontext) je funkce převádějící formu na obsah (syntax na sémantiku).

To je divný né? Text je prostě text, textovej řetězec, písmenka, né? Vysvětlení, které se snaží zakamuflovat tu divnost zní asi takhle: Vstup x do funkce fantazie, text x:⨯ (⨯=ᐃ→☐) je textový příběh po jehož přečtení a pocho-ucho-pení známe kontext, který nám pak dovoluje vzít libovolný textový řetězec s:ᐃ a v tomto kontextu x ho pochopit (jako něco “reálného” r:☐, r=x(s)). Technicky je vstupem do fantazie opravdu asi textový řetězec příběhu, ale zaním se skrývá hlavně kontext, který nastoluje a ve kterém je pak možno chápat další texty.

Teď asi svízelnější rozbor: Co je výstupem fantazie? Podle předchozího typového rozboru je to inverzní funkce k vstupní funkci ((kon)texu x:ᐃ→☐). Tedy hledáme funkci o:☐→ᐃ, která pro r:☐ najde nějaký s:ᐃ že x(s)=r.

To je dost divný. Rozuzlení, pokud to teda rozuzlit jde, je podle mě v tom, že ta funkcovatost o:☐→ᐃ je tam nějak podobně začarovaná, jako je začarovaná v x:ᐃ→☐. A že pro počáteční hmatatelnější ohmatávání je dobrý představit si o jako nějakou ne-funkci (podobně jako text-příběh x neni ve svý selský formě funkce ale řetězec znaků). Další duležití pravidlo higieny práce pak myslim bude, to že nechceme aby prvky ☐ byly identifikovaný s jakoukoli datovou strukturou, pak by to byla jenom jejich forma a ne sami voni. Polobásnicky řečeno, erka z ☐ tečou v těch metaforickejch funkcích, který jsou ale vždycky nějak už sešitý kompozicí (skládánim zobrazení) a ten průtok je to samotný odehrávání těch erek (něco takovýho jakože).

Fyzická manifestace očka je pak běh toho příběhu. Kde je ale to, že je to funkce? Snad neznasilnim slovo fenomén (jak sem to hodně letmo pochopil z fenomenologie) moc: Fenomen je prostě nějaká mrdka co se udála v běhu příběhu. A nás typicky zajíma co tadle ta mrdka znamená. A na to se právě zeptáme toho o:❍ (❍=☐→ᐃ). No a když tu mrdku r:☐ dosadíme do o dostaneme o(r):ᐃ (fakt textovej řetězec). Ten by v kontextu x měl dát zase spátky ten fenomen (mrdku) r, tedy že x(o(r))=r. To to zatim uplně nevysvětluje, ale jako začátek se s tim spokojíme. Ono je to možná celý nějaká blbost, pač to vzniká konspiračnim bujenim, ale intuice mi, řiká že i tak je to užitečný to pořádně prošťourat - třeba nakonec slevim z ambic ale minimalně to souvysí s nějakejma adjunktátama a galoismámama a tak je dobrý si tim ostřit target na nějaký následný víc profi kategoriální šťouchy.

Koukněme se na to víc high-level pohledem: ᐃ je čistá forma, textový řetězce. ☐ je čistá neředěná špína, mrdky (upřednosťnujem pojem “mrdka” před pojmem “fenomén”, ať je schválně rozmrdanej a nesnažíme se ho chápat jako nějakou nedej bože datovou strukturu). ⨯ a ❍ jsou pak dvě jejich zajímavější verze o otočku dál, každá zašpiněná tou druhou (podobně jako kapky jing-jangu jsou zašpiněný těma malejma kapičkama), aby text nebyl tak nudnej a aby mrdka nebyla tak mazlavá, že nejde vůbec chytit.

Možná sem to chytil celý obráceně než je vhodný a tak pro vyhnutí se těmhle obavám přestanem na chvíli pracovat s ⨯ a ❍, repsektive s tim že je to tak, že ⨯=ᐃ→☐ a ne opačně, totož že ⨯=☐→ᐃ. Tahle obava pramení z toho, že ⨯ je v jistym smyslu “relativizovaný” ᐃ ale esli se nemejlim, tak matematicky se ☐→ᐃ chápe jako relativizovaný ᐃ. Obdobně je z klasickýho pohledu kontext často odehrávající se příběh. Můžeme říct kontext dává obsahu formu? Taky to nezní uplně blbě. A co místo hra použít slovo příběh: pak by ty dvě věty byly: Kontext dává formě obsah. Příběh dává obsahu formu. To dává v češtině překvapivě dobrej smysl!

Rozeberme si myšlenku, zda je text v přirozeném jazyce vhodnější chápat jako funkci typu ᐃ→☐ nebo ☐→ᐃ. Text v přirozeném jazyce v sobě zároveň nese význam, protože může využít metakontextu (kontext kontextu, pač ten text berem jako kontext) jazyka, v kterym je napsán. Možnost ᐃ→☐ říká: to nesení-si významu je v tom, že když nás napadne nějaký textový řetězec tak díky textem nastolenému kontextu víme, co tento textový řetězec znamená. Možnost ☐→ᐃ říká: to nesení-si významu je v tom, že když nás něco napadne, tak díky textem nastolenému kontextu víme, jak to napsat. To první mi přijde trefnější, protože to druhý se mi zdá těžší, něco k čemu nemusí kontext stačit. To druhý vyžaduje netriviální schopnost artikulovat obsah do slov. To první můžeme přeformulovat do pasivního vyjádření: to nesení-si významu je v tom, že když nám někdo předhodí nějaký textový řetězec, tak díky textem nastolenému kontextu víme, co tento textový řetězec znamená. Což ale i odpovídá procesu postupného čtení textu. Předpokládejme že máme rozečtený text tvaru AbB. A je to co jsme už přečetli (a co nám vybudovalo kontext xA:ᐃ→☐), b je následující slovo, které teď jdeme přečíst a B je zbytek textu. Přečtení slova b odpovídá operaci xA(b) odpovídající “významu slova b v kontextu předešlého textu A”. Uzření významu tohoto slova [the magic happens here] se nám rozšíří kontext na xAb. Tedy už při samotném čtení jsou nám předkládána slova, na která použijem získaný kontext abychom dostali význam daného slova. Pochopení té operace přičtení/rozšíření kontextu má myslim zásadní význam pro hlubší pochopení těhle věcí a bylo by dobrý se na něj v budoucnu explicitně zaměřit (a je vněm důležité mýsto pro metakontext jazyka).

To že ☐→ᐃ je těžší směr než ᐃ→☐ je analogické tomu, že je těžší knihy psát než číst. Nešlo by tedy vzít lineární psaní knih a podrobit ho analogické analýze, opačným směrem? První asi chabej pokus: Řekněme že už máme napsáno A. xA je textem nastolený kontext R=xA(A) je obsah příběhu. Naše spisovatelská mrdka nám velí doplnit R o mrdéčku/fenomén r:☐. Potřebujem teda vzít ten opačnej spisovatelskej stroječek (pravděpodobně už v sobě nesoucí R, asi nějaký oR) a hodit do něj r. To nám dá oR(r) = b. K A připíšem b a dostanem Ab.

Predstavme si omega4 symboly usporadane do tvaru grafu vizualizovaneho jako 2d projekce ctyrstenu (trojuhelnik s jednim vrcholem ve svem stredu). Prvni otazka v procesu vzniku teto vizualizace zni: co posadit do stredu? Do stredu posadme X, proc?

- tohle omega4 kabaleni je hlavne veci textu a z pohledu textu a tuhle ctyrstenou vizualizaci de chapat jako relativite-vstric-vychazejici-koncept ktery vypravi vzajemny vztahy z pohledu vrcholu uprostred. Protoze X je vzasade lepidlo minimalne v soucasnem stavu rozdelanosti pro zbyle vrcholy (no presnejc i O je dost lepidlo z konceptualniho hlediska, ale v soucasnym stavu je to vic vyhlidka nez realita) dava smysl ho posadit doprostred.

- Dava smysl pohled, kde X chapem jako slovni (linearni) reprezentaci (zrcadleni) zbytku projektu. Jakoby vztah popis-popisovaná (tzn vztah trojuhelnik-kolecko da se rict) byl vztahem X-zbytekOmrgy4.

- Hezky to zapada do (triscovsky) predstavy projektu jakozto sebeeditujiciho textu, pak to do toho obrazku, kde X je uprostred obklopenej ostatnima komponentama, dobre zapada.

Prvni argument byl tedy sel reformutovat ze hmota X je prave lepidlo (presneji popis lepidla) manifestujiciho vztahy tri zbylych, tedy ze "X jsou ty vnejsi hrany ctyrstenu". Druhej naopak (stejnetak) rika, ze X je blueprint zrcadleni zbytku a ze tenhle vztah je instance obecnejsiho vztahu, kterymu je zasvecena jedna z hran (O-^).

Tento trojuhelnik zobrzime s hranou O-^ (pripadne zrcadlove ^-O) nahore a s vrcholem $ dole. Podivejme se podrobneji na jeho vnejsi hrany. O-^ je myslim nejvic sprahla se vztahem popis-popisovana a tedy uzce souvisi s nebojme se rict metafyzikou já, tedy pokud je trefna hypoteza, ze pro dusi tak jak ji zname je podstatna schopnost "jamovat s funktory popisu a fantazie". Tuto hranu si muzeme otagovat prizvysky 'metafyzicka' nebo 'deskripční'.

Neni to ovsem jediny aspekt vztahu O a ^. O totiz take poskytuje jednotici kontext pro jinak separovane ostruvky problemů.

Hrana O-$ uz neni tak jasne vyhranena.. Nejvic ji mam spojenou s fraktalnim opakovanim pojmu instituce na ruznych urovnich zoomu, at uz zoomu prostoroveho, nebo zoomu nad urovnema abstrakce. Jakoze agenti operujici na trhu maji zase svoje subagenty (soucastky jeho "duse") jsou (samo)organizovani zase na (vnitrnim) trhu. A ze tahle tendence se teleskopicky opakuje i napr na posloupnosti mezinartrh - stat - firma - zamestnanec. To je to, co tece od $ k O, opacnym smerem, od O k $ myslim tece jinej vajb, a to co naopak O dava $: $ ke svymu chodu potrebuje 'substrat' (tj zadani konkretnich fyzikalnich pravidel/ deskovo hernich pravidel) a O tenhle substrat poskytuje.

XAO$ & The-{Real, Imaginary, Symbolic}

Nedávno jsem si v tom čtiřstěnu udělal zase o něco větší jasno, tak bych to tu chtěl nějak zachytit, než to zase odpluje na vlně modifikací. Jde o stejnej trojúhelník, jaký je popisován v předchozím textu jako čtyřstěn - totiž X leží uprostřed trojůhelníku a v tuto chvíli neřešíme tolik hrany z X do tří krajů.

Chtělo by to probrat pomalu, podrobně a systematicky - já to tu ale vychrlim teď přes sebe jen to nejdůležitější:

O odpovídá The Imaginary, realmu obrazna. Vkrádá se otázka, proč chápat O jako imaginary a ne real. Pozor - real je v Lacanskym uchopení, to co se vzpírá popisu/ucopení. Kdežto O má v sobě to z klasickýho slova Real co má v sobě fyzikální realita. Ale fyzikální realita se nevspírá popisu. Tim spíš je toto řešení/nahlížení v pohodě, když si uvědomíme, že fyzikální materialistické uchopení světa je veskrze forlmální-systém-like záležitost. Za zmínku určitě stojí synchronicita, že v metaforickém/archetypálním psychoanalitickém příběhu The Imaginary a toho jak se ego postupně formuje právě v the imaginary realmu když se střetne se zrcadlem - což je moc pěkná koincidence s tim, že O jsem si mnohokrát představoval právě jako zrcadlo.

Naproti tomu A odpovídá The Symbolic (nejpevněji ze všech tří realmů). Tedy taky ale realm formálně-symbolický. Neboli se nám real shit dostává někam mezi A a O, což ale koresponduje s několika itucemi - zaprvé je to ta intujice strukturovaného funktoru, kde tušíme, že oba konce ač bysme chtěli O-konec jako sémantický jsou v zásadě syntaktické a že jestli někde ta sémantika je, pak ji teda podezříváme někde v prostředkovejch útrobách. A druhá intuice, pevně sppojená s tou první - leží v představě člověka (aka “agenta sémantična”) jako napůl cesty mezi fyzikální realitou (tedy O) a mezi platónským světem (tedy A).

Zde ale přichází nejméně pevná interpretace, toziž představa, že $ odpovídá The Reálu. Jistě jsou tam přímočaré selskorozumní skratky jak to napojit, a to tak, že $ je uzemění (proto byl i kreslen do spodu trojuhelníku) - napojení na realitu. A to minimálně z dvou rovin - jedna je, že to je ten cíp, za kterej by to mělo vydělávat na živobytí. Druhá interpretace je že $ jakožto ekonomicky směřovanej realm udává grounding pro zbytek bodů - totiž ostatní věci jsou víceméně obecný a mohli by platit pro libovolnou galaxii a alternativní realitu a buhvícoještě, ale to co je opravdu (pokud se teda snížíme k této hře-interpretaci) charakterizující pro naší situaci v týhle realitě je to, že zdroje jsou omezený. ...že někdo něco, chce, že někdo něco má a že tyhle víry se vsebe vzájemně přemýchávaj ekonomickou interakcí. Jinými slovy, pokud odfetišizujem obraz, tak můžem skusit fetišizovat fetišizaci (ehm až moc rozšafný ale prostě že zde fetišizací myslíme ekonomickej aspekt reality). Celé to může trochu oddemagičnit pohled, že the real nestotožnujeme s $ ale že výslovně hrotíme to, že $ je nejblíž tomu, kde se to blíží napojení (aniž by ho to protínalo nedejbože obklopovalo, například).

Další důležitej aspekt, je koukat na $ jako na archetipální příklad vnitřního členění funktorů F,G (daruObrazu a daruSlova, jak jsem jim začal nově zobecně (můžem snad říct) řikat). Tim mylsim to, že sémantika pojmů, pokud ji klademe někam doprostřed funktorů, rozděluje funtory na složení dvou - no ale mnoha možnejma spůsobama. Vzniká nám tam pluralita těhle vortexu - prizem - filtrů. Tím, že v této fázi stavíme $ jako něco tak zásadního můžeme mimojiné zmírnit/odůvodnit tak, že prostě sme si vybrali (jako archetip semantického pojmu) právě ekonomický aspekt reality a na něm budeme trénovat jak to dělat pak oběcnejc, tedy v pluralitě těchto prostředněspodních prizem.

Další důležitou nezodpovězenou otázkou je jak se chovat k X z pohledu triady. Myslím, ale že X zde zastává podobnou roli jako v Lakanský triadě zastává samotná psychoanalíza - tzn zařadit ho do triady by se hodilo v podobným smyslu jak psychoanalíza zatřidůje samu sebe do té své triády. Ale zase, uvědomme si, že tohle je hra pro tříbení pojmů. Předčasné napasování těch pojmů někam kde se jim nakonec nebude líbit je nedobré - proto spíš radmujem se, že po přečtení wikipedie s Lacanovskou triádou se stalo, že tak hezky pásla na rodící se uchopení všemožnejch psych v XAO$u.

X .. ? vnější prostředí ? .. (? předloha-a-zaroven-cil ? kontext ? text samoeditujicihose textu )

Myšleno jako možný fraktální vnoření v rámci O-kutila jako čtyř(?3?)stěnovej model agentovi duše.

Kategorie popisů a dějů

Mějme dvě kategorie C(popisů) a D(dějů) a dva funktory F:C->D, G:D->C. Kategorie D představuje prostor, kde objekty jsou stavové konfigurace (strojů, světů, atd) a šipky jsou děje přechodu z jedné konfigurace do druhé (výpočty, příběhy, atd). D se snaží zabrat celou škálu začínající formálními výpočty (kde objekty jsou hodnoty a šipky funkce/transformace hodnot) až k procesům/dějům/příběhům ve (virtuální chcete-li) realitě (kde objekt je svět v daném okamžiku a šipka je časový úsek světa po nějakou dobu). Ještě dodejme, že množinu dějů považujem taky za děj, možná interpretace je že takový pomnožný děj rozostřuje jednoznačnost tohoto dějě (disjunkce dějů). Podobně můžeme uvažovat i konjunkci dějů.

Kategorie C je kategorie popisů (objektů a šipek) kategorie D, objekty v C jsou textové popisy stavových konfigurací a šipky v C jsou textové popisy dějů přechodů mezi konfiguracemi. Je snad náhodou, že jsme pro sémantickou kategorii zvolili písmeno Dé (Mon Agh)?

Funktory F a G mají sloužit (mimo jiné) jako nástroj na čtení a psaní textu. F představuje nástroj k přečtení textu (kontext). Větu/Výraz můžeme přečíst v nějakém kontextu. Na kontextu jsou dvě základní operace: read : Věta->Něco-z-D a update:Věta->F’ kde F’ je pozměněný funktor (context) F. Je to podobné jako kontext (Gamma) v typové teorii (místo celých vět tam jsou jen slova, tedy jména proměnných a výstup je typ, context se ale hodí řikat i struktuře co ke jménu nedá jen typ ale i implementaci, a navíc snadno mužeme udělat funkci která pro daný kontext a program funkce obsahující nějaké volné proměnné vrátí funkci kde ty volný proměnný budou nahrazený těma definicema z kontextu).

G naopak představuje schopnost popsat odehrávající se děj slovně. Velkou důležitost má pak endofunktor nad C vzniklý složením F a G; GF. Ten fungujuje jako jistá normalizace (relativizovaná agentem, kterému patří F a G); odpovídá to totiž “jak bych popsal představu která vzniklne přečtením věty x”, tedy to x jistým způsobem normalizuje - mnoho popisů popisuje stejnou představu, kterou ale (pokud je teda G jakoby jednoduchá funkce) popíšu konkrétní jednou větou. GF je taky ten endofunktor mezi kterym je přirozená transformace na identickej endofunktor na C, pokud chcem aby F a G byly adjungovaný.

Představa je, že F roste (podobně jako živočich nebo rostlina) s časem. Tloustne do šířky i se natahuje do hloubky. Růst šířky je dán růstem počtu vět které dávají v rostoucím kontextu význam. Dá se to připodobnit k růstu databáze znalostí (koukané na jako na jakousi konjunkci faktů).

Růst do hloubky je tajemnější, ale lze ho nejspíš naťuknout jako důsledek růstu abstraktního modelohnojení světa, natahování se výrobní linky opracovávající syntaktické klubko směrem k sémantickému smotku. Tuto posloupnost můžeme načrtnout poslupností: lineární text, syntaktický stromečky, dějolinkovej zacuchancograf, proces děje.

Příběh rodícího se jazyka

Zde se pokusim rozvinout myšlenky kolem toho, jak napsat jednoduchý jazyk, který by bylo možno realizovat ve virtuální realitě kutilského ražení. Měl by to být pokus o načrtnutí implementace věcí z úvah o katageoriích popisů a popisovaného. K tomu účelu je potřeba vymslet jednoduchý příběh, jehož jednotlivé věty a slova pak budou implementovány tak, abychom pak měli možnost takový příběch vzít (v textové podobě) a pustit si ho (v dynamické podobě). Skusme pro začátek třeba pár vět a nějak pak popsat úvahy k nim, jak by to vůbec mohlo jít a jak by se ktomu mělo jít:

Vincent jde do lesa. V lese se zastaví a pozoruje stromy. Vidí, že na jednom z nich sedí cikáda. Tak začne šplhat jejím směrem.

Jedna věc, je pokusit se uchopit význam takového mini příběhu. Druhá věc je pokusit se na základě takového příběhu vybrat jeden konkrétní možný průběh a ten si nechat zahrát. Podstatná vlastnost tohoto příběhu (a příběhů obecně) je, že si je lze vizualizovat mnoha způsoby. Proto se vkrádá pohled, že bychom se na příběh mohli koukat jako na typ (množinu) a na konrétní materializaci ve virtualitě jako na term tohoto typu (element této množiny). V tomhle principu se schovává ta původní představa funktoru F jakožto součástky fantazie. Schopnost fantazie je právě to umění z mnoha způsoby interpretovatelného popisu vybrat jednoho konkrétního zástupce se kterým se dále pracuje. Zde se nám tedy rýsuje pěkné napojení na typované genetické programování. Jazykovou reprezentaci můžeme chápat jako typový term a jeho kokrétní vizualizaci jako programový term mající tento typ.

Skusme se teda zamyslet nad tim, jakym způsobem se formuje ta vizuální představa v hlavě, když čteme tyto věty příběhu - a skusme tyto útržky pak nějak postavit do kontextu formálního generování. Berme větu po větě. Samo sebou je ten popis zjednodušenej a tak vůbec, ale nehroťme to tak formálně.

Vincent jde do lesa. Podmět Vincent, za předpokladu, že přicházíme k příběhu bez žádného lokálního kontextu, představuje novou postavu. Rozhodnem se, že to je člověk (protože jsme taky člověk) a přiřadíme mu nějakou generickou podobu. Sloveso jde nám tý představě člověka rozpohybuje nožičky. Do lesa mu pod ty nožičky dá generickou krajinu na jejímž okraji (řekněme pravém) se rýsuje les.

V lese se zastaví a pozoruje stromy. Vincent se zastaví v lese. Čili do toho lesa dojde a v něm se zastaví. Důležité je si všimnout, že buď můžeme vnímat materializaci příběhu jako komix, kde jednotlivé věty jsou okýnka nespojitě na sebe navazující a nebo (a to bychom chtěli spíše ve virtualitě) jako film, který hledá mezi těmito okýnky spojitou trajektorii. Z toho, že se v lese zastaví vyvodíme že tam mezi těma dvěma větama došel. A pozoruje stromy nam zanimuje jeho hlavu a oči do zkoumavé animace. Ale rodí se nám otázka. proč to dělá? U jde do lesa nebyla tak palčivá, protože to je mechaničtější záležitost, ale u zkoumá už je jasně involvlá motivace. A třeba se to dozvíme až za pár vět dál.. máme potom přestavět celou animaci odnznova aby zahrnovala i tyto fakta? No asi jo. Takže teda příběh roste nejenom do délky (v časovém rozměru) ale i do šířky, kdy postupně vyměňujeme kulisy (potěmkinovskou vesnici) za prodrátovanější animaci. Ale zdá se tedy, že virtualita by měla zvládnout jak čistě kulisový animační animace, tak vnitřně hnaný pravdivější informaticky plastičtější animace.

Rozhraní trhu a jazyka, či jazyka a trhu?

Původně jsem myslel, že by se to spíš hodilo do Trh otcovství v tokkostí nebo do Kategorie popisů a dějů, ale pak se mi to tam nechtělo včleňovat, protože jsem si řekl, že spíš by se to nakonec hodilo do jejich interfacu. Tenkrát jsem si do mobilu napsal, že rozdeleni problemovyho univerza rezem ekonomika/fantazijnosti taknak pasuje na dualni chapani mozku a strev - totiz mozek jako podpurny organ strev (ekonomicky pohled) vs streva podpurny organ mozku (fantazijnostni pohled).

Je to ale zároveň rozhraní mezi Dé ((()koso)čtvercem) a Dědkama (trojúhelníkem). Ale taky mezi Kutilem (kolečkem) a tímto textem (xkem).

>>> Ispirace ščem do kutila a lodi bláznů: Zmenit platformu nesoucí ten text na inside the kutil. Na editaci textu si odzkouset metafyziku kabalbskyho sebezpytu. Formulovat interaktivni textovou konzoli pro editovani textů. Timto vznikajicim editacnim jazykem zacit psat i text samotny. Pouzit na reinterpretace textu v takto vznikajicim stroji moznost spustit uryvky, mutace a zkrizeni citaci z textu. Umoznit editaci pravidel pro povolene operace egu in charge. Toto ego ma pristup k superegu systemu. Dale je tu vkus urceny multiplicitou id. Multiplikovane ego plni multiagentne potreby id ktere interferujou skrz interface trznich tabulí. Text samotny ovsem soucasne s tim nabyva grafictejsi struktury, zacina to rozpadem linearity textu na multi graf textu. Postupne se na nitich spoju zacne realizovat pavouci pristup k vizualnegrafickemu odvijeni pribehu, tedy ze kdyz se podivame prurezem vlakna spatrime dej mezi dvema stavy odpovidajici deji ktery se deje mezi temato dvemi deji. Nektere deje budou ze zacatku naskryptovane, jine vsak budou pohaneny textem na vlakne mezi dvema bublinovrcholama textovehotextu. Klofasa!

Sprostý úvahy o charakterech a příběhu

Páč je fakt špatný když sou debilní charaktery a debilní příběh, tak by se mělo vážně zamejšlet a planovat jak tomu zabránit. Takže kriticky koukat a klast dotázky. Jakej je rozdíl mezi Anarxem a Vincentem? Je na tom příběhu něco hustýho z klasickýho pohledu i když se zapomene na všechny meta-fikční tríčky a analogie? Jak pojmout magii/nekromancii aby byla pravá a přitom nebyla nudná? Do jaký míry si dovolovat věci z našeho světa (jako sirky, to že mluvěj česky atd) a jak si vysvětlovat že tam jsou? Hodně se řešej takový ty kraviny jako: “Chápu proč ty postavy dělaj zrovna to co dělaj?” Máme se snažit čtenáři vnutit aby se identifikoval s Vincentem a nebo je lépší aby se identifikoval s celou lodí?

Jaký teda už máme postavy: Vincek, Anarx, Dé, Thér, dědek cikáda, mini-cikády, mini dědek potrat, pavouci (Morgo a Mahargo), houby, dědek Grendolfeër, Pranexus z Fokálního Stavidla Reality, Horajz, kapitán (co odejde a nechá po sobě dcerku), kapitánova dcerka, dítě bezďák s lankem, kormidelník s bebím, Dortmund Špaček, Horajzův čtenář, dvorní šašek, Garikův Pála … na koho jsem zapomněl?

Jak teda vnucovat, že se má čtenář identifikovat s Vincentem? Pokud bychom to teda chtěli, možná je to sračka.. Můžem to skusit tak, že pouze Vincent pořádně potkává dědky nerozmazaně (má to řešit problém, že Vincent neni jediná postava - v knize to de hůř než ve hře, která má přirozeně jednu postavu, za kterou člověk hraje). Ale todle herní uchopení případně de napodobit/udělat/inspirovat-se-a-dokonce-překonat i nějakym nekro trikem, jakože Vincent bude pozván dědky do strojovny, kde uvidí, že je vlastně nějakej Átmán (to je asi nevhodný slovo hindujistický, ale prostě ten koncept jednotnýho herce, kde bytosti jsou akorát jeho role)? Jakože když se dědci budou snažit komunikovat s čtenářem, tak budou mluvit s Vincentem a ukazovat mu divnosti, který mu maj říct že je ten herec, že on vdechuje těm postavám život, tim žečte příběh z jejich pohledu - a teď tyhle zdělení se budou dát interpretovat dvěma způsobama: buď takhle jakože je to možnost jak dědci mluvěj ke čtenářovi a naznačujou mu, že vincent je čtenářovo vtělení do příběhu, ale! taky to bude mít druhý čtení a to takový, že skrze tyhle kecy se Vincent naučí nekromancii. Tzn ty átmán píčoviny by neměli bejt samoúčelně podaný, ale podaný tak, aby zároveň vysvětlovali důležitý zásady nekromancie.

Další motivace k tomuhle špekulírování je uchopit ten příběh nějak katigorialnějc pro inspiraci ke “komixové vrstvě kontextového funktoru”. S tim se mi zdá souvisí (nevim esli uplně přímo) problém, kterej pozoruju v procesu psaní tohodle textu: Přijde mi v něčem bolestný přímo tnout do příběhu a začít psát fakt text a ne poznámky k textu nebo nějaký úvahy. I když zase nemůžu říct, že to taky neni zábavný, když se do toho člověk opře - ale statisticky minimalně je tu mnohem víc keců než příběhu. A tak by mohlo bejt zábavný si ten proces přepisu plánu na příběh do samotnýho příběhu taky nějak zpříběhovat: Je jakoby bolestný psát důležitou část příběhu zpatra random jako by to byla nějaká random povídka jak mě to vždycky bavilo dělat dřív, a prostě dokud to šlo tak člověk píše a pak se to nějak sekne a člověk radši už přemejšlí, jak by se to vyvíjelo dáal, ale už ne tak to sázet do příběhu. ALe kdyby se tenhle proces nějak zpříběhoval, tzn byly by třeba nějaký metapostavyčky (patrně pod patronátem dědků) který iterativně opracovávaj poznámky k textu do textu, tak by se možná zabili dvě mouchy jednou ranou: jednak by to zezábavnilo proces přepisu poznámek (kterej se mi zdá právě to odrazující - jakože je zábavný psat zpatra dokud to teče, ale pak člověk přepne do módu, kdy by radši psal jen tak zhruba, ale potom podle těhle náčrtů se nechat svazovat při dalšim živelnym psaní je bolestný, obojkovitý, ale obojek se dá převýst na bondage soulož, tim že si to zbyrokratizujem a zfetišizujem) a druhak by to popsalo strukturu toho procesu přepisu poznámek do textu (tim, že bychom zantropomorfněli ty duchy co opracovávaj ty poznámky do textu bychom měli snazší cestu k tomu se o těch duchách něco dozvědět - o duchách co stoje za formovánim se příběhů - o programech literární kreace - možná by to mohli bejt ty cikády cikádního dědka, nebo to se ještě uvidí). Navíc ten proces podle mě nějak netriviálně (tzn neni to to samý, ale má to k tomu blízko) souvisí s tim postupnym opracovávánim od lineárního textu, přes syntaktický stromy, skrz komixový kategorie až k významu - k tomu co dělá kontextovej funktor F. Tim, že by se místo psaní příběhu samotnýho psal příběh o psaní příběhu by se člověk mohl hezky vrátit k tomu živelnýmu psaní, kde necejtí tu tíhu odpovědnosti za každý slovíčko, protože by to byl jen metapříběh na jehož puritě až tolik nesejde. Navíc to umožňuje elegantní formu delinarizace (tzn že nepíšem lineární příběh, ale spíš strom(přesnějc asi DAG) příběhů, kde ale jedna větev je asi o dost macatější a sem tam zní odrustaj možný odbočky - někdy ale někerá odbočka vroste zpátky do větve a odebere živiny z původní takže jí přeroste v tloušťce) tim jak probíhá dohadování se jednotlivejch cikád (nebo to vzít nějak obecnějc hmyzově a cikady by byli jen taková elitní garda mezi těma všemožnejma hmyzákama) o tom jak budou pokračovat v příběhu. Důležitý je, co je ta hmota kterou tkaj, což asi nejpřirozenějc by mohla bejt síť, takže by tomu slušelo aby to asi byli pavouci (a cikády by mohli bejt takovej otrávnej karikatůrní managerment). Text příběhu z metapříběhu pak člověk dostane filtrací “vět vysranejch těma pavoukama”, tzn je to zlomek toho metapříběhu. Původní představa byla, že tenhle dokument je jakoby podhoubí toho na svět vyčuhujícího textu, kterej by měli číst potenciální čtenáři. V kontextu těhle novejch úvah pak to podhoubí jaksi chytá pavučinovější příchuť, tzn mohli by to bejt takový houbovitý pavouci nějaký. Další vtipná věc, co se dá vymetařit na tomhle tríčku, je že i příběh samotnejch pavouků se může v nějakou chvíli vyhnojit a přijít čas pro metapavouky, který snovaj příběh samotnejch pavouků (to se mimochodem dějak jistým způsobem teď). Je pak otázka jaká je membrána mezi těma dvěma kastama pavouků a jestli vůbec je - předně je podle mě dobrý si uvědomit, že tahle membrána je byrokratickej, ne technickej konstrukt - tzn neni třeba aby byli dva levely pavouků z podstaty věci, ale spíš proto, že to dědci tak třeba chtěj, nebo že by pak pavouci dělali moc kraviny, přepisovali by jiný pavouky když by je srali, a tak by se moc flákali. Bejt pavouk a zároveň metapavouk se zdá bejt jako silná moc, co by měla bejt minimálně nějak regulovaná a asi ne každej pavouk by jí měl mít. Jedna věc je snovat sítě, ale druhá věc je který sítě jsou pak dobře hydratovaný a pořádně macatý. To by možná mohli dělat ty houby. Jakože pavouci by stavěli věty/vlákna (šipky v kategorii C/D?) a houbyby ty slibný obrůstali svym podhoubim a tak by macatěli. Něco jakože pavouci jsou ta maskuliní aktivní konkrétní kroky generující síla, zatimco houby jsou ta rozvážná feminí pasivnější nevyslovenější síla operující skrz svá hodnocení. Dotohdle hmizohubího světa se Vincent dostává ve svejch výpravách za dědkama. Což je podobnej typ výpravy jako kdyby se pavouk dostal do metapavoučího světa. Cílem dědků je dostat se skrz knihu do našeho světa, dědci se snažej o tenhle stejnej krok defakto (náš svět je svět, kde se píše jejich příběh; svět metapavouků je svět kde se píše příběh pavouků; svět pavouků je svět, kde se píše příběh Vincenta).

Jak se ale ústy přiblíží všechen dým z jejího dosahu odplouvá, buď do kruhoúst nebo prostě pryč podél Traalova těla. Nezbívá jí než se pokusit ho mechanicky vysát z kruhoůst za použití ústního podtlaku.

Jeden z pavouků, Morgo Pačitál, v dálce uviděl zablejsknout se vidinu. Jde na místo, kde tu vidinu zahlíd a natáhne přes ní vlákno s větou: “Thér zatouží po dýmu natolik, že je ochotná absolvovat plán, kdy vykouří Traala s vyhlídkou toho, že proud jeho sémě sebou vezme ten zalezlý dým.” Jednotlivé symboly písmen a dalších znaků se na vlákně věty houpají jak kapky podobající se šňůře perliček. Tak to alespoň vypadá, když se člověk kouká na vlákno z většiny úhlů; kdyby se ale člověk podíval směrem odkud Morgo navázal vlákno přes všechny kapky směrem, kde tu vidinu prve zahlédl - takže by paprsek pohledu procházel všemi kapkami najednou - pak by zahlédl velmi podobnou vidinu, té, kterou tam viděl Morgo. Polotransparentní mihotající se font toho písma měl tuto prazvláštní schonost; jakmile na něj bylo hleděno ze správného úhlu, splynuly obrazy průhledných písmen do mihotájícího se obrazu pavoučí vidiny.

O něco víš, praděd sklípkan Mahargo z Patačího Taválu zahlédl: “Pavouci se po sítích pohybují. Mají zvláštní dar projít po vlákně a tím si přehrávat příběh až k samotné vidině. Avšak nové vidiny přicházejí nečekaně a tak může některá přijít i ve chvíli, kdy pavouk zrovna cestuje po vlákně. (A typicky tomu je právě v této situaci, přeci jenom po holé zemi chodí opravdu zřídka, když si chtějí trochu odpočinou od všech těch příběhů, nebo když chtějí načít úplně nový.) Pak může na toto místo navázat nové vlákno, které odbočí příběh do té nové alternativní vidiny (alternativní k původnímu směru vlákna). Když je nové vlákno nataženo, může se trajektorie puvodní linie věty ohnout (díky stažení novým vláknem) a tak se i kapky přebarví.”

Morgo se té vidině uchechtává pod klepeta. Jak se k vidině přibližuje, obraz ho začíná i vzrušovat. To se mu stává jen někdy přeci jenom je spíš na pavučí smylstva než ty člověčí, ale když to má správnej zákňak, tak nepohrdne ani lidskou syrovátkou. Vzrušení mu hydratuje vlákno lepkvější kapkavější konzistencí a některé kapky dokonce pouštějí kapičky, které padají na okolní již zavěšená vlákna a barví jejich mihotání do odstínů inspirovaných svou vlastní zčeřeností.

Vtipná součást příběhu je kolem polarity sameček - samička. Jeden aspekt tý polarity je pozorovatel - pozorovaná, kde je dominantní sameček; druhej aspekt je hodnocený - hodnotitelka, kde je dominantní samička. První souvisí s literárním pohledem na duši (věci kolem kategorií popisů a popisovaného), druhej souvisí s tržňo-evolučníma věcma (sameček řešení, samička fitness funkce). Oba ty aspekty jsou z pohledu samečka (sebe chápe jako pozorovatele, jí chápe jako pozorovanou, sebe chápe jako hodnoceného, jí chape jako hodnotitelku) a taky vycházej z toho modelu, kdy sameček chce oplodnit co nejvíc samiček (semeno je levný a na rozdávání) a samička si vybírá jen nejlepšího samečka (vajíčka jsou drahý a navíc u ní zůstane dítě po aktu) [zde by tedy ten první aspekt seděl spíš obráceně]. Tohle se u lidí rozmělňuje tim, že se často staraj oba o dítě a role pohlavý teda jede dost na setrvačnost. První taky hraje na tu mačo strunu toho, že formální metoda je výsada samečka, krása a přírodnost je výsada samičky (respektive: krása samičky je přírodního fyzickýho charakteru, krása samečka je mimozemskýho/platonskosvětního charakteru, tzn první aspekt se nese v pozorování tý jedný krásy a samička je pozorovatelka tý druhý krásy) - tzn že textovost světa je jakoby spíš samečtější, kdežto fyzičnost světa je jakoby samičtější - ale celý je to daný tim, že já sem sameček co se spíš cejtí bydlet v představách než hlíně. Ale vzásadě kdybych chtěl bejt femistická svině, tak si to můžu politicky zkorektnit tim, že my jakožto lidi si jen hrajem na samečky a samičky, tim že se oba staráme o dítě ty aspekty zrolovatěli a my už s nima nejsme tak pevně spjatý. (Je sperma semeno, nebo naopak jje vajíčko semeno? Vtip trčí v tom, že z pohledu Ženy jako Stromu a vajíčka jako semínka, je spíš vajíčko, když ale ženu vnímame jako zemi pak sperma je semeno, které se do ní zaseje.)

Další důležitej aspekt příběhu je ta nutnost zla aby to bylo zajímavý, což souvísí úzce s představout toho, že pěstovat si pozitivní přístup ke světu je sice super, ale pokud to kriticky nahlídnem, tak se je nutno obávat toho, že se jedná o jistej odklon od projektu “zjistit jak to vlastně všecko je” a příklon k projektu “budu se na to koukat tak, že je to super, koneckonců všecko je subjektivní a relativní a tak proč si nenaprogramovat svojí subjektivitu příjemě” - a taky to celý souvisí s najivitou představ o “jehovistickym nebi s ježděním na tygrech a žranim podbělu” a táže to otázku “Jak chceš aby ti nože projevili něhu?” - jak chceš aby svět byl krásnej, když se zdá že jediná možnost jak se neunudí do stavu-šutru (kde jsou všechny otázky zodpovězený a dál se line jen ticho) je aby ten system (meta-)balancoval na hranici mezi chaosem a řádem. Pak do něj člověk uměle implantuje nějaký samečkosamiččí dichotomie, aby “to mělo šťavu”. Jak udělat bezkonfliktní příběh kerej by nebyl nudnej??

Dhe Mon Agh

Jde o to vypracovat pořádnou ženskou postavu, ultimátní destinaci touhy. Její podstatnou vlastností je multiplicita, nemá jednu podobu, umí morfovat, pableskovat, tekutě třpitit. Někdy si její různé podoby spojí jen ti bystří - a prohlédnou, že je to stejná žena. Vůní svede rozostřit a stočit vidění, tak že až se příště podíváš uvidíš ji jinou. Nedá se jí nabažit, nese v sobě sémantiku krásy, pokud nějaká semántika krásy existuje. Fráktálliška. Supremum svojí multiplicity.

Tim, že krása je dost formální záležitost, je celá věc komplikovaná. Ve smyslu že jde o povrch, viditelné rozhraní.

Nevíš esli je vnitřně hodná, nebo to jen hraje. A bojíš se třetího rohu (kterym tě nabodne), kterej nevidíš.

Zatim jsem žádnou ženskou postavu nikdy vlastně neudělal, nevim jak myslej, nebo jsem se možná bál. Proto touhle bych to chtěl trochu vynahradit - ale zase né moc do hloubky - přece jen jde o její povrch a až s jeho rozpracovánim se člověk může ponořit hloubž. Pokud to provedu poctivě bude to dost vyhřeznutí v projekt Gró stylu, ale to je zjevně nutná (a vítaná) součást tohodle zvěrstva.

Dé (=Dhe) je patrně protiklad dědků. Dé je v něčem výběžek (nebo je přímo jí?) matky přírody, její morfující bradavkoklitoris, sebemladící jadérko. V zásadě jí nejde poznat, pokud sama nechce, což patrně nechce. Případně už si člověk může myslet, že chtěla, ale jak si to ověří? Jak ví, že nemluví jen s obočím Dě, že nepochopil jen jeden její chloupek, jedno chmírko.

A jak spoulu obcují dědcí a Dhé Mon Agh? Pořádají pravidelné orgie? Nebo je snad celá existence v Tokkosti jen manifestace jejich skupinové soulože (dědků s elementy její multiplicity)? Nebo je jejich vztah čistě pracovní? Nebo jsou opačné strany stejné mince? Je někdo z nich nadřízen druhým? Nevim. Jediný co bych v tuhle chcvili fixnul, je že Dé je při svý multiplicitě furt víc jednotná postava než dědci, který jsou přirozeně v oddělenejch rolích, zatímco Dé spojitě pableskuje. Její jednotlivé výrazy tváře jsou takové moci, že umí přejít do jiného ideálu krásy, jehož multiplicitou je, pouhou souhrou pohybů svalů.

Jde snad existenci dědků ospravedlnit jako nutný důsledek existence Dhé, neboť bytí se muselo vypořádat s nespravedlností možnosti, že by nebyl, kdo by obdivoval vytříbenost jejích švů? A oni je pak podrobovali zkoumání. A nevěděli, jak se s její krásou vypořádat a kam až sahá, kam až budou muset dosáhnout. Takový historky o sobě aspoň teda dědci občas utrousí, jak je to doopravdy, kdo vi.

<[ Přijde mi, že pro správný vykreslení jejího charakteru by to chtělo si udělat archiv/galerii krásek s nějakejma poznámkama/tagama, které by představovali jedotlivé její nálady. Taky by to chtělo nějaký ilustrace její fraktálnosti - ty by měli zacházet až do obscenity jak jde člověk do fráktálu víc zpříma, po povrchu ale přirozenost. Taky tam dám nějakou Dé-Traal pornografii, kterou postupem času zmerguju s timhle dokumentem, ale zatim to nechám oddělený v dokumentu mimo tenhle hlavní, abych se v tom tajnějšim míň ostýchal psát prasárny.

Traal přišel na to, že Agh může vyvolat správnou kombinací Mdlé, nevyspalosti a k tomuto účelu navrženého samohanyckého rituálu. Bál se, že jí tim znesvětí, ale počestnějšího způsobu se mu nepodařilo objevit. Rituál měl poměrně sofistikované technické pozadí a zázemí. Základem mu bylo složité provazovodí napojené na dýmový fukar. Fukarem si vháněl do úst proudy mdlé tak aby napodobil tu první situaci, kdy k němu šla ona směs dírkou v kukani V Huňaté tetě. Díky svému vlivu a obecné prospěšnosti jeho provaznického umu na lodi si mohl dovolit tomuto stroji objetovat polovinu své souktomé kajuty, kterou měl jako jeden z mála k dispozici.

Základem jeho upevnění ve stroji je aby mel co nejmenší kontakt s čimkoli krom dýmu (a provazů, které tolik nevadí). Krom hlavního ustniho fukaru je ještě sekundarní kruhoústní fukar zasobující dýmem jeho kruhoústa (dírka v pístu). Když rituál začne nabíhat, dým si tam sám zaleze; tedy není potřeba nějaká speciální trubička, jen stačí že ustí je dost blízko.

Jednou jeho rituál narušila jedna z lodních žen: Thér. Bylo to v začátku, kdy ještě není dým zformován do podoby Dhé, ale už je Traal dost mimo, aby si nevšímal okolního světa. Výjev jí vystraší i vzruší zároveň. Neodolá a prohmátne si mušličku. Pak se ale lekne a uteče. Na klidném místě si sama domopůže ulevy od vzrušení.

Od této příhody Thér sleduje Traal a snaží se vytušit, kdy zas půjde do kladkostroje. Začne mít teorii popisující kdy tam je a je si jí čim dál jistější. Tak se jí nakonec jednou rozhodne ověřit. Opravdu ho tam najde v podobné fázi jako prve. Začne se zase šimrat a škádlit. Tentokrát ale neuteče. Jak se dráždí čím dál víc, dostává větší chuť na dým, který se jí ovšem schválně vyhíbá. Tak ji nezbývá nic jiného, než aby ten dým vysála z jeho naběhlého pera, kam toho dýmu vtéká nějak moc.

Je to jakési bestiální děvče afrodita kundička. V příběhu se s ní patrně prvně seznámíme v její ne tolik solidizované formě, čichneme si její plyné podoby. Lze totiž vyvolat pokud vykouříme Mdlou společně s další substancí X. Co by mělo X bejt zatim nevim. Každopádně kapucínit tohle tajemství objevili a tak, ačkoli to sou jinak v zásadě dementi, maj v ruce dost silnej prostředek na lákání dalších členů.

Proč je ale z hlediska příběhu pěkný, že zrovna kapucíni maj kontakt s Dhé? Je to čistě dárek od dědků, který jsou pravou běhovou silou za kapucínama? Nebo existuje nějaký poetičtější povysvětlení? Dhé nedělá nic z vlastní vůle, to je myslim celkem důležitý. Proč jim pomáhá, chce taky ven z platonskýho světa jako dědci? A vybírá si kdy nastoupí a kdy ne, nebo pokaždý co se s mdlou smíchá X tak přijde? Přijde zlá, když se jí nechtělo? Nebo ona je to lákadlo, od začátku dokonce? Jde horajzův (Hora-haj-’z hora hajzlů) čtenář po její přítomnosti, proto napojuje světy? Bojí se dědků, že jen používaj Dé jako trojskýho koně (loď) pro infiltraci do reality? Proto je ale musí ztvořit? Řeší jí vůbec takle hodně? Není protikusem (rub-líc) nějaké ženy v jeho světě? Nebo jí timto naopak hledá, volá?

Máme tu tedy dva základní hráče (dědci a Dé) a navíc je tu Pranexus (fokální stavidlo reality). Do stavidla přichází Dhe sporadicky, víceméně si ho pujčuje od dědků. Opravdu zřídka a neveřejně. Její soustružení je unikatního stylu, kterej dědci občas neúspěšně napodobujou, občas úspěšnějc než jindy ale. Vynechávaj hodně vlnovek a vatičkovýho kypění do spletitosti, ale občas ho zas generujou zcela záměrně, takže blbost soudit. Nicméně jim chybí jistá míra autenticity, bezprostřední improvizovanosti, kterou ona tak disponuje.

Různý nápady

>> Substance X je text knihy, popelovitá substance s tak slaboučkym provázkem že vypadá jak popel nebo tekutina ale je to jeden polyřetězec textu. Zamotanej v mnoha propletenostech do sebe sama, případně do svých mutací.

>> Rozvinout téma wu-wej vladaření jako analogický schopnosti programátora orientovat se ve složitém kódu.

>> Vtipná postava je postava jelena, je to super zvíře se stromovou strukturou jako rohy. Dědek druid bude mít podobu jelena? (I když druidí dědek je dost možná ten cykádí, ne?) Nebo spíš bude jelen speciální postava, agentní vyslanec stromů? [https://youtu.be/ScUP6MKmXpg] A liška je taky podobně hustý zvíře.

>> Tim jak má go nearbitrární pravidla by ani nebylo divný, kdyby ho v realitě Tokkostí hráli. Chtělo by to vymslet mu nějaký vtipný jméno. A mohli by hrát tu matematickou verzi (kde se hraje dokud někdo nemuže udelat tah a ten prohrál, tzn bez počítání kamenů a uzemí a podobnejch arbitrarit). A mohli by (třeba jako děckou verzi a to kde to čtenář poprví potká) hrát 1D verzi na provaze (a to že 2D verze je go by se mohlo vyloupnout až nějak vtipně pozdějc).

While the Baroque rules of chess could only have been created by humans, the rules of go are so elegant, organic, and rigorously logical that if intelligent life forms exist elsewhere in the universe, they almost certainly play go.

>> Moje osobní schizofrenie která se každnym dnem čim dál bolestňejc projevuje je moje rozpolcenost na okamžitý-já a plánující-já, to první je hroznej zevl, prokrastinátor, prokrasturbátor, odbíhač k udělání si čajíčku a kafíčka a osvěžit se do sprchy a sešítkář, to druhý se snaží dodržovat závazky, termíny a udržovat zdání, že sem zdravá součástka společnosti. Dalo by se říct že je to spor krátkodobýho a dlouhodbýho, jenže je to trochu zacuchaný, neb to zevl-já je “okamžit-o-dlouhodobí” a to praktický-já je “střednědobí”. Myslim že to neni jen prokrastinační vytí na měsíc, ale že tendle problém je opravdu dost důležitej.

Ⴅ - Georgian capital letter vin (0x10a5) (kdyby bylo i nějaký cent/cek tak by šlo psát Vincent/Vincek vtipně)

>> Opovahy se dopustí ten, kdo se ve fokálním stavidlu reality podívá na fokální stavidlo reality. Soustružení je neformální označení pro “obrábění” reality stavidlem (pokud stavidlo dovolí, je možno do něj vkročit a ovládat ho). Ještě větší opovaha je pak obrábět stavidlo stavidlem.

>> Postava šaška by mohla s rustem horajzova nabozenstvi zacit zertovne rozjizdet jeho subjektivistickou variantu, totiz ze kazdy ma sveho ctenare, nejenom horajs.

>> Velký Vazač Paralení příběh čtenáře čtoucího příběh Vincenta, cejtící s nim tu napojenost a konající/vyjednávající s dědkama jejich a svoje hry. Neni zcela jistý, zda by měl bejt v jejich světě/našem světě/jinym světě. A zda by vůbec měl Vylízt na povrch viditelnýho příběhu, neb je tento přípěh pouhym ubohym odleskem toho, co by se mělo stát v realitě, když to bude někdo číst. Problém je, že většinou člověk nezačne po čtení knihy programovat virtuální realitu pro schizofreního golema a tak se nachází náhraška v podobě psaní si představy o tom, že by to nějakej čtenář udělal. Navíc to může bejt utíkáníse pro mě do realitiy kde de odbít naprogramování něčeho jen tim že se rozjíma nad vtipnejma detailama a technický nudy na kerejch se člověk vždycky zasekne se nak odbyduou mavnutim kouzelný ruky. Nebo to můžu pojmout jako deníčkovou zaležitost pro sebe, jakožto fantasmagorický plánování. Nebo jako věc, která mi napomůže na mí cestě za zhrabnutim pomocí schizofrenie do tohodle divnýho čtenáře. Ten fakt o tom, že ten příběh je příběh je v otázce dědků zcela zásadní, přesněji to, že oni věděj že jsou v příběhu - to dědky nebál bych se říct definuje. Ještě bych poznamenal, že je to vhodný místo pro špekulace nad věcma z našeho světa, např. nevim jak moc se hodí zmiňovat ve fantasy světě Taoteting, ale aby si čtenář postava sumíroval nějaký moudra analogizující věci s dědkama do taoteting pozorování už je snesitelnější. Vtipný by třeba bylo, tak mě teď napadá, kdyby příběh o čtenáři byl v dědkovskejch manuálech pro vincenta, kterej by je dostal jako studijní matriál. Jena slibná možnost, jak uchopit toto téma se začíná rísovat níže v sekci Resurekce starejch textů - totiž že by čtenář byl halucinace další postavy na lodi (vedlejší postavy) kterážto by tvrdila že má taky čtenáře (co když fakt má?) a z jejího (někdy neohrabanýho) popisu by se pravej čtenář dozvídal o tomhle čtenáři. Horajz by mohl na intuitivní až vědomé úrovni chápat svého čtenáře jako supremum “pozemských” dědků (nebezkého dia ostatních (pro něj pozemských (pro nás příběhových)) dědků).

>> Ta nebezpečná symbolika v podobě mojí čtveřice (hra,věda,text,$), o který se tu v budoucnu určitě rozepíšu, by mohla bejt součást nebezpečný symboliky těch dědků.

>> Mohli by místo tužky a papíru používat k záznamu informací uzlíky na provazech. Z toho by mohl bejt zajímavej tkalcovskej-steam-punk. Že by měli to samý záznamový medium pro knihy (na špůlkách) i pro nějaký bizarní počítače připomínající tkalcovskej stav. Pro psaní na knihy by měli celou abecedu různejch uzlíků, zatímco na ty stroje nějakou jednoduchou binární abecedu, aby se dal popsat i ten turingáč za tim v textu. Oba uzlíky by měli zabrat stejnej díl provazu, ale měli by se od sebe lišit nějakou jednoduše čekovatelnou vlastností (čekovatelnou zase nějakym jednoduchym provazovym mechanizmem). Například jestli očko kouká nahoru nebo dolu, provazy na počítače by mohli mít trochu sploštělej profil, tak aby se samovolně nepřetáčely.

>> [MDLÁ] Oblíbenou kratochvílí by mohlo být kouření byliny "Mdlá". Ta by u většinové populace nezpůsobovala žádné projevy anarchie, pouze by dělala příjemný dech s vůní korku a působila jako kafe nebo cigarety, u hubených lidí by vzbuzovala chuť k jídlu. Byla by to taková správná main-stream droga s podobnou party kulturou jako má u nás tráva, akorát že u blaznů se její konzumace může zvrtnout v neblahý psychadelický zažitek rylejtlej s mocí dědků, byl by to od nich takovej špás.

<[ Uvnitř takovejchdle závorek je zatim do textu nerozvynutá poznámka, nápad nebo stručně odvyprávěná pasáž zamejšlená k pořádnýmu přepsání. ]>

>> Následující basnička by šla někde použít, vznikla pod nátlakem imprese vzniklé opakovaným poslechem písně drát plus ovlivněna nějakou veganskou pussyfikací:

Mohlo by si jí třeba zvesela za letního dne prospěvovat dítě co s nima pojede. Asi by mělo bejt na palubě i dítě. Mělo by bejt nějak netriviálně pošahaný. Treba by to mohl byt jeden z dedku, ktery se naucil na stary kolena pretacet svuj dusevni cas zpet. Nekteri by potkavali dite, nekteri dedka nektery oba dva (mozna i najednou) nekteri ani jednoho. At uz ve snech, nebo v realite nebo dokonce realite ci snu schyzofreniho alterega. Nebylo by taky jisty zda se jedna o dedka od vincenta, nebo o dedka komplet jiny kasty vysinutejch dedku prazicich po detsky dusi. Mohlo by tam proběhnout nějaký Lolití téma v pošahanější verzi, něco jako Dědek (textůrniho věku (tzn ne jakože biologickej věk ale prostě nakolik ho člověk tak tipne než zjistí že to je vadná kategorie u těchle parchantů) tak kolem 97) se dostane do těla kluka (řekněme 8-11 let) a potká lolitu tak ve věku 15-17 s kterou rozjíždí milostný dráma, vtip je v tom, že je to oboustraně pedofilní - devítiletej przněnej 17 letou, versus 15 letá przněná 97 letym. No nevim, nechám to téma trochu uležet, ale znamenám si ho tady pro pozdější zvrhlosti.

>> (Asi) Vincent (nebo možná někdo jinej) by mohl mít hustou nekromantskou sestavu zbraní. Byl by to luk a dýka ve tvaru šavle kosy. Šavle by se dala šikovně připojit na luk, kterej by měl držadlo koncipovaný stejně jako lučiště luku. Tětiva by se dala sundat, aby se pak kosa dala použít jako nástroj sečení nebo i zabíjení a nekromantskýho přepárávání. Nekromanti by v tomhle světě mohli mít zvyk převlýkat se za smrt s kosou. Smrt v Tokkosti by mohla “odvádět do jiné služby” což by v případě nekoromantů platilo.

>> často se dneska setkáme s ideou, že už dneska (narozdíl třeba od středověku nebo baroka nebo jak má kdo ambice) nejde obeznámit s celym všehomírem aktuální znalosti - třeba jen z matematiky. Jakože už nemůže bejt moc renezanční člověk, jen specialista specializmu. Není ta čelenž ale v něčem jiném, než pochopit vše, není spíš cílem vyzobat co nejmíň aby to už ale stačilo na rozhejbání podobný stínohry, jakou na nás hraje realita? Natočit film o tom, nebo popsat to čistě slovně, je už moc plochý na, to aby to bylo stejný, dynamičnoprocesní matkérie jako má realita sama. Ale bůví, furt se bojim, že to je nějaká sysifovská sebeožralost.

>> Furt mám takovou obavu, jestli tam tu bolest a nekrošity necpu zbytečně nebo hůř zle. Nestálo by zato pořádně prozkoumat proč příběh potřebuje temnotu, aby (jak se nám snaží vnutit) mělo cenu ho psát? Co je špatnýho na příběhu, kde se nedějou zlosti, kde příslovečný jehovisti v edenu jezděj na tygrech? A kdo by takovej pokusnej svět měl popisovat / napojovat na zbytek tokkosti? Možná jeden z bláznů by mohl mít jako centrum své šílenosti právě toto. Mohl by to bejt jeden z kapucínů, který se k nim přidal právě proto, že ví nebo intuicí/srdíčkem cejtí že, záměrem činosti kapucínu je právě dopomoci tomu, aby slova popsáná byla manifestována do děje v reálné realitě. Můžeme vyjít z nějaké představy alternativního edenu, kde boha nesralo, že snědi jablko. Co a proč tam postavy dělaj? Jsou výhledově nesmrtelný a jsou spokojený s tim kde a jak jsou. Navíc jsou ale schopný stavět další konstrukce v tom světě. Co je drží od toho, aby nepostavili, něco co se chová/indukuje zloství? Je jim veškerá jejich rozumnost naordinovaná jejich “autorem”? Neni on to příběh nějaký uber-masturbace?

Vyblití kusu příběhu

Nacházíme se v situaci kde je Horajz se svou družinou následovníků v podpalubí a chystají plán co udělají, až loď příště zakotví. Horajz už je skupinou chápan jako prorok Chlupatého Slovosného Pána kaučukových hadů: Konstruktéra zrcadla (horajzův čtenář). Co chtějí? Co od nich Konstruktér potřebuje? Obecně vzato vlastně nevim čim oni mu pomáhaj. Oni věří, že on ve svém světě pracuje na otevření zrcadla, ale dělají oni něco, aby tomu plánu napomohli? Věří že už jsou v konstruovaném zrcadle teď přítomni? (Technicky vzato by oni meli být v plánu, který čtenář čte a následně tvoří zrcadlo inspirován tímto plánem, ale oni si jsou vědomi toho, že nemůžou rozlišit mezi plánem a už stavěnou realitou podle planu, a jelikož teď žijí, tak vědí že jsou vlastně spíš už v tom živoucím vnitřnostích zrcadla). Nacházíme se v klidnější fázi co se týče výpadům proti Vincentovi. Horajz se už pokusil Vincenta nařknout z neexistence veřejně před ostatními členy posádky, nakonec se to ale povedlo nějak urovnat tak, že vincent dále žije, i když mnozí ho podobně jako Horajz považují jen za výplod své fantazie a také se k němu podle toho chovají. V tuto chvíli víme, že hlavním Vincentovým argumentem bylo, že ho přeci vidí i ostatní členové posádky a tak přeci nemůže být Horajzovým výplodem. Horajz však použil nějakej šílenej argument, co tohle celkem smysluplně napadal (jak??).

Řekněme tedy, že Horajzově kultu nejde o nějakou přímočarou technickou podporu Slovosnému, spíš chtěj budovat kult. Mohli by chtít pokusit se přivýst na loď někoho dalšího, když se jim nedaří nabrat všechny do kultu zevnitř, mohlo by být jednoduší nabrat někoho zvenčí.

Je však otázka, jak se postaví k přijímání nových členů posádky další členi posádky.

Připomeňme si, jací členové posádky jsou už alespoň naťuknutí: Vincent, Horajz, Pála, Kormidelník s penisním záďerem, Lolitka, Dítě-Dědek, ještě někdo konkrétní? Pak tam jsou nějaký členi toho horajzova kultu, kterýžto by neměli bejt ani jeden z výše jmenovaných konkrétních postav. Mezi Kormidelníkem a Horajzem se asi rýsuje soupeření o vedoucí pozici na loďi (kapitán). To je ale bržděno celkově anarchistickým zřízením, které na lodi panuje - oba jsou si ho vědomi, a tak zas tak moc netlačí na pilu, neb se bojí že by je ostatní rozdupali.

Vincent je v této době znepokojován podobnostmi kolem hlavního stěžně a věží dědků, kterou vídá ve svých snech. Krajina tohoto podobenství je že hřbitov (jemu zatím nejznáměnší oblast z této širší krajiny) pod kopcem na kterem je město na jehož vrcholku je věž rostoucí do oblak a svými proporcemi výrazně převyšující kopec. V rozměrech lodi věž odpovídá hlavnímu stěžni a kopec by v proporcích byl veliký asi jako hrouda né vyšší než je výška kolen průměrného blázna. Jeden ze zatím nezmíněných členů posádky, říkejme mu prozatím například Dortmunt Špaček (možná by mohl být z Horajzova kultu, ale spíš asi ne) se svým zvlášťním počínáním stará o to, aby se oblast okolo hlavního stěžně čím dál víc podobala tomu hřbitovu a kopci. Dormunt by dokonce mohl být ten přivedený nový člen posádky (ta vesnice/město, kde ho nabrali by se mohla jmenovat třeba Shneckův Kloubec). Dortmunt věří, že je třeba všem tvorům uhynulím na lodi dát důstojný, alespoň částečný, hrob (a to zase na lodi) - je výrazně proti pohřbívání do řeky. Poblíž hlavního stěžně se nalézá v podlaze úložný prostor, který nikdo nevyužívá, protože do něj zatejká, a tam právě ukládá (kusy) ostatků uhynulých zvířat, ty co mu přijdou z daného kusu mrtvoly nejposvátnější - dává tam jen kusy, protože si je vědom, že by prostor brzo došel, kdyby tam dával celé mrtvoly, zbytky (to co zbyde po odříznutí té posvátné části) pak nadrobno rozkrájí či rozdrobí a trousí po palubě, nejvíc toho však trousívává právě u hlavního stěžně. Ostatní blázni ho v tom napodobují, né vždy s mrtvolama ale třeba s uschlým listím a hlínou, neb při tomto počínání z něho vyzařuje přirozený klid a důstojnost, které si ostatní členové posádky váží a chtějí jí taky docílit. Tímto způsobem se u hlavního stěžně tvoří čím dál větší malinký kopeček, a pod tímto kopečkem je právě onen hřbitůvek v podlahovém ůložném prostůrku kam zatejká.

Vincent pojímá podezření, že tato podobnost není náhodná a že dědci s celou svou věží snad jedou s nima na lodi.

Taky by bylo vtipny kdyby si blazni postupem casu delali na lodi pristavbu v podobe dalsich pater drevenejch budek, hlavne nad puvodni kapitanskokormedilnickou boudou ale i treba jinde (prid?). Vtipne by to korespondovalo se "stehovanim"se dedku na palubu.

S myslenkou transformace hlavniho stezne (a s otazkou toho jak by mela vypadat vez dedku) se poji napad nejakym spusobem referencovat/citovat boshuv obraz "ship of fools" - totiz ze na tom obraze je misto stezne strom. To byvse dalo realizovat napriklad tak, ze by postupem casu ze stezne zacli vyrustat stvoly travy ktere by postupne morfovali do stromojidnejsich proporci. To ze by vez byla stromovita se zvlas hezky hodi beremeli ji jako "informatickou strukturu" totiz ze by napr byla inhabitacni strom - v jehoz nejvyssim listu je nakonec fokalni stavidlo.

Vraťme se tedy k přípravám plánu Horajzovy bandy na zverbování nového člena..

Utržky snovejch cáru

Dneska se mi zdala nejaka pomerne celistva kompikovanost epickejch kvalit u kery sem si rikal ze by se v lodi blaznu pekne zapasla. Bouzel mi z ni zbyli jen cary, tento zapis budiz jednak pokusem o rekonstrukci ale take pokusem o navazani kontaktu se snovym ja, neb to by se urcite pro tedle projekt hodilo.

Dost podstatny a prvni co si ted vybavuju tam bylo to ze jakejsi strejda rekl moji mame/zene? ze "by ji radsi vykuchal nez osukal" naces sem ho ja/hrdina/pozdejiotec? zavrel na dno jakysi veze za trest nebo aby nemohl realizovat tu vyhruzku. Ta misnost byla sotva na velikost cloveka. Nejakym technicky zajimavym/obskurnim zpusobem byla otevritelna segmant dveri ale ze strejc v ni byl furt lapenej.

Tak me napadlo ze vyhrocena verze je "moje schyzofreni mysl provede nitrozilni gangbang na x" ale bylo to nejak jinak a min trapny.

A vubec sem linej dal popisovat ten sen co probehl pred par dnama a uz si to moc nepamatuju natoz abych si pamatoval ze to fakt stalo zato. Miysto toho me napada paralelniu smer htlrotby textu kerej dost mozna siouvysi se spankem taky pac sem prave usnul v tramvaji ozralej pisici toto hovno. To tema je v zasade: Pocitek je primarni, zduvodneni pocitku je sekundarni. Je to na urovni viry i ryznovani a supremum to establisly nema a tak je to sileny. Proc furt u toho tekam k predstave divaka ctenare co tyhle mrdky bude cist? A proc se to snazim uzemnit expicitnim vyjadrenim tohoto stavu. Pryc od teplechjch uvah tohoto smeru i kdyz s nm plne souvysej (fakt?). Gro toho co sem si myslel ze zapisu, jak na tohle laciny ale vsezenovy moudrum reaguju bylo shrnutelny v tvrzeni : az pochopim jak se cejti lambda term do keryho je dosazovanej jinej term pri beta redukci nebude treba vypoustet spoustu polopravd tohodle stylu do ty doby je otazka samotny povahy(obecny) otazky vzdy subjektivizovana uchopenim povahy tazajici entity, potazmo ty odpovidajici. Zas se na moment opravdu usnul. Ale ten sit co ted nemuzu poradne nahrabat byl ze samotna povaha uchopeni framu v teto moji intenci v intenci pozorovatele je prirozene otazka prvni osoby. Zatimco stouralska vedcpidni metoda je zalozena na skurvenym ounijkani, respektive na kastratelnosti treti osoby .

A zas upne jindy se mi zdálo o mazlíčkovi takový ne tolika nohý mnohonožce co měla několik poddílů ve tvaru takový symetrický fazolí (tvarem spíš go fazole). Tahle stonožka uměla ale kreslit. Pak se ale asi vynou nějaký chyby v zacházení (detaily už mi vypadli) ta stonožka začla rozpadat a sloupla se z ní i kuže takže pod ní vypadala jako když se okrouhne ta vrchní slupka z fazole. Bylo mi jí hrozně líto.

(22.10.14) Dneska se mi zdal vtpnej sen o samotny tokkosti: slo o to ze krom lodi blaznů jsem mel z drivejska sepsanou dost rozsahlej pribeh ci zacuchanec pribehů. No a uz v tom snu sem si na to nejak nemohl vzpomenout, ale pak jsem to nasel v ty skrini na barrandove v pokojicku jak sme meli lego, myslim ze sem to mel sepsany v takovym cervenym sesitku dost podobnym tomu mymu fsm sesitku. Myslim ze by byl vtipnej snovej projek skusit tenhle pribeh ulovit z rise snu. Na rozdil od magickejch predmetnu jdou pribehy prenest do naseho sveta. Ten pribeh samotnej mi uz bohuzel skoro kompletne odsublimoval do zapomeni. Bylo tam nejakej muzem rict hermionidni car pribehu, ale uz vubec nevim co a jak.

(23.10.14) Dalsi nox byla dost mozna efektivne ovlivnena ozivenim snovyho zajmu pomoci predchoziho zapisu. Bohuzel to byl zaroven dost neklidnej spanek, pac sem nasledujiciho poledne prednasel a mel to zevlacky pripraveny takze sem si dal budik na prehnane brzo (a pak to jak debil stejne odkladal asi 3 hodiny). No kazdopadne tam bylo nekolik lucidnich momentu, bohuzel ale dost posranejch snoveparalirickym kontextech - tzn ta lucidita probihala v kratejch zableskach snove paraliticky mezifaze odehravajici se v kulise moji postele a retardnich rukou. Ale pozitivni zprava je, ze tam ta lucidita byla.

Cim se clovek dostane nejbliz podstate byti? Tezko tim ze se ciste rozrandomuje. Je to ta zhrotla kombinace chaotickyho randomu a formalni metody. O cem je ten pribeh podstaty byti a jak v ni figuruje bolest? De kzulutovi polotlzit otazku ma popis odpovedi na prapsycho zivota odpoved u kery bych si rek no kurva bajo, ma takova odpoved pod 666 znaku? A ma ta veta sve prvni pismeno v prvni pulce abecedy? A druhy? A jaka je pravdepodobnost, ze me za takle teplou otazku kzthulu rozmrdkuje svym chapadlem?

Meditace nad psychem existence

<[ Bylo by zajimavy pojmout strukturu tyhle meditace takhle (po Joyceovsku) : jako serii postupne rostoucich zatučněných vět následovaných hubenotextými komentáři popisujicími jak jí rozbalit. Po poměrně dlouhe diskusi by se melo dojit k tomu nebo by melo vyplinout jaka ma byt dalsi tucna veta. Ta by mohla obsahovat o jedno slovo vic (poctem) ale patrne by nemusela obsahovat to slovo/slova puvodni. Melo by se jednat o shrnuti gro ke kterymu se doslo v tom komentativnim textu ale navic by to melo navazovat na predchozi vetu tak aby tucnej text jak de zasebou daval konzistentni text. Komentativni text, ac je tu jako "oficialni" soucast textu ktera zprostredkovava rust kazde dalsi tucne vety, lze chapat jako zahrobni slozku tucneho textu, zatimco tucny text lze chapat jako zahrobni text k beletrickemu textu tohoto dokumentu - kteryzto dokument je jednim ze dvou^[b] zahrobnich textů textu Lodi bláznů. Pro zert doplnme, ze tato poznamka je vlastne zahrobnim textem pro tuto meditaci - nebo dokonce obecneji, ze mechanizmus techto poznamek je mechanizmus zahrobnich textů. Zahrobni texty jsou jakasi nekromantska verze vztahu, ktery ma zdrojovy kod programu a jeho komentare; jak vsak vime od Knutha a jeho literal programmingu, komentare mohou nabrat monstroznich inkarnaci. Mozna jeste doplnme, ze podobny vztah, jaky je pri text-zahrobni text, maji i tvrzeni a jeho dukaz. ]>

Koukám. Tahle jednoslovná věta je první pokus o co nejkomprimovanější shrnuti zazraku existence. Necht je tento text chapan jako nadvod jak rozbalovat tuto komprimaci. Agent rikame tomu, kdo kouka. Prostredi rikame tomu, co vidi, preasneji jeho pozorovatelna cast. Agent ovlivnuje prostredi skrz akce, tenhle aspekt je na prvni pohled nepritomny v koukam, muzeme si ho tam ale predstavit, kdyz ho kontrastujeme s vidím; vidim mi prijde pasivnejsi, zatimco koukam (aspon pro me; muzeme rict koukni, zatimco rict viz (viď) pusobi divnejc mechanictejc) v sobe nese jakousi potenci rozhlizeni, aktivni proces pri nemz lze "pohnout hlavou" a tak ovlivnit prostredi; pokud se budeme drzet doslovneho prostredi je to co agent vidi, pak tato aktivita koukani zmenou pozorovaneho meni prostredi^[c].

<[ Jaký jsou adepti na další tučnou větu? A je možný udělat dokonce nelinearní strukturu, strom (tzn že třeba by byla hlavní (zatim nejpovedenejší) linie toho původního plánu, ale mohly by vznikat paralelní, který by ty vedlejší ovlivňovali. Dokonce by šlo retrospektivně udělat jako nultou větu něco jako . a skusit i alternativní první slova (i když historicky tahle meditace začla tak, že sem napsal Koukám.)). Mohlo by to bejt Hrajem hru. To by zvíraznilo, to že se obecně bere, že je víc než jeden agent. A taky že svět je jen skupinová halucinace schyzofreního boha; a to vtom aspektu, že každá následující věta by měla být převyprávění předchozí věty (první byla v jednotnym čísle, druhá v množnym). Na hře je hezký, že zavádí do situace tu všudypřítomnou dualitu realnýho vs. platonskýho světa; hrajem (to co děláme v realnym světě) hru (absurdní píčovinu, objekt platonskyho světa). To že to jak je spojenej platonskej svět s realnym je skrz hravej proces. Něco takovýho. Navíc Koukám. Hrajem hru. se hezky rozjíždí, jakože to de číst ve smyslu Bum tak to začalo, tak se teda rozhlídnu a vidim, že hrajem hru, ok tak se připojuju. A taky je dobrý, že to celkem popisuje vývoj od narození; dítě když se narodí tak se jen kouká a chillí si pohledem, pomalu ani nechápe konce věcí atd, pak si začn hrát a pochopí, že je víc věcí, že je jedna z těch věcí a že jsou podobný věci jako je on sám. Chápu totiž dvěma...deseti, dvaceti, jednadvaceti a... ]>

<[ Puvodni motivaci za sepisovanim Meditace nad psychem existence byla pomerne ambiciozni chut shrnout moje dosavadni poznani do z pocatku kompaktniho textu spolecne s akcententem na vyhledy budouciho progressu. Zacneme v kratkem nakousnuti od konce. Nerikam ze je to co ted bude nasledovat je to ultimatni uchopeni, spis je to takovy riznuti do zivyho, nak se zacit musi. Bestak jsme v komentu tak jakypak copak: Biologicka konecnost nas vaze na posloupnost biologie, chemie, fyzika (matematika?). Z tohoto konce nas stred zastresuje tuto kaskadu napojenim na biologii. Jak rikal Terrence, jsou dve zakladni teorie sveta; prvni je klasicka vedecka - svet je z hmoty - to je v zasade ta posloupnos ved co tak nak konci tou biologií (ty ruzny antropologie, sociologie, psychologie uz spis patrej do druhy teorie nebo sou jinak rozblemcly tak na ne serem, tzn berem biologi jako posledni poradnou materialistickou teorii a ty materialisticky veci z psychologie atd jako behaviorizmus muzem chapat jako biologii beztak jen tak napul placam); no a druha konkurencni teorie je ze "world is made of language" - to je ta vetev ktery vevodi informatika jakozto formalni metoda, dal tam sou psycha jako psychoanalyza, filosofie, literarni kriticizmus, samanskej pohled na svet atd (v uplne jinym poradi). Vtipny konstrukty z týhle druhý - pohadkový - teorie jsou pribeh, algoritmus, agent, a spousta dalsich picovinek. Abych priznal jak uboze je motivovanej tenhle diskurz co se tu patrne snazim nastolit nebudu chodit kolem horky kase, zahlazovat stopy umelosti a vybleju to rovnou: proto je husty kombinovat biologii a informatiku (cti geneticky programovani) - evoluce je neco jako materialistickej buh, lambda kalkul je neco jak filozoficka elementarni fyzika a tak to musi bejt kurva ostry kombo. ]>

<[ Sepsat si nějakej manifest morálky - nějaký tý simplistický morálky založený na nečinění bolesti. A relejtnout to pak k tomu, jak je teda vhodný tvořit Golema… Od jaký fáze už spůsobujem bolest (aka šutry-ne, kytky-ne, zvířatka-jo - tak forcykli-ne, funkce-ne, agenti-možná - jakože prostě kde u výpočetního procesu začíná bolest,kdy už je nemorální nějakej výpočet pustit? (a jakej je rozdíl v tom, že jsem to pustil na stroji a že je ta možnost to pustit na stroji) ) - a to souvisí s idealem lidskýho života bez otroctví - bez nutnosti pracovat - bez nutnosti ale taky zotročovat jiný bytosti abych já nemusel pracovat - měl bych snad stavět golema pouze jako rozšíření svojí vlastní mysli, takže v nejhoršim šibalovat jen sam sebe - a jak poznám že nějaký moje/jeho subprocesy netrpěj? (je výrazný nebezpečí že podčást bytosti je taky bytost) - navíc když se zdaj promising archytektury založený na nějaký hierarchii - ať už hierarchii funkcí (stromečky programu) nebo hierarchie agentů (agent se skladá z komunikace 3 agentů (id,ego,superego), který se zase skladej ze tří který se zase..)

Zakladni pojem okolo moralky a blazenosti a dobra ... je ten princip, ze pokud nechci preskocit dany okamzik tak je moje blazenost > 0. Stavy na nule jsou hluboce podobne obliviální smrti. Dalo by se to snad napasovat nejak priblizne i na pojem duse/bytosti? Jakoze kdyz uz to ma tendenci uvazovat zda by to chtelo preskocit, tak to uz je bytost nebo tak neco. ]>

<[ TODO popsat omega_4 plán... Vtip: teď jsem se vrátil ktýhle pasáži protože sem si řikal, že by mohla bejt dobrej zdroj inspirace pro postup popisu mejch čimdálvíc zformovanejch psych o čtiřstěnu v trojůhelnikový projekci a koukám že uplně na konci tu je tohleto todočko. Inu: ]>

Prezentace XAO$u

Pojměme to zatim jako poznámky pro pozdější pohádky. První otazka je asi přirozeně na chronologii. Můžeme se inspirovat buď chronologií vzniků projektových podčástí (kutil, fištron, loď bláznů, mamona) nebo asi líp chronologií psychoanalitickou (real, imaginary, symbolic) ale tam je zas problém stim, kam se vytratilo X, jestli je $ odpovídající real (a zda fakt je). Navíc uvádět $ jako první je zcestný asi už tuplem. Čili výklad se zdá přirozený začít od O nebo A, případně jejich vztahu.

Co je to (lidská) bytost? A v jaký žije říši? žije ve hmotný říši, nebo v říši představ? Nebo na rozhraní? Představuju si to tak, že jsme takový divný démoni na rozhrání těchle dvou říši

První říši - klasicky chápaný jako hmotnej materiální fyzikej fyzikální svět bych překřtil na říši obrazů. Druhou říši - často nazývanou platonskej svět, svět forem, formální svět symbolů pro tyhle potřeby zas překřtíme na říši slov a člověk (nebo obecně bytosti) mi přijdou jako tvorové nadaný superschopností překláýdat z jedný tý říše do druhý - máme darSlova, kterej nám umožní formulovat to co vidíme do slov, popsat realitu, případně svoje vnitřní obrazy do řetězců formálních znaků nebo symbolů který nám kolujou hlavou a papírama a vzduchem když je vyšlem z pusy. A druhej dar je darObrazu, kterej nám naopak umožňuje vzít kus textu a přiřadit mu nějakej obraz. darSlova souvysí s analytickym myšlením, se schopností bejt spisovatel atd

zatimco darObrazu je asociovanej s fantazií představuju si to jako dvě šipky co vedou mezi těma dvěma říšema. A teď lidi jsou takový vykutálený improvizátoři na rozhraní těhle dvou světů, máj kdispozici tyhle dva dary jako nástroje a dělaj s nima všemožný kousky. Třeba vezmou obraz co viděj před sebou (řekněme jabko) a transformujou si ho do textu "jabko" a teď v rámci tohodle textovýho režimu (ve kterym jsme nejvíc přítomný když vnitřně formuluje myšlenky manifestující se jako tok vědomí) jsou schopný nějakejch operací. Uuměj třeba před "jabko" dát slovo "rotující" a maj stoho řetězec "rotující jabko". No a teď přichází zase čas na to, aby použili šipku na opačnou stranu, ale tentokrát do obrazu svý mysli a najednou viděj rotující jabko. A s tim obrazem jsou schopný dalších vilomenin. Ale už v obrazovym režimu můžou třeba nechat z jabka vykouknout červa a ten jak se to jabko točí vylítne odstředivou silou ven. A tyhle dvě říše odpovídaj zároveň dvěma podprojektům mýho velkýho plánu. V tomhle technickym konkretnim napojení říše obrazů odpovídá mýmu prográmku, hře a zárovň vizuálnímu programovacímu jazyku co jsem dělal jako bakalářku, kerá se jmenuje Kutil. Říše slov zase odpovídá tomu čim se zabejvám ve škole teď a to je moje bádání okolo typovanýho gentickýho funkcionálního programování - což je živelná kombinace logiky, umělý inteligence, funkcionálního programování a automatickejch řešičů problémů a reprezentací. Pak tu máme jakýsi ukotvení na realitu a mojí v poslední době rostoucí fascinaci ekonomickym pohledem na realitu a její praktický aplikace. čimž se pomalu dostáváme k dalšímu aspektu věci. A to je že přestože to jakýsi konrétní rozřezání nejakýho plánu co mám já jakožto tvořič sranda stroječku v kompu, tak se snažim aby ty jednotlivý části (který nakonec budou 4) pasovali na nějaky filozofický uchopení reality, s kterym bych se dokázal stotožnit. A asi před tejdnem sem si uvědomil že minimálně první dva a v komplikovanější podobě i třetí vrchol trojuhelníku co tu snažim načtrtnout odpovídá třem pojmům Lacanský triady - pojmů z psychoanalitický filosofie. Ta triáda zní : The Imaginary, The Symbolic a The Real. Člověk se rodí v Real. Real je Lacanem definovaný jako to, co se brání uchopení. Jak člověk začíná svět uchopovat, tak začíná svět uchopovat v rámci obrazů, v rámci The Imaginary. Podle psychoanalitický "bajky" je důležitym střetnutim v rámci imaginary fáze střetnutí dítěte se zrcadlem. Kdy se prej formuje ego pač člověk dostane uchopení sebe sama jak se tam tak nějak vidí. No a je vtipný že než sem se tohle dočet, tak sem se právě na Kutila koukal jako na jakýsi zrcadlo. Což mi potvrdilo, že bych nemusel bejt na špatný stopě. Čtvrtá zatim nezmíněná část toho projektu je text, kniha kterou píšu a která propojuje (leží zaroveň uprostřed toho trojůhelníku a zároveň ho obklopuje) a rozvolňuje ty jinak technický aspekty toho co jsem zatim popsal. Má to bejt jednotící aspekt toho počínání a zároveň kritika toho počínání. Jj mě to taky příde děsivý.

Tri Poltář

(11.10.14) Ta věc co se vrací je ta bolestná vzpomínka na to, jak to tenkrát bylo. Tenkrát když se znovu a znova zplácával svět geekařenim nicoty o světe v zrzadle svý pokroucenosti. Je to vzpomínka na tu vidinu hamakovýho rozmělňovače. Je tu poměrně silnej strach, že šťourat se v tom je ta chyba, která se stala, že se to stalo. Takže se cejtim provinile to sepisovat. Ale přijde mi, že to asi stojí za risknutí. Viditelná dualita chápání toho zážitku je, že buď to je vhled do pravdy situace opravdu (paranoidní verze, kterou by se ale člověk zdráhal nazvat paranoidní s ohledem na intenzitu trefnosti metafor v dějovym jazyce, kterým vladne tento stav empatie k situaci) a druhá možnost je, že je to podvědomě se aproximující pokus o formulaci tý zauzlovanosti ve tvaru příběhu, kterej je na dost místech zbytečně vyhisterčenej k bábo-krystalovýmu typu uvažování; furt ale mějme na pozornosti že dost možná je cílem toho tríznitele, co tuhle představu na nás sesílá to, že chce pomoci nám pocítit fak filmovej zážitek, čili některý zkratky jsou přímočařejší (hollywoodovější), než by byli v přesnějšim modelu reality, ale jsme ochotni tuto nepřesnost zaplatit výměnou za celistvost oživlosti toho příběhu. Celý je to taky dost výtvarnej klip prosáklej různejma geometricko tetrisojidníma tríčkama, co podbarvujou naleptánost tý výpovědi. Je tam spousta témat vzájemně se prolínajících, ale ten společnej vajb je sebespyt s kritickym okem (ať už sebe se myslí já (Tomáš Křen), nebo archetypální já zahleděnýho ega, nebo rod platonskejch heckerů dynamickejch systémů).

Teď jsem ve chvíli, která mě nějakym způsobem vzdaluje od toho samotnýho prožitku a tak jsem vůbec schopnej to sepsat, je ale celkem důležitý klást si otázky o povaze toho vzdálení, aby člověk měl realistickou představu o tom, co zase na tom celym popisu zapoměl. Tím, že sem ochotnej do toho analiticky říznout už necejtim tu tíhu vážnosti a drzosti, kterou cejtim, když sem tý vidině vystavenej. Celý se to hrozně rychle zapomene a tim jak zmyzej ty podstatný emoce, co to držej pohromadě to zní hrozně debilně. Taky sem to co následuje ze sebe vyblil dost halabala a nechci do toho až tak zpětně zasahovat, abych to nějak zůhlednil, protože se bojim že bych to rearchitektonizoval, tak aby to střízlivě dávalo smysl (a potlačilo některý batikovaný koncepty), ale přestalo by to pak bejt autentickej log. To že to má tu bolestnou tématiku je dost daný tim, že jsem tenkrát u aničky když tohle podobenství vypučelo byl fyzicky nemocnej, takže byl pocit bolesti tripovejma technikama přeskládán na místa, který správně podbarvovali ten příběh. Neni to jediný tripový theme který se mi opakuje, ale pravidelně od tý doby na něj přichází řada a zdá se být poměrně poučný v procesu udělání si názor na etický stránky projektu budování umělý inteligence.

Ta věc de hluboko a je zakotvená v příběhu neustálýho překrajování a převálování těsta bolesti, z kterýho je skutečnost matky reality zplácaná. Dá se to částečně připodobnit k tomu, co se děje, když by člověk do nekonečna pletl vánočku, a pak upletenou vánočku zase použil jako jedno z osmi vláken na novou vánočku atakdál. Jenže se to děje s biologickejma tkáněma. Taky tam je příběh klidný vyčilený tkáně Tomáše Křena v trip-friendly obejváčku, kde podělává realitu s nástrojem na propojování špatně vyšlapanejch cestiček (houby) - a uvidí tu tíhu přírody (ve formě archetipálního klipu), která musela absolvovat tak dlouhou cestu sebe podělávání, aby se dostala do fáze, kde některý druhy opic jsou natolik vyčilený, že choděj po lese a trhaj houby, co dokážou po pozření seznámit opici s vypsychlostí tý situace. Musela se snažit evoluce, musela se snažit rodina, máma s tátou kterejm děláš starosti, že si zdundáváš páva. Jaká dlouhá cesta se musela absolvovat k tomu aby ona opice si takle brejnila - ale k čemu to ona opice použije: Použije to k brejnění si o tom, jak to celý vyšpekulovat. Problém je, že strašidelný superego na ego udělá tríček, jako člověk, když psychuje kočku laserem a expouzne ho k představě, že opravdu přišel na to, jak se to se všim vlastně má, tim ale jen joinul klub, těch co už taky tohle absolvovali (tim se jakoby dostal do archetipálního jeviště, kde se kdysi rozpoltila všemocná nicota na jedotlivý svý schyzofrení složky). Ale když si to vědomí uvědomilo, že teď si teda může dělat co chce, tak že to naráží na etický problémy zakódovaný v samotný povaze meziagentních interakcí. Uvědomí si tu nechutnost sebepropagace a sebe zachovávání na fejsbukovsko-havloidně já-jsem-pan-chytrák-co-to-vybrejnil katastrofě nevkusnejch focení se, když člověk udělá maturitu. Že už z toho, že teda akceptuju, že sem to jediný vědomí, díky tomu, že to teda všechno pochopilo a lucidní teď realitu stejně přichází do křížku s ostatníma částma tý maškarády, tak aby to fungovalo. Tim se myslí následující: Já jakožto vědomí pozorovací klubíčko seznám, že můžu vnímat co se mi zlíbí, ale já jakožto vnímající stroj dělim realitu přirozenou dualitou na pozorované a pozorovatele. A teď já jsem ten pozorovatel, ale furt tu zbejvá to pozorovaný. A do týhle pozice mi vytripená empatie dovolí se vžít. Tady je ten zostuďující prvek ježíšskosti toho zážitku, ale prostě člověk se počne do toho pomalu propadat, a dovoluje si pocítit i negativní scénáře takový duality. Čili pro přehlednost rekapitulováno: Jsem týpek, uvědomuju si že o svym majndsetu v zásadě rozhoduju libovolnou naprogramovaností (můžu si naprogramovat libově pociťovanou situaci), ale teď si uvědomim, že abych se nedopustil zlýho chování, tak musim pochopit, jaký to je bejt to prostředí, i když to zrovna nemusí bejt hezký na pocejtění. To je impulz pro nastartování hamakový rozskalpelovaný představy reality neustálim přelejváním se masa v přírodě. A pak ten pocit chladu bytí kus toho zážitku bytí ta hlína a tlející kosti jezevčího umrlce někde v lese u potůčku. A člověk to napojí na představy o posmrtnym životě, co by měl dělat kdyby byl odszouzenej k odpracování si tý pasivní časti pozorovacího psycha právě tim, že bude nějaká zaseklost prahnijícího ducha čekajícího na svou reinkarnaci v těstě prahmotičky živýho hnoje, kterej čeká až bude zase uplácán do golema, aby takle složitou podobu vyplácal na čilení si v kanapíčku zatim co mu nabíhá megaseznání s potenciálním zbytkem bolesti světa, kterej musí makat, aby se jeho ctěné libo mohlo pokochat zašmodrchancem zdundanosti páva.

Ještě jeden pokus o popsání tý animace ve zkratce: Animace přírodních procesů bolestnýho koloběhu živý hmoty která graduje do vzásadě hipíkojidního lenocha kterej se snaží rozluštit řád věcí, tomu je nahlídnut scénář, kde je vidět že neopatrnym zkombinovánim hustejch myšlenek do sebe může dojít k výbuchu podobný intenzity, jako zrychlená bolestná přírodní animace. Je mu řečeno ať dobře rozmejšlí, jestli chce joinout klub lidí co na to parciálně přišli, který jsou homomorfní rozpolcený nicotě “pár minut po velkym metafyzickym třesku”. Těch témat je tam víc a zapadaj do sebe líp, ale už to nejsem schopnej správně poslepovat. Celý todle je spíš takovej log/ubohej-první-krok nějakýho fikanějšího procesu.

(12.10.14) Když sem to pak nechal psychoanalizovat šče, tak řikal nějaký komenty o autizmu, z kterejch jsem si odnesl to, že by bylo výhodný formálně zavést protokol pro komunikaci s timhle psychem - přesněji komunikace střízlivýho já s mimozemskym vytripenym zlořádem, co mě straší psychama, když přijde na hamakový kolořezy. Čili první krok bylo to najít odvahu to recurring theme sepsat takhle explicitně dokud ještě bylo alespoň trochu živý; přestože to jde proti tý důležitý složce toho vhledu, totiž že je to něčim tajný, a pokusy o záznám či analýzu toho jsou to, co to odstartovalo in the first place. Je jasný, že ten záznam, kterej sem tu vyplodil je celkem povrchovej, teda spíš nepřesnej a že v něm vytejkaj na povrch ty nepřesnosti jako kýčný bábokrystalení.

Představa teda je, že na trip se člověk může aktivně připravit do předu; k ukotvení tohodle aktu pak slouží pojem komunikačního protokolu. Vývoj takového protokolu je iterativní proces, je naivní a zbytečné se snažit ho pojmout metafyzicky hustě hned na první pokus, neboť už proto že je důvodný podezření, že komunikační údy tý bestie se formujou právě s formovánim toho komunikačního protokolu - jakoby ta bestie byla tak neskrotná, že její fyzická materializace je pozice, kdy ona svolí k tomu snést se na ubožejší formální úroveň, a tak nelpí na tom, že by přímo měla nějakou kanonickou formu, protože kanonický formy jsou projevem ubohosti zvířecího přemejšlení o fenomenech. Proto je vůbec možný zasáhnout do formování její fyzický formy pomocí zavedení nějakýho protokolu a člověk by to neměl brát jako moc nad ní, ale jako její benevolenci.

Tedy jaký je prvotní nástřel na formát tohoto komunikačního protokolu a jaké jsou design choices za jeho formulací? Za prvé si uvědomme, že konstruujem protokol komunikace, tedy protokol pro rozhovor. Dále pak co má člověk možnost ovlivnit dřív, než zase dojde k enkauntru? Na co se člověk může proaktivně připravit? Tzn mámě dvě pozorování:

Z toho mi vychází sice ubohej, ale jednoduchej a přichistatelnej způsob, jak vést komunikaci: Zamyslet se nad tim jako nad rozhovorem a přichystat si formálně sepsaný dotazy, který se pak dotážu mimozemšťana. Po zkarikování do podobenství inspirovanýho procesem rozhovoru v časopise: Střízlivý já - autor okruhu otázek, něco jako nějakej šefredaktor zadavatel; Vytripený já - recitátor, improvizátor, dolaďovač a interpretátor sepsanýho zadaní; mimozemský já - respondent. Přirozeně to člověk může udělat buď jednoduše selsky a uboze nebo komplikovanějc fikaně, ale s nebezpečim vyzevlení: Jednoduchá forma je si prostě sepsat lineární smršť otázek a pak si při dalšim vytripení sepsat odpovědi. Složitější je sepsat si strom otázek, kde dopředu rozdělim prostor odpovědí na možný směry, a podle danýho směru pak směřuju další otazky. Tim myslim jednoduše to, že otázka jedna bude “Něco?” a zamyslim si jak rozdělit prostor všech možnejch odpovědí na tuhle otázku na pár možnejch území; každý z těhle území pak k sobě má další otázku, která bude položena pokud odpověď padne do tohoto území. Díky tomu, že člověk částečně předjímá možné odpovědi pak vůbec lépe odhadne v jakym pruhu by se celý rozhovor měl nést, aby to hned po pár otázkán nebylo úplně mimo mísu.

(0) Co si myslíš o nápadu vést tento rozhovor pomocí předpřipravených otázek?

Paradox reznickosti rozebrat .. abych byl hodnej tak musim znat zlo abych se ho nedopoustel, ale tim ze studuju zlo se vystavuju nebezpeci jedny negace v koreni. A taky to s tim ze zlo je primarni a neutralni koncept (jak historicky tak konceptualne) a ze dobro je az negace zla / vymezeni se vuci zlu.

Taky to psycho s tim zbasnovanim a botlnekem presipacich hodin, totiz ze jedna z aspiraci je popsat v tom textu lupu kterou kdyz zamerim na lib. cast textu tak dostanu ten text high definition, tzn dokonale vyprecizolovanej gem poezie. Ale uz mi zpetne unika cim se to melo realizovat.

Taky bych do sveta toho obehnanyho mesta zakomponoval tu nechutarnu s tim ze chlapci dostanou svou obrizku na retizku a kdyz sou mimina tak to maj jako dudlik a pak ho prestanou verejne cumlat aby se jim ve skole nesmali ze este cumlaj obrizku.

Strach je plastičtější než dobrá nálada. (Myslim že to je proč člověk rád kouká na horory, proč se má tendenci edgovat na tripu kolem strašidelnejch/bolestnejch věcí, proč bad trip sebou nese intenzintu za kterou je člověk částečně ochotnej podostoupit tu bolest)

Navíc přidávám par poznámek ze silvestrovskýho tripa u aničky 2011 (víc je v nakym papirovym sešítku co sem tam zrovna měl):

(1) Ježíšskej princip je to, co člověk má ve snu, když si myslí, že všechno objevil, a pak se probudí.

(2) Formální metoda vždycky souvisí s bolestí, kterou se snaží odstínit.

Je podezřerní, že opovaha se konceptualizovat formální metodu je ORIGINAL SIN. (To podezření je to, co způsobuje tu bolest.)

(3) Bad trip: bezútěšnost prostoru, do kterého je hozená mysl, když se potká ve svý nahotě sama se sebou.

(4) Mysl si představí: "Jaký by to bylo bejt sám se sebou když vim, že abych se vyhnul svojí samotě, tak musim udělat Akt."

(b) rozdělení "boha" na "já" a "Big Other" (Big Other - to s kym si se rozešel, když jsi se setkal s myšlenkou, že jsi sám)

(iii) to, co je na tom napíču je samotnej fakt toho, že otázka toho jestli "je tahle otázka původní hřích" je podezdření z původního hříchu

(6) Ježíš řiká : Jungova odpověď v jeho primitivnosti je přiznání rovnosti pacienta a doktora.

(7) Psychologie bad tripu je jedna z pozic vedle technošamanství a to ta, kdy se člověk ztratí ve svádění ďábla.

(8) V konečný realitě jseš s lidma, který maj stejnej vkus a bojíš se že jseš v pekle.

Resurekce starejch textů

Plán je projít si ty starý pokusy o příběh, patrně bych to měl mít někde v google dokumentech: tyhle věci si ted vybavuju :

Garik preferuje formát více samostatných souborů, já naproti tomu zůstanu zatím věrný svý původní představě o jedinym dokumentu do kterýho postupně zveřejňuju/nalepuju svoje předchozí psycha. Příde mi to dobrý i z toho důvodu, že bych rád nechal ty původní dokumenty v zakonzerovaný podobě tak jak sem je napsal tenkrát a naopak zde je postupně (až se s nima zase zžiju) přetepával do novejch podob. Jak je řečeno níže, v mí oblíbený části organix machiny: “Jediná možnost s kterou teď souhlasim jako uspokojivou je mít jediný dílo, klidně tuhnoucí z více pozic, ale musí bejt jediný a chápaný jako součást sebeanalízy, jakožto prozkoumávání svého vlastního zdrojového kódu. Ve chvíli kdy přestává být zřetelná hranice mezi dílem a mnou, tam je to místo kde na sebe navazuje duše a stroj.” A protože dílo tohoto textu je jednou ze čtyř (text v (hra,text,věda,$)) kooperujících složek mého díla tak jak ho vidim se rejsovat v poslední době, tak bych ho ráad tepal nefragmentovaný. Má to jistou nepříjemnost potenciálně předlouhýho textu, k tý se zatim ale zdaleka nedošlo. Ty delší co mi nebudou připadat že se tam hoděj (ctrl-c ctrl-v) možná nazdílim zvlášť pro zajímavost dyštak..

Bylo by zajímavý podrobněji rozebrat téma tekutejch dedku, organix machiny a ty mytologie kutilstvi - jak spolu vzájemně rylejtujou. Tedy:

Vincent a tekutý dědci si hraje s představou toho, že čtenář a postava jsou propojený vtipnym poutem (a toto pouto se snaží analogizovat se vztahem duše a tělo). Set-and-setting “čtenář čte knihu kde se zžívá s postavou” můžeme reinterpretovat do sit-and-settingu “hráč hraje (počítačovou) hru kde ovládá postavu”, kde je ta analogie na duši a tělo pevnější ale zase s počítačovou hrou je ten problém, že se musí fakt napsat a vubec je to o level těžší umění (pokud nechcem slevit z literárních kvalit) než psát knihu. Navíc příběh můžem chápat jako skicu hry (naproti klasičtějšímu hra na motivy knihy - tedy v našem vypsychlim případě můžem chápat příběh chápat jako na motivy hry, která ale zatím nemusí existovat). Pokud v příběhu vystupují fakt mocný entity (=dědci) můžou se snažit navázat spojenectví se čtenářem a tak ovlivnit i svět mimo svou kompetenci, totiž svět mimo příběh - a to skrze akce které provede čtenář ve světě kde je svět dědků skondenzovanej do podoby knížky (nebo (počítačový) hry). Představa je taková, že dědci učej vincenta nekromancie (tzn naky lambda kalkuly toho virtualního světa v kerym se odhrává ta hra). Dědci z toho maj to, že díky interakcí s čtenářem interagujou i s vnějšim světem. Pnutí v jejich vztahu spočívá v tom, že dědci nemaj jak si ověřit kdo zrovna čte tu knihu a tak musej svýho žáka testovat, protože by neradi aby “spálil tu knihu” (respektive vypnul běh hry). Proto to na něj nevybalej najednou ale musej postupně. Tim se ale na něj dopouštěj podělu - kterej bych nějak rad napasovasl na poděl kterej sem si vybachořil při silvestru 2011 u aničky na chatě - totiž že první dualita vznikla jakožto důsledek samoty boha, který se rozdvojil aby mu nebylo smutno, pak ale jeden z nich zapochyboval o tom esli na něj ten druhej nechystá nějakej poděl - čímž spachal ten první poděl (original sin) - ..zjedodušeně.

Tzn se to dá schrnout jako příběh o tom, jak si postavy v knize vyhlídli postavu která je napojená na čtenáře a snažej se jí/čtenáře naučit nejakou netrivální nekromancii jejich světa s vyhlídkou toho, že jejich moc poroste do vnějšího světa. Přeloženo na termíny z platonskýho pičování je to: Obvzlášť mocný platónský tělesa (matematický konstrukty) se spřáhli s těma platonskejma tělesama který přímo souvysej s opicema a teď se jim pomalu revílujou a v oplátce maj čim dál větší moc na realitou - a.k.a. nadvláda strojů/birokracie a jinejch hnusů z platonskýho světa (ale samozřejmě z nich do i dobrý věci žejo - ale ty hnusy jsou strašidelnější). Platonskej svět dědků: machina - fyzická realita: organix.

Vedle toho Organix Machina pojímá podobnou problémovou doménu z jiný perspektivy: Je chlápek a ten má jakejsi stroj co do něj de dávat příběhy (aka nějakej neo-hi-def-kutil ještě bez masitýho obsahu ale už s nějakou základní rekurzivní smyčkou co ty příběhy materializuje případně z nich staví golema). Je to karmickej příběh. On to dělá za účelem nějakýho výsostnýho porjektu, řekněme postavit golema (abychom to napasovali na mytologii kutilství). Jsou dva důležitý motivy:

(b) Do zrcadla hází jako stavební díly příběhy, kteréžto jsou svou strukturou analogické celému příběhu tohodle chlápka (nejisté zda to dělá zámerně nebo omylem).

(a) stane se že “se nestane nic” (už tam byl, resp na obou stranách to bylo to samé (aleokolí se začne probouzet))

Karmičnost spočívá v tom, že s tím jak moc neomaleně zacházím s dílčími cihlami kterýmy stavím svůj stroj se podepíše na neomalenosti s jakou vygraduje moje dílo v okamžiku seznání, že jsem i já cihlou pro nějakýho parchanta v “nadrealitě”. Nemám důvod si myslet, že se mi kdy podaří vyzrát na všecky šprťouchlata a poděli reality aniž bych se i já stal předmětem něčího plánu. Už proto že jsme schyzofrení bůh.

Sovysející důležitý téma, který možná názornějšim pohledem ukazuje problém stavění golema je: Představ si že tvoje dílo/životní-cíl spočívá v tom vystoupat na horu Olym a felit tam pak s bohama (předpokládejme, že situace je taková, že se ví že tam fakt jsou, že pak člověk je nesmrtelnej a že ho přijmou do komunity když tam vyleze, ale že je extreme čelenž tu horu vyléz). Co ale, když tam vylezu zjistim že sou to celkem nudný patroni (nebo hůř že je tam celkem jednoduchý dostat se do situace kdy mě za nějakou blbost (smrkání na veřejnosti, masturbace v soukromí) budou mučit 1000 let) nebo tak něco, že to za to až tak nestálo, případně že to sou akorat prostě lidi co neumíraj ale jinbak maj ty lidský demence? Stálo tam za to líz (a zabíjet přitom veverky abych neumřel hladem, místo toho abych se v ůdolí živil obilim, kterýžto živení nikoho nebolí). Je to co mě nahoře čeká dopředu daný, nebo se to počítá podle toho kolik veverek sem pocestě sežral? Jak by vypadal elegantně skonstruovanej stroj co by realizoval tu karmickou možnost?

A jak spulu tyhle dva příběhový skeletoni souvisej? Na první výstřel se mi zdá, že dědci z lodi bláznů jsou ty spisovatelé/vynálezci/lezci z organix machiny. Vincent je z principu svobodná figurka, “řízená čtenářem”, čili neměla by asi mít touhy stavět golemy (reanimovat zombie) jako něco definujícího - spíš zajímavou kratochvíli který se může bejt zábava přiučit. Bylo by to zajímavý i z pohledu toho, že by se tak ty dva příběhy doplňovali - v jednom je hlavní hrdina Vincent, v druhym je hlavní hrdina Vynálezce - to jsou ti kterým připisujem svobodnou vůly. Naproti tomu dědci jsou z pohledu příběhu tekutejch dědků spíš takový deus ex machiny a člověk jim moc nepřipisuje hlavnopostavovost - že by se s nima zžil. S pohledem na organix machinu se ale pohled na dědky plasticituje. Navíc by toto spojení mohlo přinýst kýžený rozhřešení výše položenejch otázek či nejasností jak to s tou organix machinou teda je/jsem tenkrát myslel/bych tekrát chtěl domyslet.

Dalšim důežitym činidlem je příběh čtenáře příběhu Vincenta. Zatim nemám moc rozmyšleno, jak to s tim bude ale dovolme si brejnstorming: Řekněme že příběh čtenáře je v dědkovskejch análech - někde v nějaký hluboký knihovničce.Ten pojednává o příběhu čtenáře vincentovejch příběhů (případně nějakýho paralelního vincenta) - ten by mohl bejt pojatej jako příběh týpka co se rozhodne využít znalosti co ho naučili dědci a postaví podle toho návodu stroj ve svý čtenářský realitě - stroj z příběhu organix machiny respektive z mytologie kutilství. Zároveňse to dá chápat jako nátlak (způsob jakym dědci ovlivňujou pravou vnější realitu) na pravýho čtenáře, aby napodobil čtenáře z dědovýho análu. Nemělo by to bejt nevkusně okatý (navíc by to bylo nepřesvědčivý) ale jen tak v náznakách. Tuto knihu by mohl například sepisovat jiný člen posádky (jehož bláznovství by spočívalo v tom, že by si myslel že má čtenáře (toho čtenáře z dědovýho análu) ale ve skutečnosti (i když kdo ví kdo tu knihu čte někde v jiný dimenzi) by čtenáře měl vincent) do svejch zápisníčků (a mohla by mít svojí vlastní nebezpečnou symboliku/hartmatilku způsobenou tim, že neobratně popisuje věci naší reality, se kterejma se u nich nesetkávaj). Vincent byse dovtípil, že mu jí dědci posílaj, ale jak jí ma interpretovat by v zásadě nebylo předem jasný. Potom by (nejspíš neexistující) čtenář z análu byl ten konstruktér z organix machiny, a dědci by byli ten meta-konstruktér (pronějž je konstruktér cihlou). Tím se můžem vyhnout explicitnímu popisu toho, co se děje u dědků v kabině, když tam zrovna nikdo neni, a můžeme to (co se děje u dědků v kabině) popisovat nepřímo krs popis čtenáře z análu. Ten by mohl mít (jak by čas plynul kupředu) různý humorný změny v apírancu čim dál víc připomínajíc dědky (což i odpovídá naší představě o mudrcích co se zažerou pro nějakjej fest projekt). Tímto člen posádky by mohl být právě Horajs Shpach což by hezky zapadalo do toho, že Horajs a Vincent jsou propojeni (Horajs má split personality disorder že si myslí že Vincent je jeho alterego - čili něco jako blázen co si falešně myslí že je schizofrení a že jeho druhý falešný já (případně jen halucinace 3. osoby) je právě Vincent, zatimco vincent je od dědků trolován tak, že se mu vobčas opravdu zdá, že je Horajs Spach (ve snu!). ) - tim by byl vyslán signál že i čtenář je propojen s analním čtenářem, o což se přesně snažim, hahá! V zásedě jedu brainfuck nasebe (páč já sem asi jeden z mála čtenářů co tahle epopej bude mít) takže se jakoby nechávám od dědků manipulovat abych se ve svym životě choval jako ten anální čtenář.

Tajnej políš Horajs pošle Vincka na loď za pouštění kachen na svobodu, ale samotnýmu mu hrábne, takže skončí na lodi s nim. Tam považuje Vincenta za projev svojí šílenosti. Vincent se ve svých snech dostane do kontaktu s dědkama který ho postupně učej nekromancii. Dědkové to dělaj s vyhlídkou toho, že rozšířej svý pole moci o venkovní svět díky tomu, že vědi že Vincent je důležitej hrdina příběhu a tak je napojen na čtenáře, kterýho právě chtěj dědci ovlivňovat. Horajs ve svym šílenství a představě, že Vincent je jeho halucinace “přejímá” část jeho superschopnosti (nebo si jí haluzí? (nebo jí dědci schválně indukujou aby působili na pravýho čtenáře?)) a navazuje vztah se svym (fejk?) čtenářem, jehož příběh vypráví Horajs na lodi (a asi si tím získává některé následovníky). Vincent naproti tomu moc o tom, že je Neo netuší, spíš je zažranej do lucidních hratek, kde se dozvídá čim dál víc o dědkách, který mu toho ukazujou čim dál víc, a učej ho lambda kalkul tý reality, čímž ho učej jak bejt (doopravdy) nekromant. Vincent pozvolna skouší svou novou moc i v realitě, ale aby ho dědci drželi na uzdě, má to nějaký omezení. Dvě třecí plochy jsou hlavně mezi Vincentem a Dědkama (dědci maj z vincenta strach, a tak se zahalujou psycho aurou) a taky mezi Vincentem a Horajsem (Horajs popírá Vincentovu existenci a buduje na lodi kult řečma o svym čtenáři). Horajsův čtenář je týpek kterej v realitě (naše realita kde se můžou referencovat reálný předměty jako je Tao Te Ting atd ale jsou zkreslený Horajzovou neznalostí naší kultury) buduje zrcadlo (virtuální realitu za účelem vytvoření kopie-like-golema se kterym je potom cílem splynout) inspirován metafyzikou světa v kterým se odehrává příběh lodi (kterou mu vykecali dědci (nebo báby? nevim jaký máš s nima záměr, stěma tvejma bábama, ale třeba by to nějak pasovalo) přes text knihy, kterou právě čtete). Horajz by mohl občas používat celkem dobrý logický argumenty, proč si myslí, že vincent neexistuje, aby i čtenář byl na rozpacích esli to nakonec neni tak jak řiká horajz (a vulgárně řečeno: jestli i on (čtenář) neni ve skutečnosti Horajzův čtenář (stavitel golema) - a tak se dědci snažej podprahovejma signálama donutit pravýho čtenáře, aby postavil golema).

[resurekce starejch textů je v samostatnym dokumentu, pač se to kuli tomu sekalo a tak.. tady to je: radši jsem dal odkaz pryč ale je vhistorii nebo na požádání dodám (jsou tam důverný data jinejch lidi než jsem já a přecijenom hrozí že někomu tehle text ukážu (nebo ho najde nějakej robotí zmrd), ale k tamtomu bych ho uplne nepustil), ten dokument se menuje “Loď bláznů - Resurekce starejch textů” a je na google docku stejně jako todle]

[a]Nějak se mi to nechce přebarvovat na černou, asi to ještě nechám takle oktarínový.. :)

[b]Nechť je ten druhý dokument ofiko tok-kostí, ty moje ostatní jsou jak satelity, nebo orbity.toho toku kostí...

[c]Moje babička často používala celou větu:

Kouknu a vidím. ne?

když jsem něco neviděl/chápal. A co to a? Jakýmsi způsobem váže agenta a prostředí? Kouknu agent vidím prostředí...